Utrpenie mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Johann Wolfgang Goethe, veľký zjav nemeckej literatúry, je umelcom ďaleko prevyšujúcim dobu, v ktorej žil, je jedným z tvorcov najkrajšieho a najpozitívnejšieho, čo nemecký národ má. Nemal závideniahodný život. Nemal možnosť žiť v pomeroch, ktoré by pomáhali jeho veľkému nadaniu. Z odporu proti realite vyvierala jeho veľká tvorba. Bola to vzbura génia proti malosti, tuposti a spútanosti vtedajšieho života. Do nemeckej a neskôr i svetovej literatúry priniesol diela, v ktorých dominuje zmysel pre realitu. Za jedinú skutočnosť pokladal prírodu a ľudí v nej za jej súčasť. Miloval život a veril v zdravý vývoj ľudstva. V jeho prácach nachádzame aj stopy dialektiky. Vývoj ľudstva videl v stálom boji s prírodou, neprestajnom zápase, v hľadaní, objavovaní a práci. Známy je jeho výrok: ,, Len ten si zaslúži slobodu a život, kto ich denne musí dobývať.“ Búril sa proti vtedajšej spoločnosti, proti feudalizmu a jeho poriadkom, v ktorých boli také veľké triedne rozdiely. Z toho poznania pramenila aj jeho viera v budúcnosť, jeho životný optimizmus. Jeho literárne dielo má v sebe večný náboj citového, morálneho a spoločenského protestu. V Goetheho romániku nejde iba o citovú drámu milenecko-manželského trojuholníka, ale aj o tragický konflikt jednotlivca a spoločnosti. Jeho osobné šťastie sa rozbíja o nežičlivú skladbu a nepriaznivé konvencie doby s jej uzavretými sociálnymi zákonitosťami. Aj dnešný čitateľ takmer dvestoročného románu môže v ňom objaviť iskru citovonázorovej rezonancie. V časoch jeho vzniku i v období romantizmu tá iskra presahovala svojím účinkom literárnu oblasť a mala priamy dosah na reálny život. Bol to vtedy dosah nebezpečný, negatívny, ba deštruktívny. Sám Goethe, keď sa dostal po vyjdení Werthera do ostrej paľby viacerých kritikov a moralistov, si ho uvedomoval. No jeho etika bola vonkoncom pozitívna. A hoci jeho dielko má tragický záver, chcelo byť protestom proti nezmyselnosti spomínaných sociálnoživotných foriem i noriem, a nie ich potvrdením. Úprimnou výzvou k životu, a nie apelom k smrti. Aby ho aj dnešný čitateľ správne pochopil, v knihe prinášame i obsiahly wertherovský materiál, ktorý tvorí jej druhú časť. Materiál oboznamuje so všetkým, čo mladý Goethe prežíval ako človek i umelec, keď román písal a posielal ho do vtedajšieho neradostného, neslobodného a ubíjajúceho sveta. Je to úprimná spoveď i vyznanie.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
I přesto, že jsem knihu četla již několikrát vždy na konci se modlím ať to neudělá... už několikrát to udělal :)) skvělá kniha...
Na mě ta kniha byla moc depresivní a kladla do popředí sebevražedné sklony..i přesto na mě zapůsobila, četla se mi dobře, i když jediná vypjatá situace byla ta sebevražda jinak to bylo dost ubrečené
Tohle je opravdu velké dílo, stojí za to si ho přečíst. Během čtení, jsem musela několikrát přestat a jít se zabavit něčím jiným. Zanechávalo ve mně zvláštní pocity a někdo by to třeba považoval za špatnou vlastnost knihy, a tak by ji ani moc dobře neohodnotil. Já v tom ale vidím silné kouzlo, protože pokud ve vás kniha zanechá něco tak silného, je to jasný důkaz toho, že se ve vás usadila jako vetřelec. Záleží jen na tom jestli, nebo jak a kdy toho vetřelce přijmete.
Preromantické dílo o nešťastné a nenaplněné lásce mě oproti mému očekávání doslova nadchlo!
Bohužel mě kniha nijak více nezaujala, nesnadno se čte. Pointa je sice věrohodná, ale podána stylem, který není mým šálkem kávy. Mám ráda klasickou literaturu, ale tato k ní nepatří.
Poprvé jsem to četl, když mi bylo 15 a byl jsem unešen. Dneska už se mi to čte velmi těžko. Asi musí mít člověk ten správně rozháraný stav duše. :)
Na knihu jsem narazila úplnou náhodou, původně jsem ji ani nezamýšlela číst, příběh Werthera jsem znala ze školy. Nicméně Wether je pro mě románová postava, na kterou jentak nezapomenu. Jeho um prožívat pocity tak niterně mu opravdu závidím. Na konci knihy už jsem s ním příliš nesouhlasila, ale i tak ve mně příběh zanechal úžasný dojem.
Setkala jsem se s různými názory na knihu, většinou však byly negativní, což opravdu nechápu. Asi se prostě lidé rozdělují na ty, co Werthera nesnáší a ty, kteří si ho zamilovali :-)
Pro mě tato knížka byla opravdovým utrpením. Prokousala jsem se jí v rámci povinné četby, ale už nikdy více!
Tedy vyrok, ze Goethe sve Utrpeni Werthera "vyblil na papir" je uzasne a prekvapive vystihuje situaci. V dnesni dobe pusobi Werther neskutecne vyblite, ale dnes uz se take malokdo vzije do situace bohateho znudeneho mladika, ktery v zivote proste nic delat nemusi jen si kreslit obrazky. Ano, Goethova schopnost popsat v rozkosi prirodu do posledniho cervicka na zemi je neopakovatelna. Werther je ukazkou mladeho floutka, kteremu by prospelo dostat parkrat pres tlamu, aby se naucil chovat racionalne a bral zivot takovy jaky je. Jenze Werther je umelec, melancholik a krehka duse a takova vetsinou dlouho nepreziva. Asi maloktery clovek by si dobrovolne vybral, ze bude v zivote trpet - je to trochu proti pudu sebezachovy - ale presne tohle udelal Werther, ktery si zivota samotneho evidentne zase tak nevazil a nadevse povysoval lasku, ten uzasny vsemocny cit (co na tom, ze na zacatku byl zakoukany do jine ). Prave tyto preference vyjadrene emotivnim zpusobem vedly mnoho mladych lidi ve Wertherove dobe k pachani sebevrazd az Werther v dalsich vydanich sve knihy nechal na prvni stranky napsat poznamku "nenasleduj me". Goethe se pry citil provinile, protoze slava knihy mela tak neblahy dopad. Wertherovy pocity rozhodne nejsou nemozne, ale sam Werther je neschopen jakehokoli pragmatickeho ci realistickeho uvazovani. To vede nevyhnutelne k drastickemu konci (vcetne drasticky realistickych popisu).
Keby som nečítala ruské knihy, tak by som z tejto knihy bola hotová. Je to taký skrátený výcuc nespokojných hrdinov svetového romantizmu. Nespokojnosť vychádza zo spoločnosti, ktorú začína pomaličky ovládať technika a vyrastajú prvé generácie nihilistov, buričov, ale ešte stále existujú aj nenapraviteľní rojkovia a ľudia s veľkým Č (Gončarove postavy). Hrdinovia romantizmu sú poslední, ktorí boli ešte schopní vyzývať a umierať v súbojoch, s čím sa už nestotožňujem, lebo kvôli tejto prkotine zahynuli dvaja vynikajúci spisovatelia, akými boli Puškin a Lermontov.
Pokud si od přečtení téhle knihy slibujete nalezení potlačovaných individuálních potřeb společenskými normami, bezpochyby budete spokojeni. Pokud ovšem ''důraz na hloubku prožíveného citu'' znamená, že se v textu v intervalu 2 stránek opakují básnické výrazy typu: Rozervané srdce, apod., tak to bůh ochraňuj všechny ty, kteří by si tak eventuelně mohli udělat špatný obrázek o lidských citech. Tyhle přehnané žvásty, které mi připadaly spíše komické,než tragické, podle mne knize snad spíše škodí, ani ne tak samotnou vlastní existencí, jak spíše tou nesnesitelnou kadencí v jaké jsou na čtenáře chrleny. Ostatním to třeba nevadí, některým se to možná i líbilo, ale mně to vskutku z Werthera příliš velký literární zážitek nepřineslo. Přijde mi, že to tak nějak kazí ten pocit opravdovosti, který by jinak mohl navodit i docela silný zážitek.
Jak už tu bylo jednou napsáno, při četbě této knihy jsem trpěla...a to jsem člověk velice emociální a milující melancholicky laděné věci, ale tohle na mě bylo moc...uplně mě to svíralo...tento pocit přebyl i nesporné literární kvality této knihy
Hezká kniha, ale... čekala jsem o toho trochu víc. Nějaký uchvacující závěr, tak, aby z něj zatrnulo, abych si pobrečela, ale... nic. Ale jinak opravdu moc hezké :)
Číst tuhle knihu pro mě bylo opravdovým utrpením. Příběh splácaný ze samých úvah a pocitů, bohužel hlavně těch žalostných, mě neuvěřitelně nudil a dokonale znechutil. Je to příběh ubožáka, který nedokáže a ani nemá odhodlání naučit se žít ve světě, který je mu dán k dispozici.
Nemít k té knize určitý odpor, který jsem si odnesla z jejího půlročního nervydrásajícího rozboru na hodinách němčiny na gymplu, který zahrnoval i napsání dopisu samotnému Goethemu, klidně bych hodnotila i 5*. Je to vůči autorovi nespravedlivý, já vím, ale vždyť já se mu už omluvila v dopise :D
Romantická klasika...dnes by bylo považované za kýč, má však nějaké dobové kouzlo, které vás zasáhne a dojme.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární romány
Autorovy další knížky
1968 | Utrpení mladého Werthera |
1973 | Faust |
1982 | Faust a Markétka |
1974 | Spřízněni volbou |
1976 | Balady |
S panem Goethem jsem měl tu čest poprvé a nevěděl jsem vůbec co očekávat. A tak to ze začátku vypadalo na typickou romanci, jež vám roztrhá srdce na hadry a přesto zůstane celé. Tak jsem se podíval na konec, ne abych zjistil, jak to celé dopadne, ale kolik stran mně čeká. Téměř pouhých sto. Což bych snadno strávil i kdyby šlo o typické dílo romantismu. Jenže, čím vyšší čísla se ukazovala v dolních rozích stránek, zjišťoval jsem, že kýčovitý zápal citu a horoucí nenaplněná láska nejsou hlavní myšlenkou Goethova díla. V osobě mladého Werthera jsem se setkal s vnitřní rozervaností, životní nejistotou ve snaze pochopit svět kolem sebe a sebe samého a samozřejmě s nemožností a neschopností to všechno unést. Werther je člověk. A Goethe humanista. A v Geothem je velký kus Werthera.Kromně humanismu, lze nešťastném mladíkovi vycítit i subjektivismus ikdyž podle mne nijak moc vyhraněný. Nedá mi to a neodpustím si nesrovnat Goetheho s T.G. Masarykem, s jehož myšlením jsem se v poslední době setkal. Oba byli humanisté a pan Prezident Goetheho v hovorech s Karlem Čapkem chválí, pokud si vzpomínám. Masarykův humanismus je více uvědomělý a rozumový, Goetheho humanismus je více humání, ve Werthrovi říká v podstatě: nevím, nechápu, jsem ztracen a tak to je, klade prostě větší důraz na cit. Hodnotím vysoko, protože jsem se trochu ve Werthrovi našel.