Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355873/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-3IQ-355873.jpg
4
1691
1691
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Knížka se mně líbila, i jsem z ní doma občas nějaký odstavec k pobavení rodiny přečetla nahlas, ale četla jsem od Ládíka dvě knížky za sebou a teď mám pocit, že si od jeho humoru potřebuji odpočinout.
Pečlivě zpracovaný cestopis. Autor se věnoval především vlastním postřehům, doplnil ale také důležité informace o navštívených místech. I když místy klouže hodně po povrchu a mnohdy sklouzává do stereotypu. Ale to je daň beletristickému zpracování zážitků z cest, které se hromadí a hromadí. Osobně si cením množství ilustrací. Ty doplňují popisovanou atmosféru. Záleží na úhlu pohledu, ale za sebe jsem je uvítal spíš, než běžné turistické fotografie.
Ladislav stále příjemně vtipný, občas originálně filosofující. Doufám, že časté příběhy o pití alkoholu jsou přehnané, pokud ne, pak je to na protialkoholní léčebnu. Ilustrace roztomilé, popisy Gruzie a Gruzínců, Arménie a Arménů zajímavé a poučné.
80 % (jsem hodnotící s pořadovým čísle 340 a zatím jsme tu na průměru 85 %).
Za mě asi trochu zklamání. Byla jsem na besedě s princem Ládikem, která byla věnována této knize a moc mě to nadchlo. Tak jsem si řekla, že se na jeho knížky konečně vrhnu a začnu posledním dílem. No, a nic moc se nekonalo. Celou knihu jsem si totiž vyslechla na té besedě a tak jsem už veděla co mám čkat. Kniha je napsána sympaticky, ale zároveň se v ní moc neděje. Některé kapitoly jsou zábavné a poutavé ale jinak jsou hlavně o tom jak Ladislav pije s místními pálenku a je věčně pod obraz. Dost mi také v knížce chyběly fotky, dodalo by to autentičnost. Ale kresbičky jsou povedené, tojo.
Takže za mě takovej průměr. Nenadchne, neurazí.
Knížku mám doma už asi od Vánoc, ale protože jsem Ladislavovo putování průběžně sledovala už na FB a protože jsem byla i na přednášce, s knížkou jsem si dala trochu načas. Po předcházející četbě, na základě které jsem akorát nabyla dojmu, že lidstvu by ponejvíc prospěla srážka s asteroidem, byla tahle kniha vyloženě balzámem na duši. Smála jsem se nahlas a i ty filozofické pasáže mi sedly. Tak jsem zvědavá, kam se vydá tento rok... :)
Fajn kniha,která se čte velmi dobře.Jen těch filozofických úvah je tu až moc.A i když jsou v knize fajn ilustrace,tak mi tu chybí fotky.Jinak se mi líbil názor lidí ve zmíněných zemích-že naše pivo je prostě nejlepší.Takže proč jezdit pryč,když ty největší poklady máme u nás doma.70%.
Nevím, jestli je to tím, že jsem předtím byla na přednášce, (která byla skvělá) a tak jsem věděla dopředu, co se stane, ale nějak mě to úplně neoslovilo. Nemůžu říct, že by mi knížka úplně nebavila, ale četla jsem ji hrozně dlouho a spíše proto, abych už ji dočetla. Obrázky jsou samozřejmě super a nejvíce mě zaujala část o Arménii a Náhorním Karabachu.
Děkuji za fajn chvíle strávené při této pohodové knize. Je překvapivě opět velmi Ziburovská. Což mi nevadí, jelikož pro mě to znamená, že pokaždé ať už knihu otevírám s jakoukoli náladou, zavírám jí později s úsměvem na tváři. Upřímně jsem netušil, že Gruzie je tak přívětivá země, mlékem a etanolem oplývající. Jelikož jsem téměř abstinent je zřejmě moje osobní návštěva této krajiny vyloučena, o to víc jsem rád za zprostředkování toho zážitku a rád jsem Ziburovi nákupem knihy přispěl na transplantaci jater. Jen mě mrzí, že se někam vytratila ta osobitá poezie.
"Skutečná svoboda pro mě začíná tehdy, kdy se přestanu brát vážně."
Zatím nejslabší ze tří autorových cestopisných knih...a to především proto, že mi jeho psaní už začíná připadat trochu monotónní...navíc si začínám všímat, že Ladislav Zibura už vědomě začíná psát pro cílové publikum, tedy dívky někde kolem puberty a krátce po ní. Třeba ten jeho ,,princ Ládík" či stále dokola omílané tričko s jednorožcem a ,,dámské cyklokraťásky" mi přišli dost infantilní. Proti pádu do šedavého průměru ale stále funguje Ziburův celkem osobitý humor a pak faktografická rovina knihy - popisy historického kontextu a formativních událostí regionu - genocidy Arménů a války o Náhorní Karabach, stejně jako univerzální dědictví postsovětského regionu, zhmotnělé jak v příbězích knihy, tak i v opakovaném setkávání se s veterány vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a jeho následné okupace a jejich pokřivené sebereflexe...plus samozřejmě ty hektolitry vypitého alkoholu...
Kniha plná zajímavých míst, lidí, příběhů, úžasných ilustrací. Když nemůžete sami cestovat tak daleko, Zibura Vám může se tam přenést pomocí jeho příběhů.
Opět pěkné a humorné popisování svých zážitků z cest.
Jednu hvězdu odebírám za stále a stále se opakující situace a okolnosti jednotlivých dnů a zážitků - i když to samozřejmě chápu. Putuje hodně podobným prostředím, tudíž zažívá více méně podobné situace - stejné nátury lidí a jejich reakce, podobná krajina.....
Po přečtení této knihy vím jedno, je neuvěřitelné,že někdo vydrží tolik alkoholu !!! A ještě k tomu cestovat. To já bych nepřežila.
Jinak ve zkratce,první půlka nenadchla, druhá rozhodně lepší... knížka jako celek skvělá, ilustrace mě nadchla .
Ten nadhled na sebe samého, na samotný život a na vše, co se kolem děje, mi prostě sedí. Poutavé psaní s dalším rozměrem vnímání cestování jako nekonečného prožitku a užívání všeho, co je člověk v životě umožněno. Snad si ani nezapamatuji děj, ale spíše pocity, které jsem při čtení této knihy prožívala...
Poslední kniha Ladislava Zibury byla skvělá. Řekla bych, že snad nejlepší. První kniha byla super, bylo to něco nového a vcelku jsem se bavila, druhou jsem přetrpěla a třetí se obávala, ale opak je pravdou. Nevím, jestli je to těmi zeměmi, které navštívil, nebo že nasedl na kolo a pak stopoval, mělo to najednou náboj. Popis přírody a lidí mi tak nadchnul, že o Gruzii vážně uvažuji :-)
Líbila se mi, doporučuju ji i známým. Pár stránek ke konci mi připadalo, že už se nic zajímavého neděje a že se začínám nudit... Ale asi to tak měl i cestovatel Ladislav a brzy cestu/knihu ukončil.
Jednoduché a zábavné. Odpovídající věku pisatele. Překvapilo mne tvrzení, že většina evropských obyvatel neví o arménské genocidě. To bych si dovolila nesouhlasit, možná velmi mladí lidé, nejsou informovaní, ale pochybuji o tom, svědčilo by to o naprosté ignoraci a nezájmu o nedávnou historii a politické dění. Ještě jsem postrádala fotky z cest, mohly nahradit nic neříkající obrázky (nic proti naivnímu umění, ale do cestopisu upřednostňuji reálie).
Tato knížka má u mě jeden velký palec nahoru. Autor, oproti předchozím knihám, zařazuje více faktografických prvků, graficky je knížka zpracovaná prostě úžasně! Líbí se mi humor a odvaha, kterou Zibura má v jakékoliv chvíli. Jen jedno mínus to má a tím mínusem je, že při čtení jeho knížek mám vždy šílenou chuť na kávu! :D
Celkově se mi to líbilo, ale chtělo by to ještě více plynulosti a méně předsudků vůči ostatním lidem. Možná by to chtělo i více prodat dramatické pasáže cesty na úkor některých opakujících se pasáží typu "další člověk, u kterého jsem spal a opili jsme se". Ale autor je mladý a určitě si svůj styl ještě vytříbí.
Pro mě to byla první knížka od Zibury, měla jsem přečtenou půlku, pak jsem byla na jeho přednášce, kde jsem si užila více druhou část, kde jsem nevěděla, co přijde. Po přednášce jsem si přečetla zbytek knížky a kupodivu mě bavila více, protože jsem měla před sebou fotky a autorovo vyprávění. Určitě doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Po absolutním nadšení z Číny a Tibetu a lehkém zklamání z Blízkého východu přichází větší zklamání z Ládíkovy zatím třetí knihy. Je to pořád vytříbený vtipálek a na mnoha místech jsem se opravdu od plic zasmál, na mnoha dalších s radostí pousmál, jinde mi zas ironicky až černohumorně cukaly koutky. Ale už je tady na mě příliš toho všudypřítomného dobra, těch tisíckrát obměněných klišé, těch laciných pravd, těch nezastíraných útoků na ezobioženy hledající smysl života apod. Jakoby tady autor vyloženě a nepokrytě cílil na své nejvěrnější čtenářky, které (uznávám) u této knihy opět musí mlaskat blahem. Bohužel na mě je tam toho (výše uvedeného) už příliš. Pasáže popisující krajinu, setkání s lidmi, hledání noclehů, opravy kola nebo stopování, které se vyvarují výše uvedeného jsou úžasné a chválabohu aspoň za ně.