Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355873/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-3IQ-355873.jpg
4
1688
1688
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Tak tohle vyprávění mi moc nesedlo. Nebylo to ani tak moc vtipné, bylo to jen o putování a o chlastu. Vzpomínky na ČSSR, mnoho místních ani neví co je za den....jako jo, napsal to podle svých zápisků, ale tyto země byly přešlap.
Naprosto nadšená. Můj první cestopis. Nikdy mě nenapadlo číst tento žánr. Úplně mě to pohltilo. Už mám doma dalšího Ziburu a těším se, až na něj přijde řada.
To si takhle sedíte doma s velkým těhotným břichem, sáhnete po knížce, kterou jste dostali ještě před mateřskou před pár lety v Albatrosu a začnete číst. Týpka Ziburu jsem do té doby vůbec neznala. A úplně mě to pohltilo, jednak jsem nemohla zrovna cestovat sama, v životě by mě nenapadlo, že budu číst cestopisy, protože radši cestuju, než o tom čtu. A bylo to skvělý, Zibura si našel pevné místo v mojí knihovně :-)
Příjemné odpočinkové čtení. I když člověk knihu na pár dní odloží, nic se neděje a pokračuje tam kde skončil, aniž by přemýšlel co proběhlo v předchozích kapitolách.
Ladik nezklamal..i kdyz troufnu si rict,ze je ho nasledujici dily jsou krapet lepsi..asi nam zraje molodec...Jen tak dal.
Ladislav Zibura mě baví. Styl humoru mi velmi sedí, místy jsem se u knihy smála dokonce nahlas. Taktéž souzním s četnými úvahami, líbí se mi přístup k životu. I když tuto knihu psal Ladislav v poměrně nízkém věku, cítím z ní moudrost. A bylo mi prostě hezky. Před spaním dvě tři kapitolky pro radost. Takhle chci usínat i nadále. Takže do knihovny pro poslední knihu tohoto autora, kterou jsem ještě nečetla - Čínu.
Audiokniha
Obsahově spíše jednotvárné, ale sebeironický styl vyprávění a nadsázka z toho dělají docela zábavné poslouchání.
Zatím je to mé teprve druhé setkání, nicméně autorova kombinace humoru, poetiky a (z mého úhlu pohledu) naprostá absence pudu sebezáchovy zřejmě vždycky znamená trefu do černého.
Po vyprávění z putování Nepálem a Čínou, které bylo za mě slabší, jsme zpátky v sedle! Opět velmi zajímavé vyprávění o lidech, krajině a jejich historii. Ve kterém nechybí ani prostor pro vtípky.
Jelikož jsem autorovy knihy nečetla v chronologickém pořadí (ač jsem to původně měla v plánu), zapadl mi na své místo i dílek skládačky vysvětlující změnu postoje ke způsobu dopravy :)
Kniha o tom, že cesta je opravdu cíl. O tom kolik úžasných lidí a příběhů je všude kolem nás, ale které nejsou uvedeny v žádném průvodci dané země a samozřejmě také o tom, kolik alkoholu snesou lidská játra :-)
"Kolik silných lidských příběhů asi dosud čeká na své objevení, protože se odehrály na nepravděpodobném místě..."
K cestopisům si hledám cestu a díky Ziburovu vtipnému způsobu a schopnosti zachytit hluboké moudrosti a postřehy z cest, krásu přírody i krásu lidskou, se na cesty vydávám s tímto autorem ráda.
Po téhle knize jsem sáhla, protože jsem kdysi cestu po Gruzii a Arménii podnikla, i když poněkud méně dobrodružnou.
A taky jsem byla prostě jen zvědavá, protože pojem Zibura je už trochu fenomén. A bylo to fajn, svěží, vtipné, chytré s mnoha zajímavými postřehy. Obdivovala jsem mladíka, který cestuje sám ve velmi odlehlých oblastech a v potulování se bez plánu vidí svobodu, a to nejlepší, co může taková cesta nabídnout, jsou vedle přírody a pamětihodností setkávání s lidmi a sdílení společných zážitků, včetně neuvěřitelného množství vodky, vína i více či méně lákavých kulinářských zážitků.
*
„Čekalo mě opravdu velmi dlouhé stoupání, i přislíbil jsem si jet hodně pomalu a odpočívat tak často, jak to jen bude možné. Vše se muselo přizpůsobit mému naříkajícímu kolenu. Abych zkrotil své pudy závodníka, pustil jsem si k výstupu klasickou hudbu z telefonu. Myslím, že ten pohled byl dokonale surreální. Mladík v cyklistických dámských kraťáskách jede nesnesitelně pomalu do kopce, kolo ověšené třemi košíčky na prádlo, a společně s Glenem Gouldem si pobrukuje do Bachových Golbergovských variací. Přesně tohle jsou okamžiky, pro které stojí za to žít.“
----------------
Pro mě mělo tohle čtení samozřejmě přidanou hodnotu (za to ta pátá hvězda!), protože mnohá místa jsem navštívila a některé zážitky s autorem sdílela, byť od mé návštěvy uplynulo již hodně vody a bylo to přece jen jiné. Ale vzpomínky na gruzínskou družnost, arménskou hrdost a nádhernou přírodu, polorozpadlé a přesto obydlené vesničky, působivé kostely a skalní kláštery, neuvěřitelné hory, nakonec i na ty gruzínské chačipůry (svjéžie, garjáčije) jsou obdobné. I když gruzínská družnost směrem k ženám cestovatelkám se netýkala nabídek alkoholu, tady mám zcela jiné zážitky…
My cestu tenkrát podnikli ještě v dobách socialismu a před rozpadem Sovětského svazu, takže to bylo přeci jen jiné. Cesta autem po povinně stanovené trase bez povolených odboček (podle předem vydaného maršrutu); v Arménii a Gruzii jsme tohle ovšem nedodržovali a v těchto dvou tehdy ještě sovětských republikách, které byly i v tom tehdejším sovětském glajchšaltování neuvěřitelně svérázné, leccos tajně viděli a zažili.
Z Prahy přes Ukrajinu a Rusko, „Vojenskou gruzínskou cestou“ přes Kavkaz Křížovým průsmykem do Gruzie a Arménie a zpět okolo Černého moře (celkem najeto 8 116 km). A můj cestopis? „Velký kavkazský okruh, deník z cesty“, vydáno nákladem vlastním s vlastními ilustracemi, v počtu 1 ks. No, Ziburovi se rovnat nemůžu, ale o to víc jsem se svými vzpomínkami a zážitky jeho osamocené cestování tímto neobyčejným krajem prožívala, v duchu komentovala, občas nadšeně přikyvovala, usmívala se nebo děsila a jeho odvahu obdivovala.
Je skvělej ! Já se tak bavila, celou knihu (celou cestu ). Potřebuji další knihy
(SPOILER)
Přivázat si na jízdní kolo z nouze tři prádelní koše na osobní věci byl geniální nápad. Musela jsem si vygooglit fotky :-)
Borec. Baví mě, jak si se vším vždycky nějak poradí.
Další z Ládíkových toulek mě příjemně pobavili. Mám rád cestopisy a u Ziburových příběhů nesmím očekávat nějaké obsáhlé cestopisní údaje ale spíš v jaké vesnici se pálí jaká domácí kořalka a kdo vychlastal nejvíc.
Audiokniha načtena autorem.
Moje první kniha od Ládi. Velmi poutavá, plná příběhů a komických i komplikovaných situací. Krásně se četla. Určitě si přečtu časem další.
Láďovy knihy nečtu v pořadí, v jakém je napsal a tak se Láďova druhá kniha stala mou čtvrtou. Nepřestávám vycházet z úžasu nad dobrodružstvími, které Láďa na svých cestách zažívá a s jakou lehkostí a vtipem je dokáže skrze stránky svých knih zprostředkovat. Knihy neberu příliš jako cestopis, ale zejména jako vyprávění o cestě a lidech, které na ní potkal. A tento styl mě opravdu moc baví.
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Pan Zibura mě velmi pobavil. Kniha je neuvěřitelně ctiva, krásne ilustrovaná a plná informací, které v klasických cestopisných knihách nenajdete. Arménie je jedním z mých cestovalelskych snů a pokud tento sen uskutecnim, rozhodně mi bude dělat společnost.