Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355873/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-3IQ-355873.jpg
4
1688
1688
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Dlouho jsem si chtěla od Ladislava Zibury něco přečíst, a tak jsem nezaváhala, když se mi naskytla koupě bazarového výtisku této knihy za velmi výhodnou cenu. Neodradilo mě ani přiznání prodejce, že cena je tak nízká jen proto, že stránky byly polité a po uschnutí mírně zvlněné (nenapadlo mě zeptat se, jakou kapalinou byla kniha polita, ale o černý čaj, který ohrožuje moje knihy, dle fotek nešlo). Pak, když už byla kniha "ulovena", nějakou dobu čekala "ve frontě". Přiznám se, že když jsem si ji zanášela do DK mezi knihy, které se chystám číst, a zahlédla zmínky o "princi Ládíkovi", řekla jsem si "ajajaj, tak to jsem možná šlápla vedle" a myslela na rozmazlené a namyšlené mladíky, kteří napíší knihu v podstatě o ničem, jen aby byli zajímaví...
Nakonec jsem si Ziburu vybrala jako večerní čtení pro ty případy, kdy mám rozečtenou nějakou náročnější literaturu a nechci, aby se mi o jejím námětu i zdálo. Takže kniha "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" mi vydržela docela dlouho. Zastávky na autorově cestě jsem samozřejmě velmi rychle zapomínala, ale celkovou atmosféru toho putování nikoli. Ano, cesta byla notně prokládána alkoholem, jenže je třeba to brát tak, že v některých končinách světa – Kavkaz nevyjímaje – odmítnutí přípitku = odmítnutí pohostinství = nepřátelství. Kdo abstinuje, ať už dobrovolně, anebo vynuceně, rozhodně by se do těchto končin neměl vydávat. Cestovatelství není jen o tom, že jedu poznat cizí kraje, jejich obyvatele, památky a přírodu, ale i o tom, že něco ze své země vezu s sebou. A tak jako leckdy podle jednoho nebo několika málo příslušníků nějakého národa, s nimiž se potkáme, soudíme o celku, je tomu i naopak. Cizinec je pod drobnohledem a když místní mají tu čest s někým, kdo je zapšklý, nerozumí vtipu a ani se s nimi nechce napít, vztáhnou to často na celý národ. Navíc, ono je těžké odmítnout, když vám někdo přinese doslova srdce na dlani, nechá vás u sebe přespat a dá vám najíst. Takže ano, v té knize se pilo hodně, ale je potřeba to pití vnímat v kontextu dané situace. S něčím podobným se lze setkat i na Balkáně nebo ve Středomoří – družnost, dobré jídlo a pití, které nesmíte odmítnout, nechcete-li hostitele urazit.
I mně se hodně líbila část o Náhorním Karabachu, kam se cizinec prakticky nedostane. Ale nejen to. Autor se na cestě setkává s mnoha domorodci, ať už těmi, jimž se stýká po dobách Sovětského svazu, anebo těmi, kteří se snaží přizpůsobit nové době a podnikají např. v turistickém ruchu. Potkává také jiné turisty ze zahraničí, i když těch není mnoho. Fascinovala mě Ladislavova zvídavost a lehkost, s jakou dokázal konverzovat i o závažných tématech navzdory jazykové bariéře i tomu, že někdy šlo o situace, v nichž šlo doslova "o hubu". A i když nás stále provází jeho typický humor, kdy si nepřetržitě střílí zejména sám ze sebe, občas i ze svého okolí, je vidět, že k cizí kultuře a k často bolestným dějinám jiných národů má respekt. Proto si ráda přečtu i další autorovy knihy.
Cesta do Jeruzaléma i Nepál s Čínou se mi moc líbily, ale Gruzie mě trochu zklamala. Vlastně to bylo jen o tom, kde s kým LZ pil, což bylo po chvíli už docela otravné. Naštěstí se to s přesunem do Arménie a Náhorního Karabachu zlepšilo, takže zbytek cesty už jsem si užívala všechno to, na co jsem u cestopisů LZ zvyklá.
Byla to první kniha, kterou jsem od autora četla a mírně mě zklamala. Dlouho jsem uvažovala, jestli si vůbec zaslouží 4 hvězdy. Velice kladně hodnotí náznaky historie, které jsem si díky knize dohledala. Většina dnů však byla nezajímavě plná alkoholu. O to víc mě mrzelo, že dny kdy se jen nepilo, nebyly popsány podrobněji.
První část, tedy putování po Gruzii, nebylo tak zajímavé - Ladislav se vlastně jen propíjel od jednoho dne k druhému. Po přesunu do Arménie a Náhorního Karabachu se to ovšem výrazně změnilo - dozvíme se spoustu informací o zemi, o historii, o zajímavých místech i lidech.
Těžko hledat lepší důkaz blahobytu než skutečnost, že vedeme životy tak nesnesitelně snadné, až do nich potřebujeme přidávat dobrodružství. Citát z knihy, který mě nadchnul, stejně tak jako vtip a lehkost, se kterou Ladislav Zibura podává své historky. Ideální kniha před návštěvou Gruzie.
Miluji !! Jeho styl psaní, cestování, jeho vyprávění. Za mě top knížky, které nikdy nezklamou a vždy pohladí po duši a inspirují k další cestě.
Ačkoliv mne autorova anabáze do Jeruzaléma zatím oslovuje nejvíc, tak ani tady jsem se vlastně nenudila. Pokud už jste od Ladislava Zibury něco četli nebo poslouchali, už víte, co zhruba očekávat. Minimálně to, jakým způsobem vám autor bude předkládat svůj příběh, jaký druh humoru u toho bude používat a podobně. Takže pokud vás styl psaní a humor prince Ládíka baví a chcete se pustit do něčeho víc odpočinkového, co vás pobaví a bude vás aspoň trochu udržovat v dobrém rozmaru, naladí vás na letní vlnu a vyvolá ve vás třeba i touhu poznávat svět, tak tohle asi bude to pravé pro vás. Myslím, že přesně tohle tady najdete. A k tomu navrch pěknou řádků panáků vodky, hodně vína a místního jídla.
Pokud člověk o Arménii a Gruzii nic moc neví, tady se může dozvědět i něco nového o těchto dvou národech a aspoň trochu poznat místního ducha.
Musím říct, že zrovna u této knihy jsem si nejvíc uvědomovala to, jak se někteří Češi chovají tady u nás k cizincům a nějak mi z toho bylo smutno - ve srovnání s tím, co Zibura zažívá na svých cestách. Když autor popisuje, jak ho např. v případě této knihy Arméni a Gruzínci beze strachu nechali ubytovat u sebe, jak k němu byli vřelí, otevření a vlastně přátelští, bylo mi až trapně, jakým opakem působí někteří Češi, když vůči jinými národům umí být zlí až nenávistní. Naštěstí ne všichni, ale...
Nakonec si z knihy odnáším nejen zase určitou touhu vydat se do světa, ale taky určité zamyšlení se nad tím, jak se k sobě jednotlivé národy chovají...
Nakonec 3 hvězdy z 5 a pokud vás princ Ládík baví, bude vás bavit nejspíš i tohle.
Putování se Ziburou je vždy plné vtipu a naprosto nepředstavitelné smůly (nebo možná štěstí). Tentokrát jsem měla pocit, že jsme se společně propili Arménií a Gruzií a informací o zemi bylo méně než v předchozích knihách. Nicméně opět jsem se velmi bavila. 3,5*
Ani jednu z těchto zemí bych nebyla schopná na slepé mapě určit, ale po přečtení Ziburova cestopisu jsem si o nich dohlédávala různé věci a fascinují mě víc a víc. Doporučuji přečíst všem, tenhle cestopis je jeho nejlepší. Krása!
Humorně napsaný cestopis, kde i z neveselých událostí se stávají veselé.
Velké překvapení, ráda si přečtu další knihy autora.
Přiznám se, že díky tomu lehce zavádějícímu názvu jsem čekal nějaký Mordor. A ono zatím, jestli bych si měl z (podle) Ziburových prvních tří knih vybrat, kam bych vyrazil nejraději, tak je to právě Arménie a Gruzie.
Nevím, jestli ještě číst nějakou knihu od tohoto autora. Vážně mě takové to - tady jsem se, já chudák, musel zlít do němoty, tady zase a tady zas..., už moc nebavilo. Reálií a běžného života pomálu. Jeruzalém mě bavil víc.
Opět fajn kniha Ladislava Zibury. Teď už mám od Ládi přečteny všechny jeho knihy. Už jen můžu čekat, jestli nenapíše další a budu doufat, že brzy ano. Při čtení knihy jsem měl vždy otevřené mapy a prstem sledoval, kde se zrovna nachází.
Zibura má skvělý smysl pro humor...o tom jsme se přesvědčili už několikrát. Jeho knihy i rozhovory oplývají typickým českých suchým humorem, extra trapnými situacemi, z nichž se vám chce brečet, ale zároveň chcete nastoupit na první vlak, letadlo, autobus a vydat se na podobnou pouť zažít jakékoli dobrodružství.
Ten kluk prostě ví, ví, jak má dávkovat napětí i příběh, ví, kdy je potřeba změnit tempo, ví, kdy má vysvětlit cizí pojmy, kdy má přidat vtipně úsečnou poznámku pod čarou, ale také ví, že svět je krásné místo, plné zajímavých míst a rozdílné, přesto přitažlivé kultury, že alkohol a úsměv lámou jazykovou bariéru a že předsudky je potřeba zničit.
Další kniha pana Zibury psaná jeho osobitým stylem plná nadhledu, radosti ze života, nevšedních míst a v tomto případě navíc alkoholu a kocoviny. Jeho knihy baví, čtenář díky nim pozná nejenom krajinu běžně nedostupnou turistům, ale hlavně zvyky a kulturu místních lidí. Autor není klasický cestovatel ani spisovatel, ale kombinace obojího funguje a baví. Díky za Vaše knihy Ladislave.
Člověk, který se pustí do knih od Zibury, musí dopředu počítat s tím, že si z nich odnese více informací o alkoholu než o dané zemi :D. Já jsem si na tuto skutečnost již zvykla, a tak čtu tyto "cestopisy" zejména kvůli autorovu neotřelému smyslu pro humor, jeho krásné slovní zásobě a také proto, abych se něco málo dozvěděla. Ziburovy cestopisy se za mě určitě neřadí mezi přední příčky knih tohoto žánru, ale vždy, když se potřebuji podívat do cizích zemí a zasmát se, je Zibura dobrou a osvědčenou volbou :).
Další kniha Ladislava Zibury, a tedy další dávka humoru, cestovatelských zážitků, ilustrací, poznávání nových zemí a lidí. Co mi na knize trošku vadilo je to, že je v ní až moc alkoholu. Pravděpodobně je to ale součást místní pohostinnosti. Autor má sice i lepší knihy, než je tato, i přesto mě ale kniha bavila.
V pořadí třetí kniha, kterou jsem si od autora přečetl. Jeho styl mi sedí, takže vím, co čekat. Cestovatelské zážitky obsahují popis navštívených míst, zvyky místních obyvatel a popis jejich charakteristických vlastností a také něco z historie navštívených míst.
Tentokrát se na cestách vydal do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Z líčení příhod na cestách jsem pochopil, že obyvatelstvo je tam velmi srdečné a s poutníkem se vždy rozdělí nejen o jídlo ale hlavně o vodku nebo čaču, případně o víno.
Takže Ládík prožil 2 měsíce v lihovém oparu, aspoň podle jeho popisu. Ale to nijak neovlivnilo jeho vtip, nadhled a vnímání prožitků, míst a lidí, které na cestách potkal.
Časem se podívám i na zbývající Ládíkovy knihy a očekávám, že i na nějaké nové, které určitě napíše.
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Uf, konečně přečtené. Trvalo mi to ale dost dlouho. Nějak nebyl čas, což mne dost mrzí, protože to je opět pěkná kniha. Jen trochu nechápu ten název. Nepřišlo mi, že by byla tato cesta pro Mašinu Ládíka nějak nepříjemná nebo dokonce hrůzostrašná.