Utrpenie mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Kniha, kterou četly a milovaly generace mladých lidí, kniha o zápasu člověka, který nechce umrtvit své hororucí srdce, spoutat je chladnými řetězy pokrytecké společenské morálky své doby a proto nakonec podléhá beznaději a dobrovolně končí svou strastiplnou pouť. Podíváme-li se na Werthera dnešníma očima, zůstává v jeho příběhu i pro nového, radostného člověka našeho věku, mnohem více než jen vůně minulosti a romantika vášnivého citu, než portrét z dávných dob, nad nímž se shovívavě usmějeme. V postavě a osudu mladého Werthera – tolika rysy své bytosti příbuzného s autorem samým – vyřkl Goethe své krédo, svůj soud na kompromisy, malostí, nezúčastněným chladem a prázdnou společností 18. století, v níž byl nucen žít. Werther se s tím vším nechce smířit – přitom však nemá dost síly cokoliv změnit. Proto podléhá. Umírá však se srdcem stejně čistým a vroucím, jako žil. A právě tato upřímnost a horoucnost jeho srdce zanechává dodnes v čtenáři silný, kladný a nesmazatelný dojem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1972 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Ze začátku mi kniha připadala velmi nezajímavá, ale čím víc se děj blížil ke konci, tím mi bylo Werthera - a jeho marné lásky k Lottě (i přes Albertův odpor) - na jednu stranu trochu i líto. Na druhou stranu jsem se těšila, až jeho neustálé litování sebe sama skončí....
Kniha stará víc než 200 let se z dnešního pohledu hodnotí těžko, tehdy to možná bylo zajímavé, ale dnes - mě to prostě vůbec nebavilo a musela jsem se nutit k dočtení knihy.
Děsí mě, jak moc jsem s hlavním hrdinou soucítila a jak vysoko knihu hodnotím - vzhledem ke konci a obsahu vůbec. Ale to jeho rozervané nitro... to se prostě nedalo. Smutné. A opravdové.
Musím se přiznat, že na konci jsem se na Wertherovi smrt skoro těšila. Druhá polovina knihy mi přišla jako neustálé fňukání...
První polovina knihy mi nic moc neříkala, přišlo mi to, jako obyčejný příběh, ale čím víc se kniha blížila ke konci, tím víc jsem začala příběh s Wertherem prožívat. Nemám moc ráda tyhle příběhy, ale tady dávám 5 hvězdiček, protože kniha na mě udělala velký dojem.
Od této knihy jsem očekávala mnohem víc. Dílo bylo nezáživné a téměř bez děje. Věřím, že někomu se tato kniha moc moc líbí, ale u mě tomu tak opravdu nebylo. Jedna hvězdička za pár hezkých pasáží v knize.
Příběh nešťastné lásky viděné přes zveličující brýle romantismu. První polovina knihy se mi zdála naplněná jakousi nadějí, radostí z nešťastné lásky a z toho moci být s milovanou osobou. Druhá polovina příběhu se zase vyznačovala pozvolným sestupem do depresivního poznání, že tato láska je předurčena k tragédii. Celou knihou se jako červená nit táhne pro romantismus příznačná láska k přírodě. Stejně tak charakteristická je chorobná touha po zadané ženě, která musí skončit nešťastně.
Moc citů, moc smutku, moc romantika. Možná to chce cítit utrpení a smutek, abych tomu rozuměla.
Kniha pro mě byla utrpením. Nemůžu si pomoci, ale děj byl nudný, vleklý a nic mě nenutilo číst dál. Knihu jsem četla snad 2 měsíce, což je u knížky této velikosti otřesné. Dalo mi to nesmírně zabrat. Dovoluji si říct, že poprvé a naposled
Tohle pro mě moc nebylo. Deprese, přemíra patosu, utápění se v citových výlevech. Holt romantismus.
Všechny depresivně laděné příběhy (a hudba) mi skvěle otevírají oči a učí mě vážit si toho, co mám.
Werther je plný vášně, Werther umí vyjádřit své intenzivní pocity (na papír), Werther se setkal s láskou, o které se občas točí filmy. Tu pravou lásku. A proto se mi líbil.
Upřímně, co k tomu říct? Toto dílo má dle mě jediný problém a tím je, že kdo není zrovna zamilovaný nebo s Wertherem nějak nesoucítí, považuje knihu za jakýsi kýč. Kniha je plná citů a občas člověk najde i nadčasovou myšlenku, nad kterou stojí se zamyslet. Já knihu četl v době, kdy jsem Werthera chápal a rozuměl mu. Od té doby se mi kniha strašně líbí, ale rozhodně to není kniha, kterou si člověk přečte pro zábavu. Pokud se člověk dostane do stejné situace, je nedocenitelná – ostatně pokud se nemýlím, tak nějak to myslel i Goethe v úvodu knihy.
Nedokážu odhadnout, kolik z výsledného dojmu udělal text samotný, a kolik přidala neblahá proslulost této knihy (vlna sebevražd po vydání, změna "nálady" celé jedné generace, nová vlna módy v oblékání atd.). Přestože na sentimentalitu moc nejsem, Utrpení mladého Werthera se mi četlo dobře a je fakt, že ať už je vám hrdina sympatický nebo ne, nějaké emoce z toho kápnou v každém případě.
Četla jsem již 3x a pokaždé je to o trochu lepší...i tak ale s Wertherem neumím tak úplně sympatizovat...
Čtení této knihy pro mě nebylo úplným utrpením, ale moc k tomu nechybělo. Oceňuji pouze několik částí, kdy ze sebe Werther nechrlil city, jak na běžícím pasu.
Když tohle člověk čte, musí být v souznění s Wertherem - cítit, vědět, co tím vším chtěl říct. Musí mít taky nějakou tu bolístku v srdci, aby vše pochopil správně.
Podle mě to byl totiž ne příliš originální příběh:
Chudák mladý Werther, neustále usiluje o dívku svých snů, byť mu je jasné, že ji nikdy nemůže získat. Ze všeho smutku a lítosti nad sebou samým páchá sebevraždu, aby ukázal jak moc trpěl a jak moc mu Lotta ublížila.
Je to už nějaký ten pátek co jsem tuhle knihu četla. Stejně se ale i s odstupem času můj názor na knihu nezměnil, jak to u některých knih bývá (potřebují čas, aby jste mohli zpracovat veškeré zážitky a dojmy).
Četla jsem to jako 14-ti letá holka a tenkrát mi přišlo nudné a zdlouhavé číst o zhrzené, neopětované lásce. Nenacházela jsem krásu ve Wertherových nešťastných pocitech, které vyléval na papír. A sama vím, že by mě to s největší pravděpodobností nebavilo i dnes.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární rományAutorovy další knížky
1968 | Utrpení mladého Werthera |
1973 | Faust |
1982 | Faust a Markétka |
1974 | Spřízněni volbou |
1976 | Balady |
To není jenom milostný román v dopisech, to je taky jeden z hlavních textů reprezentujících hnutí Sturm und Drang. A taky je to tak trochu dílko filosofické - koneckonců, jak tu už pár lidí přede mnou zmínilo, myšlenek, které nás zasáhnou i dnes, je tam víc než dost. Za všechny alespoň tu, která mě osobně zasáhla nejvíc: "Kdybychom se místo toho, jak jsme slabí a těžkopádní, jen stále probíjeli kupředu, shledali bychom často, že se i se svým loudáním a křižováním dostáváme dál než jiní se všemi svými plachtami a vesly - a - to přece dává pravé sebevědomí, když jiným stačíme, anebo je dokonce předstihujeme. (20. října 1771)"