Malí bohové
Terry Pratchett
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464/bmid_mali-bohove-e5l-464.png
5
1293
1293
Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem série
< 13. díl >
Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík, neumí číst. neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se odvážil tvrdit, že oproti všem církevním dogmatům Zeměplocha skutečně putuje vesmírem na hřbetě obrovské želvy, nejvíc by si však Bruta přál, aby si jeho Bůh místo něj vyvolil někoho jiného. Dotisk r. 2001, 2007... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Přidat komentář
Tak pan Pratchett si tentokrát smslnul na víře, náboženství a filozofii... Malí bohové jsou dalším důkazem toho, jak neuvěřitelně nadaný autor to je. Jen u něj jsem zatím narazila na tak dokonalé propojení humoru a vědomostí.
„Bůh. Bůh potřebuje lidi. Víra je potravou bohů. Jenže bohové také potřebují tvar. Bohové se stávají tím, v co lidé věří, že bohové jsou.“
Měl jsem pocit, že v tomto díle Zeměplochy je ještě větší koncentrace vtipných a do-černého-mířících postřehů než v dalších částech série. Ale to bude zřejmě tím, že záležitosti víry jsou mi blízké a úvahy na toto téma ocením víc, než řekněme karikování vánočního příběhu nebo parodii na filmový průmysl.
Mnohokrát jsem při čtení musel před sirem Terrym smeknout pomyslný klobouk, jeho placatý svět je zde totiž zas tak skvěle vykreslený a tolik podobný tomu našemu! O bozích se v něm moc nedozvíme, natož o Bohu, ale řekne nám hodně o nás samotných, o naší touze bohy zneužívat k vlastnímu prospěchu, o tom, jak jsme vždy připraveni naše vlastní záměry vydávat za boží úmysly. A i přes svěží náladu knihy do toho obligátního nastaveného zrcadla opravdu není kolikrát zrovna veselý pohled.
Ale mistr Pratchett má lidí rád, a tak celý příběh projasňuje Brutova prostá dobrota. Namlouvám si, že se v něm snad obecně zobrazuje naše nezištná lidskost.
„Všeobecně vzato, jestliže muž žil poctivě a čestně, ne tak, jak mu diktovali nějací kněží, ale podle toho, co sám v sobě cítil a považoval za čestné a poctivé, pak to s ním na konci musí víceméně dobře dopadnout. Nebyla to nějaká zvláštní moudrost. Ale poušť se mu najednou zdála o něco přijatelnější.“
Poslouchal jsem jako audioknihu. Zatím asi nejslabší Zeměplocha. Není to špatné, vlastně je to výborná satira na náboženství a historii křesťanství - vliv moci, inkvizice, ovlivňování vědy, potažmo potírání všeho co se nehodí. Příběh je poutavý, ale nějak mě to nechytlo a za pár dní jsem marně přemýšlel co jsem vlastně poslouchal.
Mám oblíbenější zeměplošské příběhy, nic nemění na tom, že i tak je to fajn kniha. Jenže pro mě je prostě nejoblíbenější postavou Smrť, takže za mě nejvíc vede Mort a Otec prasátek :-)
Kdo je bůh a kdo želvička?
Otázka zdánlivě hloupá…
To kráva anebo dojička,
s vemenem častěji houpá?
Možná že smyslu pramálo,
dává tahle básnička,
ale to by sakra tak hrálo,
aby snad byla bůh želvička…
Už se mi zase stýskalo … po křišťálově průzračné filozofii, která tak moudře a přitom lehce a čistě kouzlí se slovy :-).
Jen, kdyby nebylo Bohů, protože s nimi to je právě naopak, je totiž „velmi těžké uhodnout, co si myslí, mnohdy dokonce i potom, co vám to řeknou“.
Začalo to docela nenápadně … zatímco se Zeměplochou žene evoluce, vy se zaobíráte jednou z těch filozofických otázek, které se neustále vracejí, a která zní: „Vydá padající strom v pralese zvuk, když široko daleko není nikdo, kdo by ho slyšel?“ … v klidu a pohodě dospějete k závěru, že „věci se prostě dějí a navazují jedna na druhou“, a taky, že se „nestarají, kdo je při tom přistihne“.
Jenže, pak se do toho začne nepříjemně zaplétat historie, a to je vážení, něco úplně jiného, na historii si musíte dát pozor, „je třeba ji hlídat, pozorovat, zaznamenávat. Jinak to není historie.“ Abyste rozuměli, tyhle věci, co mají s historií co do činění, ty se musejí stát v pravý čas, a proto má své správce, kteří žijí tam, kde jsou uloženy všechny TY knihy … přesně ty, ze kterých se historie odvozuje a lidi pak říkají: „je psáno“, takže: můžete si být jistí, že jestli je psáno, tak je to právě tady, vysoko v horách Beraní hlavy.
A je to venku, už víte, že existuje místo, odkud se věci „musí velmi pozorně sledovat“, protože „jsou tady jisté tlaky. Svobodná vůle, předurčení… moc symbolů… bod, ze kterého není návratu“ … vždyť to znáte :-).
A pak je tu ještě cosi, co má na běh událostí, řekněme, určitý vliv … „na světě totiž existují biliony bohů. Je jich víc než sledích jiker. Většina z nich je příliš malých, než aby byli vidět, a nikdy je nikdo neuctíval, tedy rozhodně nic většího než řekněme třeba bakterie. A je známo, že bakterie se nemodlí a požadují jen velmi málo ve věcech zázraků. Jsou to malí bohové - duchové míst, kde se křižují dvě mravenčí stezky, bohové mikroklimat mezi stonky trav. A většina z nich takovými zůstane. … Je to způsobeno tím, že jim nikdo nevěnuje víru.“
Jenže, někdy to tak není … „někdo spojí podivně tvarovaný strom, pod nímž se vyspal, se zázračným vyléčením z vleklé choroby, která ho dlouho a úporně sužovala. Někdo vyryje spirálu do osamělého kamene. … Protože bohové chtějí, aby v ně někdo věřil, a lidé zase chtějí bohy.“
Tím to často končí, ale někdy to pak jde mnohem dál … „Přibudou další kameny a na místě, kde kdysi stával strom, se vybuduje chrám. Bohové nabývají na síle a víra jejich uctívačů je žene vzhůru jako tisíce tun raketového paliva. Některé z nich zastaví až nebe. … A některé ani to ne.“
Při téhle návštěvě Zeměplochy tak zjistíte, že i Bohové můžou mít své problémy, jako např.: „Když jste bohem, spočívá váš problém v tom, že se nemáte ke komu modlit.“
Byla to čiročirá zvědavost, která mě zavedla znovu na Zeměplochu a dovolila mi zatoulat se tak daleko do hor Beraní hlavy …
„To byla jenom ta moje hloupá zvědavost.“
„Většina zvědavosti je hloupá,“ přikývl Vorbis.
„Často zavádí vědomí a myšlenky na nejisté cesty“ … takže si dejte pozor :-).
Touto knihou jsem se poprvé před mnoha lety setkala s Terry Pratchettem a toto setkání nelze nazvat jinak než láska na první přečtení. Terry si mě svým stylem psaní, humorem, uvažováním a vyprávěním zcela získal. Malí bohové - stejně jako všechny Terryho knihy - v sobě pod vrstvou suchého britského humoru ukrývají hluboké a závažné myšlenky a úvahy hodné filosofa - oboje však výborně vyvážené. Malá jednooká želva chytne za srdce, Bruta je úžasný, Vorbis je výborný zmetek a Didactylos je frajer!
A ŽELVA KRÁČÍ!
Pro mě byla tato kniha z větší části velkým zklamáním. Začátek byl dobrý vč. autorova klasického humora. Ten se pak bohužel z větší části vytratil a byl to chvilkama chaotický a velmi nudný příběh. Má tam pár světlých chvilek, ale z mého pohledu jich moc není.
Po předchozím dílu se tato kniha nedá srovnávat. Ale rozhodně musím vyzdvihnout autorův humor, překrásně zapasovaný do tak ožehavého tématu. Jakákoliv církev by nemohla říct půl slova. Nicméně mě toto čtení moc nebavilo. Zasmála jsem se, ale nevtáhl mě příběh tak, jak bych čekala.
S hodnocením jsem čekal pár dní, než jsem to nějak uspořádal. Víc filozofie, než vtipu, ale pro mě velmi hodnotné čtení. Nádherně promyšlený svět bohů, jejich vztahu k lidem, k víře, k sobě samým. Fanatismus, překrucování faktů pro tu pravou a jedinou pravdu ve jménu boha, ve kterého už vlastně ani nevěříme. Om mě bavil, obzvláště ve formě želvy. Bruta obyčejný kluk, prostě takový rovný nenáročný človíček, asi až moc rovný, ale nakonec mu to vyšlo. Efebští filozofové v kontrastu k Omniáncům, prostě reálný svět zmenšený do plochozemě. Doporučuji a jde se na další díl.
Je to opět zvláštní kousek série. Tahle se trochu vymyká klasickým Zeměplochám. Četla se mi zprvu "hůře"(myšleno nestandartně ne obtížně), protože má nějaké zvláštní jiné tempo..Je to asi těmi věcmi kolem náboženství a podobně. Celková atmosféra je něco mezi pouštními nomády a budhistickými mnichy a do toho kalolicismus?? No prostě změt zvláštností.. Ale je to jako s každým Pratchettem, ke konci zbude úsměv - někdy pravda trochu Zubatý :)
Velmi zábavná kritika fungování církve. Malou želvičku si nejde nezamilovat a když přijde na scénu opravdový bůh Om, budete doufat, že jeho přikázání jen tak neskončí.
Překrásné čtení. S dobrotivým humorem, ale i typickou jízlivostí, pohlíží kriticky na všechny ideologie i náboženství, z nichž vyprchal život a staly se pouze zákony sevřenými totalitním řády, které hierarchicky nejvýše postavení lidé vždycky zneužijí a obrátí proti druhým.
Přesto právě v náboženstvích je nadále přítomno poselství, které stálo na jejich počátku. Stačí naslouchat. Naslouchat světu okolo i uvnitř, tam nakonec vždy promluví Bůh sám, zbavený podob, příkras a definic, ať už by se člověku "zjevil" skrze cokoli, třeba jen malou želvu. Postava Bruta, které se to "stane", Bruto, na nějž "promluví Bůh", odkrývá až kristovský pohled na život a svět, v němž je na prvním místě soucit s bližním, ať už je to kdokoli, kdekoli, za jakékoli situace a pevná, skuteční víra, která se nenechává zmást ani tisíci podbízejícími se bohy a bůžky tohoto ani jiného světa, natož lidmi, nenechá se zastrašit ani uplatit, a která poté, co prochází pochybami, relativizací všeho, včetně víry samé, aby se zbavila všech jistot které ji svazují s předmětností a to i vymezujících slov, přerůstá v bezejmennou sílu, která stála na počátku aby poukázala na to, že skutečný Bůh je v něčem úplně jiném. Je tam, kde člověk objeví sám sebe a své místo ve světě navzdory všemu a všem. Přes kritický pohled na církev považuji dílo jako hluboce spirituální, ne-li náboženské. Humorný tón zbavuje tuto závažnost pathosu a tím je kouzelně promlouvající snad ke každému.
Tento díl Zeměplochy je na můj vkus příliš temný a depresivní. Podobně jako u Pyramid mi na něm vadí, že není zasazen do rámce nějaké série a visí si tak nějak plonkovně. Narozdíl od Pyramid jsem se ani tak nebavila co do humoru, spíš jsem vnímala jakousi beznaděj.
Proti Vědě na Zeměploše je to ale pořád ještě tak nějak ten starý dobrý Pratchett.
Nemůžu přesto říct, že bych si zrovna tuhle knížku nějak zvlášť užila. Dala bych tedy tak 2 a půl hvězdy.
Opäť Pratchett, ktorý ma (takmer) bez výhrad bavil. Tentokrát sa pozrel na zúbok náboženstvu a filozofii - a samozrejme ani na jednom z nich nenechal suchej nitky. Trefné narážky na absurdnosť cirkevných inštitúcii presahujú hranice odpočinkovej literatúry a okrem zábavy ponúkajú aj niečo na zamyslenie. Prostoduchý Bruta s dokonalou pamäťou a boh Om uväznený v tele tvora, z ktorého sa robí výborná polievka - jedna z najlepších dvojíc Zeměplochy (samozrejme až po Stařenke Oggovej a Bábi Zlopočasnej). 8/10
Znova skvelý výtvor od pána Pratchetta, tentokrát s hlavným hrdinom Brutom, ktorý sa pokúša pomôcť svojmu bohovi Omovi. Knižka plná humoru, ale spisovateľ poukazuje aj na prešľapy niektorých náboženstiev, ktoré sa dopustili v histórii ľudstva. Pratchett dokáže v každom diele zasadiť nejakú skutočnosť o ktorej sa príbeh točí a zároveň čitateľa oboznamuje, ako jednoducho sa dajú niektoré problémy riešiť. Bruta si hneď na začiatku získal môj obdiv, jednoduchý chlapec, ktorý túži po jednoduchom živote vo svojej záhradke kde okopáva melóny. To sa mu ale zmení, keď sa mu v záhradke objaví veľký boh Om. Príbeh, ktorý si zaslúži plný počet hviezd a k tomu aj moje odporúčanie.
Samostatné zeměplošské romány mi asi prostě a jednoduše nesedí. Stejně jako například Pohyblivé obrázky mě Malí bohové moc nebavili. Měl jsem pocti, že jsou zbytečně obsáhlí a natahovaní a přitom je vše jakýmsi podivným způsobem plytké, nakousnuté a celkově nedotažené do konce. Spousta dobrý a zajímavých nápadů, které by si ale zasloužily ještě důkladnější náhled.
Nutně jsem potřebovala do své četby zahrnout nějaké zábavné dílko a tudíž se mi návrat k Zeměploše jevil jako dobrý nápad. Nemohla jsem si vybrat lépe. Pratchettův ostrovtip v dokonalém překladu p. Kantůrka nenechal mé bránici příliš prostoru pro odpočinek. To, že se v jádru jedná o satiru náboženství a jeho dogmat, pro mne už byla jen třešnička na dortu.
"Ale ty jsi přece všudypřítomný."
"Kdo zase řekl tohle?"
"Prorok Mahotaki."
"Toho chlapa jsem v životě nepotkal!"
"Co? Cože? Takže mám věřit tomu, že jsi mu nedal Knihu stvoření, co?"
"Jakou Knihu stvoření?"
"To chceš říct, že nevíš?"
"Nevím!"
"Tak kdo mu ji dal?"
"Co já vím? Třeba si ji napsal sám!"
Autorovy další knížky
| 1993 |  Barva kouzel |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2007 |  Darwinovy hodinky |
| 2003 | Noční hlídka |
| 1995 | Stráže! Stráže! |
V této knize Pratchett paroduje náboženství, kdy spíše než že by zesměšňoval víru jako takovou, zesměšňuje náboženský fanatismus a poukazuje na pokrytectví náboženských pohlavárů. Řeší i to, jak lidé své náboženské vůdce slepě následují, a že co řeknou či udělají, považují za vůli boží, přestože tomu tak není.
Podíváme se tak do Omniánské říše, která je teokratická a svou víru zneužívá k tomu, aby napadala okolní země, které jejich víru nesdílejí. Sledujeme zde osudy Bruty, mladého a bezelstného chlapce, který pevně věří ve svého boha Oma, kdy postupně zjišťuje, že je nejspíš ve své víře osamocen, protože zbytek lidí již nevyznává Oma, ale systém. Po knize Pyramidy také znovu navštívíme Efebe, které je plné filozofů jako tomu bylo ve starověkém Řecku. Závěr knihy, a vlastně celá kniha, pak mnohé čtenáře povede k zamyšlení ohledně náboženství, kdy není podstatné, zda je čtenář věřícím či ateistou.