Utrpenie mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/155351/mid_utrpenie-mladeho-werthera-OXz-155351.jpg
4
2300
2300
Kniha, kterou četly a milovaly generace mladých lidí, kniha o zápasu člověka, který nechce umrtvit své hororucí srdce, spoutat je chladnými řetězy pokrytecké společenské morálky své doby a proto nakonec podléhá beznaději a dobrovolně končí svou strastiplnou pouť. Podíváme-li se na Werthera dnešníma očima, zůstává v jeho příběhu i pro nového, radostného člověka našeho věku, mnohem více než jen vůně minulosti a romantika vášnivého citu, než portrét z dávných dob, nad nímž se shovívavě usmějeme. V postavě a osudu mladého Werthera – tolika rysy své bytosti příbuzného s autorem samým – vyřkl Goethe své krédo, svůj soud na kompromisy, malostí, nezúčastněným chladem a prázdnou společností 18. století, v níž byl nucen žít. Werther se s tím vším nechce smířit – přitom však nemá dost síly cokoliv změnit. Proto podléhá. Umírá však se srdcem stejně čistým a vroucím, jako žil. A právě tato upřímnost a horoucnost jeho srdce zanechává dodnes v čtenáři silný, kladný a nesmazatelný dojem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1972 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Ne, tohle není příběh o ufňukaném chlapci.
Tohle je metafora, tohle je alegorie, tohle je obraz čirých citů.
Mladý Werther je jak splašený kůň, který se vytrhl ze svého spřežení. Platónův horkokrevný hřebec. Emoce bez rozumu.
Ukazuje na emoční stránku naší duše a vybarvuje tragičnost nemožné lásky. (Ach ta jeho drahá Lotta!) Ostře kritizuje racionalismus. Obdivuje lásku a přírodu. Zakládá romantismus.
Při čtení Goethova románu, nehleďme na logiku narativu, nýbrž raději se položme do víru líčených pocitů.
Mistrovství spisovatele a způsob, kterým dílo bylo napsáno, není třeba hodnotit.
Mám hodně smíšené myšlenky. Možná si to někdy v budoucnosti přečtu ještě jednou, abych si udělala názor, když budu starší. Ale prozatím je to za mě ne. Na můj vkus se tam vyskytuje moc popisů krajiny a myšlenek celkově a naopak je tam málo děje, i když chápu, že se to v té době prostě tak psalo.
Za mě jedno velké NE. Naprosto nezajímavé. Werther stále fňuká a 60 stránek jen o tom že nemůže mít Lottu. Ten zbytek už se nějak dá, ale začátek můžete shrnout do ,,Jen fňuká"
Tuto knihu, ač patří do povinné četby, je lepší číst rozhodně ve starším věku. Jako teenager by mě asi nebavila, ale teď jsem jí okouzlena. Je v ní tolik skvělých zamyšlení. Opět stále aktuální, i když byla napsána r. 1774. Jako by se naše společnost neposunula nikam.
Krásné, milé, vřelé, smutné počtení.
Kniha se stala mou oblíbenou a nečetla jsem ji rozhodně naposledy!
Myslím, že abychom tuto knihu mohli náležitě ocenit, nesmíme se zaměřovat pouze na příběh.
Werther působí jako ufňukaný, přecitlivělý, rozmazlený mladíček, který se nedokáže smířit s tím, že nedostane to, co chce. To je ale proto, že se zcela nechává ovládat svými silnými emocemi, což ho nakonec zabije. Jeho popisy jsou nadměrně poetické, rozvláčné a vášnivé, až působí chaoticky. Jeho jednání je často velmi iracionální. Tento člověk prostě moc cítí, což si uvědomuje, ale to mu nepomůže. Narodil se ve špatnou dobu, nezapadá do racionální a utažené společnosti, která v něm dusí všechen život a vášeň. Když v sobě člověk musí zadržovat své emoce, tak ty pocity nakonec umřou a uhnívají, kupí se na sebe, člověk trpí, až to nakonec nemůže dál pokračovat.
Dle mého názoru je dobré brát knihu s nadhledem, brát ohled na dobu, kdy byla kniha napsána, jinak z toho možná tolik moderní člověk nevytěží. Goethe se chtěl jak vypsat ze svých vlastních pocitů, tak vzbouřit se proti upjatým společenským konvencím, které opovrhovaly iracionálními pocity (alespoň to tak na mě působí). Co ale netušil je, že na napjatou společnost, zvláště pak mladé lidi, to bude mít úplně opačný efekt, než čekal.
Naprosto geniální dílo skvěle vystihující ráz německého preromantismu, možná bych si dovolil říci, že i romantismu. Časté odkazování na Homérské eposy v člověku probouzí potřebu reflektovat podobnosti s antickou klasikou. Nádhera, nádhera, nádhera :-)
Kéž by si Werther kromě svého oblíbeného Homéra přečetl také některé dílo řeckých filosofů! Ti by mu vysvětlili, že toužit po něčem či po někom způsobem tak fanatickým je nehodné rozumného člověka. Konec potom už nemůže překvapit a Werther dostává, co chtěl - může nekonečně dlouho dýchat společný vzduch s Lottou. Lepší než nic, ne?
Pro většinu šestnáctiletých těžké (natož dnes), navíc doplněno slůvkem "povinné". Teprve po letech člověk zcela docení hloubku a kvalitu tohoto románu.
Goetheho jsem objevil až díky četbě díla Hermanna Hesseho. Což je ostuda.
Tento titul jsem samozřejmě znal již z dob středoškolských studií, ale ukažte mi sílu, která, věčně opilého, sarkastického, všeobjímajícího pubescenta, donutí přečíst toto dílo? A přitom jsem nenapravitelný romantik a dnes jsem si celý příběh přečetl s láskou, která mu právem náleží.
Knihu jsem si vybrala do maturitní četby. K maturitě to není špatná volba, děj si snadno zapamatujete, knížka je tenká a rozborů na internetu jsou mraky. Dobrovolně bych ale knížku nečetla. Děj mi přijde povrchní. Kromě zdlouhavých (!!) popisů krajiny (chápu, že je to charakteristické pro umělecký styl té doby, ale opravdu mě to nebavilo) je kniha plná Wertherova stýskání, sebelítosti a opěvování nesmyslných detailů Lotty.
Knížka se mi hodně líbila. Domnívám se, že jsem kousek knihy četla již dříve, jelikož studuju němčinu už 8 let, a zastávám názor, že by se s četbou této knihy nemělo spěchat. Je tam plno věcí, které mladší lidi nemohou pochopit. Celá kniha je prostě o tom, jak Werther po Lottě touží. Vím, že mi to před pár lety vadilo, ale teď se mi kniha hodně líbila. Sice neholduju klasice jako moje kamarádka, ale tohle se mi líbilo. A ještě více se mi líbily Wertherovi filosofické myšlenky.
Knihu jsem poprvé četla ve škole ve zjednodušené a zkrácené verzi, ještě k tomu v originále (v němčině). Nemůžu si pomoct, ale do českého překladu nakladatelství Odeon jsem se nemohla začíst - přišel mi místy tak hrozně vyumělkovaný... Síla překladu je větší, než se mnohým lidem zdá, proto neváhejte a pokud máte minimální znalosti němčiny, pusťte se do zjednodušené verze, rozhodně nebudete litovat!
Tento román byl unikát, svým způsobem mě i zaujal, obvzlášť pak konec knihy. Nicméně tak do 3/4 knihy jsem se bohužel nudila, což mě velmi mrzí. Kdyby kniha gradovala již od začátku, bylo by to úplně něco jiného.
Přidávám se však k dalším, co Werthera litují. Opravdu si vytrpěl své.
Psané formou dopisů,zajímavý styl a neuvěřitelný a děsivý dopad na společnost ve formě ,,Wertherovy horečky´´.
Vím, že je to klasika, ale vůbec mi tato kniha nesedla. Kniha je poměrně krátká, ale dočíst ji byla věčnost. Postavy mi byly protivné a ukňourané.
Nikdy jsem nic podobného nečetla a přece ve mě kniha zanechala nesmazatelnou stopu. Nevím, zda je to tím, že její děj působí tak, jako by se opravdu stal. Možná že ano.
Je to boj. Ohromný boj člověka se sebou samým. Boj srdce a rozumu. Každý z nás v životě zažije lásku, která je nešťastná. Ale ne všichni jsme natolik silní - nebo snad slabí?! Abychom se s ní dokázali vyrovnat takovým způsobem, jako mladý Werther.
Kniha je pro mě částečně filosofickým bádáním především nad smyslem lidského života. Vytáhnu ze všech možných zamyšlení právě to následující, protože mnou v mé životní situaci rezonuje úplně nejvíce.
"Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří... ... nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají..."
Je zajmavé, že tenkrát kniha zvedla vlnu sebevražd, kdežto dnes se nám jeví Werther jako "nepříjemný, ukňouraný a litující se" člověk. Nebo rovnou "neschopný ubožák bez kousku cti a odvahy, který se jen koupe v hektolitrech patosu a sebelítosti". A tak podobně viz komenáře níže. Je tedy Werther hrdinou, nebou antagonistou příběhu? Co když je obojím zároveň? Na začátku je to milý, přemýšlivý kluk s dobrým pozoravacím talentem a čistým srdcem. Na konci je to odporná zlomyslná bestie plná zloby, která svým sobeckým činnem napáchá mnoho škod právě na svých nejbližších. A to vše okořeněno pocitem, že provádí něco vyššího, že bojuje proti systému. Nevidíme snad pořád stejný jev i dnes? Střelby na středních školách, sebevražedné teroristické útoky... jen Werher byl tedy mnohem chytřejší ve způsobu jak psychologicky poškodit své oběti. A vůbec ten závěr, těch posledních několik stránek knihy, ty za přečtení opravdu stojí. Jak je kniha rozvláčná, tak poslední stránky gradují do epesního dramatického finále v neuvěřitelném spádu. Poté člověk knihu na chvliku odloží, popřemýšlí a řekne si... Werher to docela posral. Byl tak chytrý, že si k tomu nalhal spoustu blbostí, které jeho jednání ospravedlnili. Tak si dej kurva pozor, ať se ti to nestane taky! Proto pět hvězd. PS.: Nevím proč, ale od začátku jsem Werhera viděl jako hraného Kryštofem Hádkem. I ten jeho hlas k Werthrovi sedne. A kdyby to někdo šikovně natočil s ním v hlavní roli... byl by to takový Vodník dva.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární rományAutorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Ach, ty ubohý.. Četla jsem tě v deváté třídě, teď po 11 letech znovu a stále mě dokážeš svými myšlenkami rozesmát i rozesmutnit. Ráda se k Tobě vrátím, znovu prožít ty dny, protože tvé dopisy jsou čtivé, bohužel styl psaní není pro každého.