Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472832/uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-26u-472832.jpg
4
1690
1690
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Zibura už nechodí pěšky, ale jezdí na kole a později dokonce stopuje. Místo čaje pije vodku po lahvích a má potřebu o tom psát skoro na každé stránce (slovo stakan jsem napočítala 35x). O lidech jsem toho z knihy moc nezjistila, jen to, že většina pije, má děti a chybí jim Sovětský svaz. Ani o jednotlivých zemích jsem se skoro nic nového nedozvěděla.
Četla jsem všechny Ziburovy knihy a tahle je nejslabší. Jeho humor mám ráda, ale pár vtipných hlášek celou knihu prostě neutáhne.
40 dní pěšky do Jeruzaléma - hlavně pěší chůze a čaj = skvělá kniha
Pěšky mezi buddhisty a komunisty - občas autobus a pár piv = průměrná kniha
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii - hlavně auto a vodka = nic moc
Další knihy už si nekoupím, číst 300 stran o alkoholu mě nebaví.
Co je na světě lepší než cestování? Tenhle koníček nepředčí ani knížky, ani filmy! A Zibura o tom napsal ty nejlepší cestopisy. Snad nikdy jsem řádky knížky nehltal tak zběsile, jako v případě jeho děl. Mám u každé stránky silné nutkání se sebrat a ihned vyrazit na obdobnou pouť.
Dalsi vesele putovani prince Ladika...za me urcite lepsi nez predchozi kousek
Má třetí přečtená kniha od pana Zibury a řekl bych, že zatím i nejlepší. Vyprávění z cest je s každou další knížkou o něco lépe a zajímavěji zpracované.
Prvni co jsem od Zibury cetl a nelituji. Velmi poutave napsane, jen me zarazi, kolik toho zvladne jeden clovek vypit... :D
Zatím poslední kniha jihočeského rodáka Ladislava Zibury má pro mě lehkou pachuť zklamání.
40 dní pěšky do Jeruzaléma byla prvotinou, něčím nevídaným a novým. Přiznám se, že se mi líbila s jednou velkou výhradou, a to přílišným rozpitváváním tureckého úseku putování. Chvílemi jsem se začínal nudit, což nemusí být chybou knihy, ale pouze a jenom mé vlastní netrpělivosti.
S velkou dávkou zvědavosti jsem tudíž přistupoval k Pěšky mezi buddhisty a komunisty. A s dobrým pocitem mohu konstatovat, že se jedná o záležitost, kterou rád doporučím k přečtení! Autor konečně objevil vhodný poměr mezi podrobnými popisy, vlastními úvahami a k tomu navíc vyladil čtivost, tudíž události se poměrně svižně střídaly a stránka plynule střídala stránku.
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii bohužel není úspěšným pokračováním v řemeslné kvalitě zpracování. Jako by se autor vrátil na začátek, ještě před turecko-izraelské dobrodružství, a náhle se rozhodl pro psaní deníčku ve stylu středoškoláka, jehož na výletě do exotické země uchvacuje snad kromě přírodních scenérií jenom množství a kvalita místního alkoholu, kterému dobrovolně a rád čelí. Z knihy mě zaujal úsek věnovaný poměrně neznámé problematice Náhorního Karabachu, jinak jak gruzínská, tak arménská část mi dosti splývají.
I přesto se jedná o zajímavý pohled na docela, i když ne příliš, vzdálené země. Je dost možné, že se jedná pouze o můj dojem bez obecné platnosti, avšak po přečtení knihy jsem se přistihl, že do těchto zemí bych se nikdy podívat nechtěl. Což je zajímavé, neboť u států zmiňovaných v předchozích knihách (včetně chudého Nepálu) jsem takový pocit neměl. "Obávám" se tedy, že coby kulturního ambassadora ani Gruzie, ani Arménie Ladislava Ziburu chtít nebudou.
Můj druhý cestopis od prince Ládíka. Jednoduše řečeno, skvělé! Takhle se mají psát cestopisy. Nikoli nudný popis navštívených destinací, s množstvím fotek a popisu sebe sama, ale zajímavé vyprávění o prostých lidech, místních zvyklostech, nevšedních a pro turisty mnohdy neatraktivních místech. Navíc je i tato kniha doplněna nádhernými ilustracemi, které z ni dělají ucelené dílo. Vždy sáhnu po cestopisu ve chvíli, kdy mě začínají svrbět nohy a potřebovala bych co nejdříve vyrazit na cestu. Ne vždy to však jde, a tak alespoň cestují v duchu s autorem a občas si říkám, že je mi vlastně doma v mé vlastní posteli dobře. Ale pak přeci jenom vyrazím a na cestě se snažím chodit s očima otevřenýma a vnímat všemi smysly vše, co cesta nabízí.
Po přečtení knihy o Číně jsem neměla chuť vydat se ve stopách Ládíka, ale u Gruzie to byli docela jiné. Možná i proto, že pro nás není zas tak neznámá a navíc jsou tam krásné hory (a domluvíme se tam, tedy pokud oprašíme znalost ruštiny). A vyprávění z Arménie a Náhorního Karabachu mě doslova nadchlo. Asi zbytečně někdy přistupujeme k určirtým destinacím s předsudky. Jenom nevím, jestli bych byla schopná zvládnout takové množství alkoholu.
Historky, které mě pobavily asi nejvíce: shánění kola a následně brášen na kolo, školní výlet a příběh kopáče pana Levina Arekelyana.
V některých částech je to dost stereotypní, chápu že v těchto zemích si člověk musí umět vypít.. ale musím přiznat, že jsem i od srdce zasmál, což se mi málokdy při četbě knihy podaří. Takže děkuji Ladislave, za tři dny přečteno.
Knihy jsem dostal jako dárek. Cestopisy moc nečtu, ale utéhle knihy jsem dobře pobavil a zasmál a dozvěděl jsem se zajímávé informace. Pěkné a zajimávé čtení. Doporučuji a od autora zkusím i další knihy.
Po dlouhé době jsem se opět nadšeně začetl do dobrého cestopisu. Kniha mi poskytla a představila mnoho pozoruhodných zážitků a informací z cest, za což autorovi děkuji. Během četby jsem se tedy nenudil, proto „Arménii a Gruzii“ chválím a doporučuji. Jen občasný školácký humor a styl vyprávění mě příliš neohromoval (nejspíš jsem zhýčkaný knihami Tomáše Šebka a Jiřího Trachty), proto si plný počet bodů šetřím na některou další autorovu jistě povedenější knihu.
Škoda, že kniha nezačíná až druhou částí!!! Tato část je opravdu cestopisem, jak si ho představuji s popsáním zvyků obyčejných lidí, seznámením s jejich životem, památkami, životním stylem tamnějších obyvatel i jejich předků, přiblížením krás přrodních a kulturních tradic. To vše proloženo vtipnými glosami, smysluplnými příběhy i příjemným humorem.
Naproti tomu přečtení první části pro mne bylo tvrdým oříškem, kdy jsem bojovala sama se sebou, abych vůbec četla a knihu otvírala. Byla to prostě nuda a chudáci Gruzínci za to jistě nemohou. Prokousat se opileckým stereotipem je opravdu drsné až do strany 137, kdy sám cestovatel přiznává, že to již s alkoholem opravdu je zlé a slibuje polepšení, což se díky bohu i stalo a za to veliké díky.
Nebýt čtenářské výzvy a mého odhodlání tuto splnit bez ztráty kytičky jsem totiž četla i přes bezbřehou nudu části první a knihu jsem neodložila. To by totiž byla veliká chyba , poněvadž od strany 166 se čtení této knihy stalo opravdovým zážitkem, který jsem si opravdu po prokousání až sem opravdu užila a neméně zasloužila :)
Kdybych měla hodnotit na ryze osobní rovině, dostaly by ode mě Gruzie s Arménií o hvězdičku méně. Nemohl by za to však autor, nýbrž jen můj naprostý nezájem o tyto dvě destinace. Čajové Turecko s Izraelem a byrokratická Čína pro mě byli zkrátka zajímavější. Možná mám ale jen problém s horami.
Z literárního hlediska si princ Ládík udržuje obvyklou laťku. Komu sedne jedna kniha, tomu sednou všechny. Kdo nedočetl ani tu první, nemusí se pokoušet o další. Humor, ironie, odhodlání objevovat, odvaha podnikat nové věci a dostatečná odolnost to všechno přežít jsou u pana Zibury známými společníky, s nimiž každá cesta probíhá lehce a s úsměvem na rtech. Obzvláště když o všech těch kopcích, dálkách a alkoholu jen čtete. Kulturně mi přišly zajímavé zmínky o našem osvobozování. Skoro jsem podlehla dojmu, že jsme možná tak trochu nevděčná chasa, ale naštěstí mě to zase rychle přešlo.
Ládík tentokrát kromě svých nohou, posiluje i játra. Opět skvělá a odpočinková četba. Připíjím mu na další cestu.
Jako vždy jsem se při poslouchání usmívala, sem tam se zasmála nahlas, občas se dojala a místy žasla... Kéž by všechny cestopisy byly tak zajímavé jako ty od prince Ládíka.
Spíše než samotný průběh cestování, mě zaujali některé vtipné glosy a přirovnání.
Kniha se mi libila, priznavam, ze daleko vic cast s kolem a jezdenim stopem, kde dalko vic autor popisuje rozhovory s lidmi, kteri hi vezou. Popisy mist, krajiny a zvyklosti jsou fajn, prekvapive je mnozstvi popijeni, ale tak to jsem proste tak nejak brala jako soucast dane cesty. Ac cestopisy normalne nectu, asi si od autora prectu i dalsi knizku
Od autora jsem četl jeho prvotinu a můžu s klidem říct, že Gruzie je o třídu lepší než Jeruzalém. Dost jsem se ale zděsil, že se pořád opakuje stejná formule - Ladislav jde, najde si nocleh, chlastá. Jde, chlastá, jde (a ani to už záhy ne) a chlastá. Takže vlastně to, co jsem vyčítal minule platí i teď - první část je až hystericky nudná.
Poté ale nastane kontroverzní obrat - Zibura přestane chodit pěšky. A tato část se mi překvapivě líbila mnohem více a bylo mi celkem jedno, že najednou jezdíme na kole a autem. Ano, ztrácí to svoji jedinečnost, ale byla to vítaná změna tempa. Doslova.
Jsem také rád, že téměř vymizel infantilní humor první knihy. Sice jej nahradila nesnesitelná moudra, ale dalo se.
No a hlavně, největší plus - konečně se dozvídáme něco o navštívených zemích! Gratuluji, tleskám, napotřetí někdo pochopil, co znamená cestopis.
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Alkoholická cesta po Nahorním Karabachu, Arménie a Gruzii. Od autora jsem dosud žádnou knihu nečetla, takže jsem netušila, co vydrží. Líčení obyvatel a jejich života bylo úsměvné. Pohostinnost je maximální, největším problémem je odmítnout a zůstat střízlivým. Nejvíc Gruzince dokaze rozveselit cena brambor a věk nevěst v Čechách. Docela jsem se pobavila.