Věc Makropulos
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/102658/vec-makropulos-102658.jpg
4
1201
1201
Věc Makropulos je další Čapkovo drama, komedie. Premiéru mělo v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech, kde byl v té době Čapek dramaturgem. Tato komedie novým způsobem zpracovává téma nesmrtelnosti a právo člověka na věčný život. Hlavní postava zpěvačka Emília Marty už téměř tři sta let nestárne.
Přidat komentář
Kniha je svým tématem velmi zajímavá. Už jenom proslov samotného Čapka ke knize je skvělý. Pak sice příběh trochu pokulhává, ale i tak má kniha něco do sebe.
Kniha mě zaujala především svým tématem, ovšem zpracování se mi příliš nelíbilo. Je ale zajímavé se zamyslet nad vlastním názorem na dlouhověkost a porovnat je s myšlenkami v knize.
Věc Makropulos je záležitostí spíše sci-fi. Žena z dob Rudolfa II. získala nesmrtelnost díky elixíru mládí, ale na druhou stranu velice zajímavé téma dramatu.
Už druhé Čapkovo drama, které se mi tento víkend dostalo do rukou.
Velmi zapeklitá ta Věc Makropulos. Líbí se mi, že Čapek od pravdivého jádra (ohledně Rudolfa II.) dokázal vytvořit/sepsat něco takového. Celý děj rychle ubíhá a ke konci člověk narazí i na filosofii života, která se vlastně line mezi řádky v celém díle. Zajímavá to myšlenka, žít 300 let. Kdo z nás by to bral?! Proč ano a proč ne?!
Klasika od Karla Čapka. Čte se velice dobře.
Pár humorných hlášek a hlavně zamyšlení nad nesmrtelností.
Jinak zapadá ke hrám jako R.U.R., Bílá nemoc apod.
Přiznám se, že tohle bylo moje první seznámení s Čapkem. Kniha je psána jako divadelní hra a navíc jsou rozhovory takové staročeské. Zápletka je jednoduchá a pointa zřejmá již od počátku, ačkoliv přináší do knihy spoustu zajímavých myšlenek. Pro mne příjemné oddechové počtení, ráda bych hru viděla na prknech divadla.
Na druhou stranu si nejsem jistá, zda by tato kniha uspěla mezi středoškoláky jako povinná četba vzhledem k tomu, že ji tvoří pouze rozhovory, které opravdu odrážejí tehdejší dobu.
Zatím nejslabší věc od Čapka, co jsem četl. Námět je jednoduchý, nadčasový, ale kniha jen na námětu stát nemůže. Je sice hezké, že je postava Emilie duševně i citově vyprázdněná, ale když před ní děj nestaví nějaká těžší dilemata a její rozhodování se v zásadě omezuje na bezduché reakce na okolní dění, divadelní hru na ní postavit nelze rovněž. Ostatní postavy jsou jen hrubě načrtnuty (bohužel snad až šablonovitě), konec je rychlý a bez nápadu. Případnou realizaci samozřejmě soudit nemůžu.
Toto Čapkovo drama se čte celkem pěkně a svižně, nedá se ovšem říci, že v něm naplno využil možností práce s motivem dlouhověkosti. Více či méně nám představil jen jednu dlouhověkou postavu, která je svým chováním na facku a spíše se ukazuje jako pubertální fracek; další postavy jsou bohužel také značně infantilní. Divadelně to musí být jistě zábava, nicméně při čtení je z toho nejednomu člověku trochu smutno a očekával by spíše vážnost dalších Čapkových děl. Bez spoilerů nelze moc prozradit, nicméně se mi opravdu nelíbilo, jak krátkou dobu dokáže někdo oplakávat smrt blízkého člověka. Ačkoliv ten paradox a souvislost chápu, tak mě Čapek svým psaním nepřesvědčil. I tak jsem ale rád knihu přečetl a jistě bych ji doporučil, už jen kvůli své délce, všem fanouškům dramatu a Čapka.
Věc Makropulos se hned po přečtení zařadila mezi mé oblíbené klasiky. Bavilo mne nejen to zpracování (resp. způsob, jakým Čapek pracuje s jazykem a vůbec jeho dynamické rozhovory), ale ta myšlenka samotná. Téma dlouhověkosti je už dlouho mým oblíbeným tématem v knihách a Čapek ho uchopil za správný konec - ta jeho hra mi hodně sedla. Doufám, že to někdy uvidím i na jevišti.
Bohužel.. četla jsem lepší Čapkovy knížky. Na to, že se jedná o komedii, jsem se ani jednou nezasmála a děj mě nijak neoslovil. Dvě hvězdy za chvíli napětí, kdy všichni zjišťují, kdo vlastně Marty je
Moje nejoblíbenější divadelní hra od Karla Čapka, už čtu po několikáté a viděl jsem mnohokrát i v divadle. Čapek byl prostě skvělý :-)
Velmi příjemná komedie, která se zamýšlí nad jedinečností života, která rozhodně nezávisí na dlouhověkosti, protože po pár stoletích by nejspíš ze všeho byl stereotyp.
Nadčasové téma. Jednoduchý příběh. Hluboká myšlenka. Mnoho řečeno málo slovy. Krásný a bohatý jazyk. Skutečně by dlouhověkost/nesmrtelnost přinesla lidem větší štěstí? Skutečně by byli lidé moudřejší a vzdělanější? Skutečně bychom o to stáli? Měl by náš život větší smysl? Žijeme v době, která si pohrává s DNA, tato knížka podává možnou odpověď na význam dlouhého života, a to v podání postoje E. M. Zároveň konec knihy nutí čtenáře k zamyšlení. Všichni lidé mají právo na nesmrtelnost? Jsme si všichni rovni? Kdo by o tom rozhodoval? Pan Spisovatel prostě uměl … a stále má čtenářům co říct. Teprve nedávno jsem zjistila, že byl několikrát nominovaný na Nobelovu cenu, stále nechápu, proč ji nedostal.
Dílu panu Čapka jsem se dlouho vědomě vyhýbala. Nejspíš proto, že jde o jednu z nejvýznamnějších postav české literatury a tento fakt mne svým způsobem odrazoval. Naposledy jsem četla jeho Bílou nemoc snad někdy v dobách studií na gymnáziu. Po dočtení Věci Makropulos mám ale chuť se pustit do dalšího z jeho děl, a to nejspíš proto, že na té jeho "ikoničnosti" nejspíš něco bude.
Při čtení jsem si vzpomněla na citát, z knihy Petry Batók "A pak už jen tma", kde paní v babičkovských letech popisuje své pocity:
„Ráda vzpomínám, ale pokaždé mě to dožene k slzám. Vzpomínky bývají krásné, nicméně člověk si vždycky uvědomí, že už ho nic podobného nečeká. Všechno je pryč, člověk je nemocný, ošklivý. Málokdo vám dá najevo, že pro něj něco znamenáte. Stáří je každému na obtíž.“
Elina Makropulos je sice mladá vzhledem, ale uvnitř je vyčpělá, zahořklá, unavená a prázdná. Pulzující teplo života z ní už dávno vyprchalo. Elina je přestárlá paní, která má strach ze smrti.
Čapek již v předmluvě avizuje, že nakládá s tématem dlouhověkosti jako se stavem "málo žádoucím". Může se to zdát jako klišé, ale i já se domnívám, že člověk by měl přijmout časovou omezenost své existence a měl by ke každému dni přistupovat tak, jako by byl jeho poslední. Netvrdím, že mám tuto myšlenku stále na paměti, ale je vhodné si ji čas od času připomenout.
"Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán..." (Gandalf)
Lidský život je časově omezen z dobrého důvodu. Tělo s přibývajícími léty chřadne a spolu s ním mnohdy i naše mysl. Dobrý fyzický a psychický stav je předpokladem pro šťastný život. Délka dožití ve zdraví se sice prodlužuje, ale i přes pokrok v oblasti medicíny si život nijak výrazně prodloužit nelze. V Čapkově dramatu je dlouhověkost, co se její délky týče, zahnána do extrému. Společně s možností prodloužit délku života v dramatu vyvstávají i zásadní otázky - kdo bude rozhodovat o prodloužení života a komu bude život prodloužen? A proč vlastně prodlužovat život jednotlivce, když jeho rodina, děti, vnoučata a vrstevnící postupně opustí tento svět a "nesmrtelní" zůstanou sami? Pro co jim zbyde žít? Napadá mne, že by prodloužení života dávalo smysl u brilantních myslí lidstva, kteří by tak získali čas pro důkladnější bádání a tak i možnost posunout lidstvo kupředu v oblasti vědění. Ale za jakou cenu?
KOLENATÝ: Nejvyšší soud se právě odebral –
GREGOR: – k poradě?
KOLENATÝ: Ne, k obědu.
Patřím ke generaci, ve které některá díla Karla Čapka byla povinná (Matka), jiná naopak utajována (Hovory s T.G.M.). Už samotný fakt stačil k tomu, abychom vyhledávali jen ta díla, která cenzor opatřil razítkem nevhodnosti. A tak mi tahle útlá knížečka unikala dlouhá desetiletí z úhlu pozornosti. Nicméně, přišlo i na ni. Na útlosti se jednoznačně podepisuje to, že je to divadelní hra, prostá většiny popisnosti a balastu, zapojující do plnosti fantazii čtenáře. I nadále mně sice zůstává utajeno, jestli by i dnes - v době transplantací, kmenových buněk, DNA, pěstování orgánů z embrií, Karel Čapek toto svoje dílo považoval za komedii. Samotný děj začíná poměrně nenápadně, a teprve druhá polovina, či spíše poslední třetina nastoluje filozofické otázky které mohou napadnout každého z nás (je ideální žít dlouho, jak dlouho, toužíme po věčném mládí proto že náš život je krásný, nebo je náš život krásný právě pro svoji omezenost?), ale i otázky etické, které se dnes dostávají do popředí, a které si musí nutně klást dnešní vědci, pro které se "Věc Makropulus" pomalu stává realitou. Kdo má žít dlouho a jaký má být klíč výběru? Kdo má být "soudcem", který vyvoluje a vybírá? Jsou jedinci, jejichž život má větší hodnotu? A tak mně připadá že dílo, které mohlo být v době svého vzniku jakousi fikcí a komedií, časem změnilo svůj charakter a stává se dílem spíše filozofickým, s otázkami morálními. Proto jsem rád, že jsem si na tuhle knížku počkal - ve svém mládí bych ji asi nedocenil.
Jeden by nejraději poslal paní Elinu Makropulos při její lhostejnosti někam na kraj útesu a nechal ji omylem spadnout. Tedy až do závěrečné části hry. To by tam pro změnu poslal všechny ostatní postavy vedoucí hloupý rozhovor o tom, kdo si zaslouží žít tři sta let.
Čapek si zvolil opravdu velmi těžké téma na jednu divadelní hru - téma nesmrtelnosti - a nutno říci, že účel - tedy popsat svůj názor, že nesmrtelnost je něco bez čeho se obejdeme, ba co víc - je to něco co by lidem vposledku spíše uškodilo.
Co se týče myšlenek v knize obsažených, má cenu si pokládat otázku - co je to vlastně lidský život? - odpověď může znít od každého trochu jinak, co je ale nejdůležitější - je to něco co někde v čase začíná a někde v čase končí. Prodlužování života do nekonečna se prokazuje jako nesmyslné, protože člověku se ztrácí smysl života. K lepšímu popisu (i mého názoru) mě napadají slova Franze Rosenzweiga - "Ze smrti, ze strachu ze smrti, se pozvedá veškeré (lidské) poznání" (parafrázuji) - je třeba se ptát - k čemu by náš život vedl, pokud by nebylo smrti - nejenže by nebylo důvodu k hledání poznání, ale ani důvodům k jiným "lidským etapám" (dospívání, založení rodiny,...), protože na všechno by byl vždy čas, vždy by se dalo počkat - a vždy by se dalo ptát - proč to vlastně dělat?
Hlavní hrdinka dramatu zažívá nudu, obrovskou a ničivou nudu z veškerého žití - a ačkoli s některými myšlenkami nesouhlasím (konkrétně si vzpomínám na myšlenku dosáhnutí "plnosti" v uměleckém směru - Marty se stala "dokonalou" zpěvačkou a už neměla kam dál postupovat - myslím, že v umění se dá vždy kam postupovat) rozumím té nudě, rozumím té prázdnotě ničící člověka, který žije již 5x déle než "průměrní" lidé, svým způsobem by to mohla ale býti nuda zajímavě existenciálního charakteru, který by určitě taky někdy stál za popis - z jiného úhlu pohledu. Marty ale stále žene touha za poznání - sama přiznává, že právě proto, že má strach ze smrti, proto chce získat to, co jí dovolí žít dále - třeba i věčně. Sama je však v hloubi srdce už dávno mrtva - je beze smyslu pro život, ačkoli se mnohým zdá, že vděční fanoušci jí tento smysl dávají - a paradoxně jí mnozí její život velmi závidí. Sama je však v hloubi duše dávno mrtva - zde mě napadá refrén jakési básně od Nietzscheho - "mrtev nesmrtelností". Víc říkat asi netřeba.
Zamýšlení se nad smyslem nesmrtelnosti. Na rozdíl od Války s mloky, mě tato kniha moc nepohltila.
Štítky knihy
tajemství divadlo dědictví rozhlasové zpracování herečky nesmrtelnost
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Karla Čapka mám moc ráda a tato kniha mě opět jen usvědčila v tom, že byl skvělým autorem!
Od začátku mi sice bylo jasné, jak to celé bude, ale i tak byl děj velmi zajímavý.
Doufám, že se na tuto divadelní hru půjdu někdy podívat do divadla, protože určitě stojí za to!