Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547437/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii.jpg
4
1696
1696
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Autora jsem objevila díky jeho nezapomenutelným přednáškám, které z 120% vychází z jeho knih. Tak trochu jiný cestopis, který se více než nudnému faktickému popisu krajiny věnuje lidem a jejich příběhům. Místy doplněné zajímavostmi, konec místy ztrácí dech ale i přesto kniha pobaví, zaujme a hlavně potěší.
Doplněné krásnými ilustracemi Tomski a Polanski.
Ládíkova klasika. Jeho knihy mě utvrzují, že podobné výletování není nic pro mě, ale jsem ráda, že částečně můžu ta velká dobrodružství prožívat aspoň takhle. Ziburův humor, čtivý styl psaní, způsob, jakým popisuje navštěvované země a dokonalá schopnost vystihnout povahy lidí, to mě nesmírně baví a asi jen tak nepřestane.
Opět jsem se skvěla pobavila a něco dozvěděla. Jen toho alkoholu bylo na můj vkus až dost:)
Každá kniha Ladislava Zibury je především skvělý cestopisný zážitek. Zábavné, svěží a v mnohém taky poučné čtení, i když tentokrát silně posilněné množstvím alkoholu. Ale malé vysvětlení najdeme v následující větě. Cituji:
"Alkohol je v kultuře Kavkazu hluboce zakořeněn, což spolu s ohromnou pohostinností místních, vytváří nebezpečnou kombinaci."
Do dnešní nelehké doby stojí za pozornost Ladislavova úvaha o předsudcích.
"...když s předsudkem přistoupíme k náhodné skupince lidí, dost možná jsme nespravedliví ke slušným lidem. Předsudek je ve své podstatě především křivda."
P.S.
Khndzoresk není přesmyčka, ale místo na mapě Arménie.
Některé příběhy Mašiny Ladislava se zdají být až skoro neuvěřitelné. Zarážející je také množství panáků, které byl schopný autor při putování vypít. Kniha je velmi zábavná, přičemž humor je většinou ironický a někdy i trochu nihilistický. Po přečtení jsem měl chuť co nejdříve někam vyjet a navštěvovat cizí krajiny a bavit se s kýmkoliv na potkání.
- „Tohle bude tvůj pokoj. Jestli chceš, můžeš si přišroubovat žárovku,“ nabídl mi velkoryse, když mě zavedl do místnosti zavalené harampádím. Pokud bych plíseň na stěnách považoval za květinovou výzdobu a vojenské lůžko za postel, pak by snad komoru šlo z legrace označit za pokoj. „Děkuji, je to tu moc hezké,“ prohlásil jsem omylem. -
Z cest, na které mě zatím Ladislav vzal, mi tato byla nejbližší – ve smyslu, že bych se do těchto krajin ráda podívala a nejspíš i místní obyvatelé by mi byli kulturně blízcí, jakkoliv vůbec nesdílím jejich vášeň pro konzumaci alkoholu. Což je také hlavní důvod, proč strhávám hvězdu: stovky repetitivních vět na téma „šel jsem tudy, pozvali mě chlastat, ožral jsem se jako mužik a jsem na to v podstatě hrdý“. Až na tenhle detail, pro leckoho jistě sympatický, jsem se ovšem v Gruzii a Arménii skvěle bavila. Snad napomohla rozmanitost dopravních prostředků (jak je patrné už z obálky, tentokrát Ladislav nespoléhal pouze na vlastní nohy), snad svéráz charakterů, snad převážně horská krajina, jakou jsem si dokázala představit. Příjemný humor je autorovým standardem, stejně jako fakt, že se soustředí na lidi a popis prostředí poněkud zaostává. Stejně je lepší vidět to na své oči, získat vlastní vzpomínky… kdo ví, třeba na stará koulena opustím pec a vyrazím zkoumat terén za hranicemi rodné hroudy. Pokud Ladislav nekecá a coby mrzká žena bych nemusela čelit neustálým nabídkám k devastaci jater, možná Gruzii a Arménii opravdu navštívím. Nalákal mě, kluk jeden blonďatá, fanaticky pozitivní. 80%
Teda mě se cestopis moc líbil, průběžně jsem si při čtení googlila o Gruzii více a myslím, že se do té země musím podívat. Líbí se mi autorova slovní zásoba a vyjadřování.
Příjemný cestopis mladého spisovatele a hlavně cestovatele Ládi Zibury. Určitě si od něj něco v brzké době zase přečtu.
Další skvělý cestopis mladého Ladislava Zibury, který se tentokrát vydává za dobrodružstvím na Kavkaz. Putuje po Arménii, Gruzii a Náhorním Karabachu, chvíli pěšky, kolmo a nakonec autostopem, vždy ale s humorem. Moc příjemné čtení, pobavila jsem se a něco nového i dozvěděla.
"Projet Kavkaz a opíjet se do němoty umí každý. Ovšem projet Kavkaz a jen tak si příjemně pochlastávat, to je skutečné umění."
Musím souhlasit s něčím, co bylo přede mnou již víckrát zmíněno - na můj vkus až příliš mnoho alkoholu. Ale i přes to dávám 5 hvězd, protože jsem se velmi příjemným způsobem dozvěděla informace o dalším koutu světa a navíc mi Láďův humor zkrátka sedl. Už dlouho se mi nestalo, že bych se u knížky musela tak často nahlas smát.
Tak to byla zase jízda. Jako vždy vtipné, skvěle a samozřejmě plné alkoholu . Láďa je prostě neuvěřitelný.
Velmi čtivá kniha, Láďův humor mi sedí a častokrát jsem se zasmála. Za co strhávám hvězdu jsou pasáže o pití alkoholu, kterých je na jednu knihu až přespříliš a ke konci už čtenáře vyloženě otravují.
Vůbec netuším, jak tohle pojmout. Chápu, že pan Zibura chtěl asi zachytit co nejvíce ze svého cestování, což je úžasné do své osobní sbírky a dejme tomu k nějaké archivaci vlastního života, ale na mě jako čtenáře to prostě úplně nezafungovalo. Ve výsledku teď znám osobní život kdejakého horala na Kavkaze (což neznám ani u vlastních sousedů), a kdo a jak chlastá, ale po dočtení prostě nemám pocit, že bych měl touhu Gruzii nebo Arménii navštívit. Přitom v Gruzii jsem byl a je to nádherná země. Pan Zibura má na psaní talent, to se mu upřít nedá, ale v rámci knihy bych určitě ubral pasáže o chlastu, informace o tom, kde kdo studoval a třeba přidal fotky z cest.
Tohle je moje první kniha od Zibury. Předtím jsem o něm nikdy neslyšel. Nejdřív se čas s touto knihou táhl, pak s každou stránkou stupňoval humor. I když je tohle dílo napsáno humorně, něco se zde dá přiučit. Shrnuto: kdyby Marco Polo
žil v současnosti, používal často ironií, byl alkoholik a cestoval po Gruzií a Arménií.
"Věnováno všem, kdo na cestě být chtějí, ale nemohou."
Moje první kniha od Zibury, půjčená od kamarádky. Nemyslela jsem si, že budu kdy číst cestopisy. Bylo to vtipné, svěží, nejde úplně o návod jak cestovat, spíš si odnesete ten dojem. Čte se to moc dobře, bavilo mě to.
Co mi v knize chybělo jsou fotky míst a lidí, o kterých princ Ládík Mluví a nějaká mapa. Ráda bych sledovala, kde se zrovna nacházíme a nemusela u sebe mít telefon s mapou :-)
Úžasná kniha! Vtipná, zajímavá, se spoustou malých velkých životních pravd.
Tak a teď chci jet do Gruzie!
‐-------------
Buddhisté říkají, že když člověk nějakým způsobem překročí pravidla, která si sám stanovil, nikdy by toho neměl litovat. Měl by si to naopak užít.
Některé věci jednoduše nejde vymyslet potichu a sám.
Člověk ale bohužel musí pracovat s tím, co zrovna má - a když je sám, platí to taky.
Těžko hledat lepší důkaz blahobytu než skutečnost, že vedeme životy tak nesnesitelně snadné, až do nich potřebujeme přidávat dobrodružství.
Pocity jsou jako Rusové. Přicházejí tehdy, kdy je jeden nečeká, a zpětně člověka přesvědčují, že je vlastně pozval.
Každopádně jsem svoje pocity vždycky poslouchal, protože by stejně přicházely tak dlouho, dokud bych to neudělal.
Je to právě iracionální strach, který nás vede k hloupým chybám.
To, jací jsou lidé kolem mě, jednoduše kopíruje mou náladu.
Život je dosud příliš vzácný na to, aby se lidé mohli jenom míjet.
Skutečná svoboda pro mě začíná tehdy, kdy se přestanu brát vážně.
"...no co,když se pije,tak se lije."
"A takovej milej člověk si včera byl," vydíral mě Igor. Já se ale nedal. Nic jsem mu nesliboval a svobodu má člověk jenom jednu.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Moje třetí kniha od Ladislava Zibury, opět skvělá a přitom zase trochu jiná, než Evropa a Česko. Ze začátku se Ladislav sám tak trochu stylizuje až do mistra Beana na cestách. Jenže ona prvoplánová zábavnost, prokládaná nenápadně servírovanými informacemi se ztrácí a veškerá legrace definitivně končí, ve chvíli, kdy přejde hranice Arménie. A bez bombastických slov, okázalých hodnocení a napovídání, co si o tom všem máme myslet, nám na pozadí příhod nejen z vlastní Arménie, ale zejména náhorního Karabachu ukazuje tragédii arménského národa, která je naprosto stejná a srovnatelná s tragickými dějinami Židů a Karabach tvoří jenom její vykřičník. A je ukázkou pokrytectví onoho spravedlivého a férového světa, zejména jeho severozápadní části, kdy ohledy na spojence v NATO Turecko a zprostředkovaný profit z ázerbajdžánských naftových polí zcela jistě překryjí svědomí a často tak halasně vzývanou morálku, spravedlnost a „hodnoty“. Pozoruhodné je i, jak se dokáže neutrálně Ladislav postavit k onomu „vyhánění“ obyvatelstva oběma stranami, protože není ani pozér, ani se nechce prezentovat jako někdo lepší, jako samozvaný soudce, jak jsme toho nezřídka kdy svědky v Evropě. Důvodem je porozumění a vztah k lidem, které na svých cestách potkává a se kterými dokáže na rozdíl od většiny jiných mluvit. Nechá si pro sebe své pochybnosti, nikoho nepoučuje, spíš naslouchá. To je to, co dneska spoustě lidí, ať už politikům, novinářů, nejrůznějším PR tvůrcům (vlastně politrukům dnešní doby), ale i řadě umělců a vůbec veřejně činných osobností zcela chybí. Ladislav jim k tomu ale dává návod, pochybuji, že se ale někdo z těch „velemoudrých“ sníží k tomu, aby si jeho knihy přečetl. Nakonec, dovedu si představit, že z něj udělají člověka, který se jel na Kavkaz opíjet. Souhlasím s tím, že Arménie, a především Arméni vycházejí z těch dvou navštívených zemí sympatičtěji. Proč, to není asi jenom dáno tím, co jsem napsal na začátku. A tak, když jsem si myslel, že vše překvapivé a zajímavé mám za sebou, na úplně poslední stránce jsem si přečetl jeden z posledních odstavců. Musel jsem ho sem dát. Myslím, že co se týká cestopisů, našel Karel Čapek (ať už si o tomhle mém možná neskromném vyjádření myslí, kdo chce, co chce) v Ladislavu Ziburovi důstojného následníka.
„Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným. Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí. Jak jsem se mnohokrát přesvědčil, dokonce se navzájem vylučují. Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost.“