V ohromení a strachu

10.01.2016

Jak píše v knize sama autorka: "Japonsko je zemí s nejvyšším počtem sebevražd. Mě osobně překvapuje, že tam sebevražda není častější."

18.08.2015

Po poměrně zajímavém filmovém počinu jsem se rozhodl sáhnout i po knize. Film je dost věrný knižní předloze, plusem je určitě vysvětlení některých jevů zakořeněných v japonské nátuře a myšlení (zachování "poker facu" za všech okolností nebo "zákaz" být kreativní pokud je dotyčný/á pod někým jiným atd)... Asi je to dost zvláštní, ale potřeštěná Amélie mi byla stejně vzdálená jako třeba pan Omoči. Určitě zajímavý pohled do japonské hierarchie, ale jazyk autorky mi moc nesedl...

14.07.2015

Velmi zajímavé, člověk žasne, jak je to jinde.

23.05.2015

Kniha mi přijde kratší než filmové zpracování. je hodně umělecky laděná a z obsahu mi vychází dvě věci: spisovatelka je určitý způsobem perverzní masochista (ve svém okolí znám pouze jednu osobu chovající se podobně) a druhá věc: snad se japonsko za 15 let změnilo, každopádně se ted na japonce dívám spíš s odporem a zůstanu jen u anime, které tvoří pár těch citlivých lidských rebelů. Co se týče dalších zážitků s japonci, setkala jsem se pouze s vypočítavými pokrytci bez kouska cti. Kniha (a film) pro mě byly jakousi pomyslnou hranicí, která spojila tyto smutné zážitky plné zklamání a dala jim vysvětlení

06.12.2014

Kniha přečtená za tři hodiny. Čtivá s brilantními slovními obraty, stručná a vtipná, bez velkých zvratů v zápletce. Líbilo se mi, jak autorka vykreslila firemní japonskou kulturu a přiblížila i mentalitu samotných Japonců. V budoucnosti určitě sáhnu po dalších knihách Amélie Nothomb.

06.10.2014

Zajímavý pohled do uspořádání japonské společnosti. Ač se to může zdát západnímu člověku přitažené za vlasy, věřím, že kniha není daleko od pravdy.
Nothomb opět nezklamala, rozhodně přichází znovu s netradičním námětem.

31.03.2014

Ač kniha nemá větší zápletku, je brilantně napsaná. Některé obraty jsem si doslova užívala. Překvapil mě šílený hierarchický systém japonských firem. Určitě stojí za přečtení.

19.09.2013

" Kdybych měl být simultánním tlumočníkem projevu pana Omočiho, přeložila bych to takto: " Ano, vážím sto padesát kilo a ty padesát, dohromady vážíme dva centy a to mě vzrušuje. Tuk mi brání v pohybech, těžko bych tě uspokojil, ale díky své hmotě tě můžu překulit, drtit tě, což zbožňuju, hlavně s těmi kretény, co nás pozorují. Zbožňuju, jak tím trpí tvá pýcha, zbožňuju, že se nemáš právo hájit, zbožňuju tenhle druh znásilnění." "

16.06.2013

V knize konfrontuje japonská pracovitost a drzost s evropským očekáváním férového jednání a slušností. Při postupném čtení jsem se místy i bála co dalšího nastane a kdo další se k Amélii zachová hnusně a zle. Velmi mě zklamala slečna Mori, ze které se vyklubala zákeřná nadřízená. My bychom o ní zcela stoprocentně řekli, že je to osoba léčící si svůj komplex. Jenže to je nám neznámá nátura a mentalita chůze přes mrtvoly Japonců, která se naprosto vymyká evropskému chápání a chování. Kolikrát mě při čtení udivovalo jaký rozdíl v nás lidech a národech je.

Bylo to velmi pěkné a svižné čtení. Prožívala jsem pocity ponížení a cítila jsem se jako zpráskaný pes, prostě kompletně jsem cítila s Amélií :))

29.05.2013

Kniha zobrazuje Japoncov, aki su. Pre nas ludi z Europy je to sok, aj ked uz kazdy co to pocul, aki su zvlastni. Nejako velmi ma to nebavilo, ale aspon som sa dozvedela nieco nove.

22.03.2013

Amelie Nothombová by bývala mohla udělat celkem slušnou kariéru u velké japonské společnosti kdyby...
Kdyby bývala chtěla a byla ochotna se bezvýhradně podřídit a ponížit s tím, že by byla nucena se vypracovat od těch neprimitivnějších úkolů, přes celodenní kopírování jedné složky pořád dokola až do zblbnutí, přičemž nikdy by to nebylo podle jejího nadřízeného dokonalé, přes několik měsíců trvající opisování sloupců čísel a tak dále a tak dále. Kdyby byla dost vytrvalá a ochotná se podvolit, možná by se někdy za nezměrného úsilí dopracovala k tomu, aby měla také svoje podřízené a stala se nadřízenou někomu, přičemž ona sama by byla podřízena zas někomu jinému. Taková je japonská firemní kultura, kde musíte začít vždy on nuly, at je vaše vzdělání, inteligence a praxe jakkoli na výši, nemůžete v hierarchii společnosti poskočit ani o jeden stupeń, protože to se prostě v japonské společnosti neodpouští, zvláště, je-li vaší nadřízenou žena. Když hned zpočátku ukážete svůj potenciál a schopnosti, pravděpodobně se kariérního postupu jen tak nedočkáte, spíš vás to zazdí hned na startu.
Amélie tomu všemu statečně a ironickým humorem odolává a spolehlivě zastává i "pracovní pozici" na firemních záchodcích až do konce roku, kdy jí vyprší pracovní smlouva. Ano, většina lidí by to dávno vzdala, ale Amélie to bere jako další zkušenost potřebnou k tomu, aby napsala další super autobiografickou knihu. Co tě nezabije, to tě posílí.
"Mluvit bylo pro mě při mé práci velkou vzácností. Nebylo to zakázané, přesto mi v tom bránil jakýsi nepsaný zákon. Když vykonáváte tak málo brilatní zaměstnání, je zvláštní, že jediný způsob, jak si zachovat důstojnost, je mlčet. Když je totiž uklízečka záchodů řečná, máme tendenci se domnívat, že se ve své práci cítí dobře, že je tam na svém místě a že ji její zaměstnání tak uspokojuje, že má chut švitořit. Když naopak mlčí, je to proto, že svou práci prožívá jako jakési umrtvování. Stažena do svého mlčení vykonává svou kajícnou misi za odpuštění hříchů lidstva. Bernanos mluví o tíživé banalitě Zla, uklízečka hajzlíků, ta zná tíživou banalitu vyprazdńování, přes odpornou různost vždy stejnou.
Mlčení svědčí o jejím zděšení. Je karmelitánkou záchodů.
Kromě mě měla i jiné podřízení. Nebyla jsem jediná osoba, kterou nenáviděla a jíž pohrdala. Byla by si k mučení mohla vybrat někoho jiného. Ale ona si svou krutost vybíjela na mně. Zřejmě to byla jakási výsada. Usoudila jsem, že jsem vyvolená."
Navzdory tomu, že obsah knihy nevyznívá zrovna moc nadějně, nepůsobí kniha depresivně, dobře se čte a mně ironický humor Amélie a její rukopis vážně moc baví. :-)

11.03.2013

Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi mohla líbit nějaká knížka odehrávající se v Japonsku. Nejsem rasistka, to vůbec ne, ale mentalita obyvatel "šikmookých zemí" je na hony vzdálená té mojí.
Nicméně - tohle je jedna z těch nejlepších knížek, které jsem kdy četla. Je jasným důkazem toho, že opravdu dobře napsané dílo nepotřebuje extradůvtipnou zápletku k tomu, aby čtenáře pobavilo.

05.02.2013

Moje prvé stretnutie s dielom Amélie Nothomb a vravím že dobré :-)) Japonská mentalita je teda fakt zvláštna. Skúsim aj iné diela autorky.

03.05.2012

Neskutečně opravdový zážitek, i když vám Japonsko představí dost subjektivně. Amélie Nothomb je mistrině slohu, její větné obraty jsou neskutečně svěží a originální. Překvapí vás i její otevřenost a ochota jít s kůží na trh. Jeden z nejlepších literárních zážitků v mém životě, i když nejde o nijak těžké čtení.

08.08.2011

[080/11] (ebook) Ani jsem nedoufala, že by byl film nějak extrémně spřízněn s výše zmiňovanou knihou, ale spletla jsem se. Film jsem viděla… snad před rokem a i po takové době jsem při čtení knihy zřetelně vizuálně vnímala všechny ty scény, které až neuvěřitelně pasovaly do textu a které si dodnes pamatuji tak, jako bych je spatřila před hodinou. Herci byli vybráni skvěle, způsob jak byl film natočen jen podkresluje celkovou atmosféru a příběh samotný byl jednoduše uvěřitelný a díky lehké ironii a komičnosti naprosto odbourávající a povznášející nad danou situaci.

Neubránila jsem se několikrát smíchu nad slovíčkařením a nad absurdností chování. Uvědomovala jsem si ty rozdíly v nahlížení na svět. Chápala jsem ambiciózní a ctižádostivou Japonku a její důvody proč byla někdy tak neuvěřitelně zákeřná, ale nejspíše bych si to tak jasně neuvědomovala bez osobního nákresu praštěné Amélie.

Většina lidí by to vzdala. Většina lidí by rezignovala už po pár dnech a možná by si z toho nic nedělali. Jsem smířená s tím, že kultura nejvzdálenějších koutů Asie je prostě jiná, svá, izolovaná a že na zbytek světa je tam zakořeněno nahlížet s pohrdáním, stejně jako tady. Ale co s tím člověk nadělá? Je to prostě jiný svět a snad ani roky strávené v globalizaci to nezmění. Doufám, protože je na tom něco cizího a magického.

Obdivuji Amélii, že za to, že se chtěla stát opravdovou a uznávanou Japonkou, byla ochotna bojovat a naoko se nechat ponižovat. Do jisté míry ji to i znehodnocovalo v očích okolí, ale ona si svým šíleným způsobem dokázala uchovat čistou tvář a sebejistotu a tomu ani nezabránila ta nejnižší práce, která se dá pro ženu v kamenné firmě najít. Každopádně je zajímavé, jak funguje systém zaměstnání v Japonsku. Můžete tam dělat cokoli a záleží jen na tom, na jaké zaměstnanecké příčce stojíte. Jeden den třídíte papíry do složek v kartotéce a druhý máte vlastní kancelář s počítačem a je úplně jedno jakou máte vysokou školu. Hlavně když se pokoříte, dokážete projevit úctu a to, že jste nejnižší tvor na světě a pak teprve můžete růst a vykvést v sakurový květ.