Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355873/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-3IQ-355873.jpg
4
1688
1688
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Většinou čtu v noci, když přítel spí. Tuto knížku jsem takhle číst nemohla, protože jsem ho několikrát probudila svým smíchem. Knížka se četla opravdu sama, kromě toho, že byla vtipná, tak jsem se i něco nového přiučila. Rozhodně doporučuji. No a abych nezapomněla, tak nejlepší příběh byl samozřejmě o gombajzovi, který se živí žukami. :-D
První knižní setkání s Ladislavem Ziburou bylo moc milé, cestopisy čtu málo, ale tenhle za to stál...Často jsem se smála nahlas, dozvěděla se spoustu zajímavých věcí a NIKDY jsem se nepřistihla, že čtu jen z povinnosti :-)
Kniha koupena jako vánoční dárek otci (záminka abych si ji mohla sama přečíst). Princ Ládik mě několikrát nahlas rozesmál. Má moc hezký pohled na život.
Velmi mi tam chyběly fotky.resila jsem to mobilem, kde jsem googlila obrázky vesnic a mapy zemi,o kterých jsem zrovna četla. A to chačapuri v Gruzii a lilky paní Anakhit bych si bez váhání dala hned.
Ač jsem už o cestopisech Ladislava Zibury samozřejmě mnohokrát slyšela, aktuální knížka se mi do ruky dostala náhodou. A musím říct, že nelituju. Cestopisy obecně bývají čtivé, když jejich autor navíc vládne slušným smyslem pro humor, je to ještě lepší. Bylo to velice zábavné a možná se někdy mrknu i na další Ziburovy knížky. I se zvědavostí, jak moc si jsou podobné. Toho bych se totiž malinko bála. Ale toto první seznámení s ním mě potěšilo.
Knížku jsem si lehce vyspoilerovala, když jsem navštívila besedu o ní, na které mi ji zakoupil manžel, takže jsem měla dojem, že opakovaný vtip již není vtipem, ale četla se hezky, lehce, odpočinkově. Hvězdičky patří i ilustracím od Tomski and Polanski, které knihu nesmírně pozdvihují.
Knihy od Ládíka mám nesmírně ráda - možná i proto, že máme podobný smysl pro humor a sdílím jeho životní postoje. Pokora, umění se odprostit od zbytečných předsudků a přizpůsobení se místní kultuře jsou totiž bohužel vlastnosti, které u mnoha Čechů stále postrádám.
Humor při bádání turisticky ne příliš frekventovanými zákoutími naší planety knize opravdu nechybí (s čímž má bránice nepochybně souhlasí). Zároveň je příběh psán velmi poutavě a je nám přiblížen život místních. Díky vzniklým, mnohdy i ne zrovna příjemným situacím jsem měla po přečtení pocit, jako bych tyto dobrodružství zažila já sama (zde zase zaplesala má cestovatelská duše). Je mi sympatický i fakt, že se vždy dozvím něco, co mně donutí si poté o daném tématu zjistit více, jako je v tomto případě tamní napjatá situace v Arcachu nebo arménská genocida. O inspiraci pro mé další plány na cestování nemluvě.
Bez povšimnutí není ani Ziburův spisovatelský vývoj, kdy je dle mého názoru kniha v porovnání s předešlými díly více poutavější a humor příjemně/nenásilně doplňuje celý příběh (než aby tomu bylo naopak).
Budu se se zvědavostí těšit, kam nás Ládík při svých putováních zavede příště..
Malý tip na závěr: oblíbila jsem si také autorovu facebookovou stránku, kde se vždy po přečtení knihy ráda vracím hledat album fotografií věnované právě té konkrétní cestě. Tak si můžu lépe přiblížit děj, nebo porovnat vyprávění o lidech a přírodě s obrazovým doprovodem. Třešničkou už pak jsou jen jejich popisky, které obsahují více humoru než politické debaty před volbami.
Mě tohle čtení šlo nějak ztuha, asi to nebude můj šálek kávy. Možná ještě něco od Zibury zkusím.
Princ Ládík v Arménii a Gruzii vychytal to, co mi tak vadilo na Buddhistech a komunistech (vtipnost za každou cenu) a vrátil se k tomu, co mi bylo sympatické na Jeruzalémě (syrové zprostředkování života místních). Zároveň už svůj styl psaní za tu dobu dost vypiloval, takže se třetí kousek čte jako balada. Hvězdičkami není důvod šetřit :-)
Byť mi vzdělávací pasáže někdy už trošku evokovaly Wikipedii, jsem za jejich zařazení ráda. Pomáhají pochopit kontext a čtenář si z knihy odnese víc informací o daných krajích než jen to, že se tam fakt brutálně chlastá.
Knihu určitě doporučuji přečíst - je to tutovka :-P
Ano, knížka je lepší a literárně se posouvá kupředu. I když mě asi nikdo nemůže nařknout z účasti na jedné ze mší, kde Ládíkovy fanoušci hltají každý vzdech, ani z členství jeho fanklubu; neubráním se nákupu dalšího kousku. A ani nevím proč. Možná je to tím, že i když sympatie s Láďovým stylem psaní jsou u mě na stejné úrovni, jako Hruškovy kuřecí kůžičky pro opravdové znalce gastronomie, pořád na tom něco je. I ta bezbřehá několikaměsíční chlastačka po zbytcích sovětského svazu byla nakonec fajn. Možná přemíra alkoholu otupila Láďovi buňky ostrovtipu, nebo ten opar, co z knížky sálal otupil mě, ale opravdu fajn. Nečekaně bavilo. :) A to od čtenářského nefanouška je vééliká poklona, a tak si toho, fanoušci, važte! :P
Princ Ládík opäť nesklamal. Vyjedanie miestnych síce nahradili bezmedzné chlastačky a hodovanie, takže istá repetitivnosť tam bola, ja som sa však dobre bavil. Kniha sa mi takisto zdala o niečo usadenejšia, pokojnejšia, než Zibiho predošlá.
Ach jo. Alkohol, alkohol, alkohol.
Mám ráda Ziburův styl psaní, je podobný tomu mému. Humor mě opět nezklamal. Už mě ale jeho knihy začínají trochu nudit.
První jsem přečetla s chutí, jen ke konci to bylo pořád stejné dokola. S druhou knihou to bylo horší. A teď? Vídá lidi a chlastá. Čtvrtá kniha by mohla být o tom, jak šel v Česku na pivo a poslechl si životní příběhy stamgastů.
Neeee, to vyznívá hnusněji, než to myslím.
Nechť si to každý přebere po svém.
Naprosto úžasná kniha! Ze začátku jsem od knihy neměl naprosto žádné očekávání, ale knihou jsem byl velice mile překvapen. Kapitoly nejsou zbytečně dlouhé, obsah se dobře čte a a na každé stránce narazíme na něco vtipného.
Zibura mě opět nezklamal. Kniha se mi četla lehce, byla plná inteligentního humoru, popisů přírody a obyčejných lidí dané země.
Někdo by mohl namítnout, že je to tedy to samé, co jeho předchozí knihy, ale mně přijde, že změnou prostředí dostává jiný rozměr i Ladislavovo vyprávění.
Knihu mohu rozhodně doporučit.
Zatím přečteno prvních pár stránek, ale rozhodně se nebojím dát plný počet hvězd a psát pochvalný komentář.
Láďa už je prověřený zdroj pobavení, rozptýlení, potěšení ... zkrátka a jednoduše velké psiny :) Asi již patřím mezi skalní fanynky, ale knihu bych s klidným srdcem doporučila opravdu každému!
V rekordním čase (týden), což je na mě výkon :-) jsem zhltnul tuto novotinu od Prince Ládíka. Bylo to taky určitě tím, že jsem na jeho přednášku chtěl jít již jako minule ve stavu, kdy knížní ''předlohu'' mám za sebou ;-) Stejně jako i tituly minulé jsem se nenudil, ba co víc ještě i spoustu dalších věcí se dozvěděl!!
Zibura si mě konečně získal. A přitom mám dojem, že píše pořád skoro stejně. Svůj specifický styl ale dotáhl k dokonalosti - ubral na humoru (mírně, ale je to znát), přidal více lyrických popisů krajiny a popisů reálií (myslím, že se díky němu spousta lidí dozví o Arménské genocidě a konfliktu v Náhorním Karabachu, což je určitě záslužné), a přitom středobodem jeho vyprávění jsou stále lidé, které na cestách potkává. Na rozdíl od Jeruzaléma a Nepálu kniha mnohem lépe plynula a já si ji naopak užíval čím dál tím víc s každou přečtenou stranou. Zdá se mi, že tentokrát vybíral autor pasáže mnohem pečlivěji, a každá stojí za to.
Přesto mám tušení, že lví podíl na atraktivitě knihy má Kavkaz samotný. Sám jsem měl možnost dvakrát navštívit Gruzii (a nevylučuji, že se mi kniha tolik líbila právě proto), dokonce pár stejných míst jako Zibura, a můžu podepsat skoro všechno, co napsal. Navíc díky ruštině a družnosti místních je mnohem snazší s nimi něco pořádného zažít a něco se o nich dozvědět, což třeba v takovém Turecku nebo Číně tak snadné nebylo a na předchozí knize se to podepsalo. Střídání způsobů dopravy pestrosti knihy také napomohlo.
Ve výsledku asi nejvíce oceňuji humanismus a upřímnost. Neznám moc knih, které by zaujaly mladého zcestovalého studenta stejně jako jeho babičku. Nevím, jak to Zibura dělá, ale dělá to zatraceně dobře.
Ládík nám jde nějak z kopce, nemyslím tím jeho skutečné putování po cestách, ale spíše tak trochu literárně. Jeho už třetí kniha z cest, tentokrát po Arménii a Gruzii ve mně nevyvolala žádnou literární euforii, tak jak tomu bylo po jeho první knize. Už mně prostě nerozesmála až k slzám, už jsem nehltal jeho příběhy, setkávání s různými lidmi a shánění potravy. Čekal jsem něco více, nebo zase úplně něco jiného. Bohužel, toto je takový průměr, který sice přečtete, ale za týden ani nevíte, o čem to vlastně bylo.
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Milé první setkání s autorem. Krásná kniha, se kterou si dal grafik práci.