Věc Makropulos
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/166/bmid_vec-makropulos-bcx-166.jpg
4
1201
1201
Komedie o třech dějstvích uvedená poprvé v roce 1922 na scéně Vinohradského divadla, kde byl Karel Čapek dramaturgem. Podnětem k jejímu vzniku byla teorie profesora Mečnikova, že stárnutí je autointoxikace organismu. Dlouhověkost líčí, slovy autora, jako „stav velmi málo ideální a dokonce velmi málo žádaný“.
Přidat komentář
Taková už klasika, která se hodně pěkně čte. Jelikož je to drama tak přečtení mi zabralo tak dvě hoďky, ale teďka ještě stejně sedím a přemítám co by jsem s receptem na dlouhověkost udělal já a ještě dlouho asi přemítat budu...
Čapek je jeden z mála autorů který i když jeho tvorba je už století stará tak se dobře čte a tématicky je pořád hodně aktuální. Kdo nečetl můžu jen doporučit k přečtení.
Dlouhověkost není nikdy výhra... Vidět umírat své nejbližší a prožívat jedny a tytéž příběhy stále dokola. Pozorovat z dálky své potomky a nemoci se k nim ani hlásit... Na životě je krásné právě to, jak je pomíjivý. Není potřeba tu zůstávat déle, než nám bylo souzeno.
Zdánlivě banální komedie vygraduje do závěru, který dává dílu až nečekanou hloubku. Autor nás přiměje k zamyšlení o smyslu lidského života a jeho naplnění. Dlouhověkost v pojetí "pesimistického" Karla Čapka není žádnou výhrou a teprve vidina smrti (tedy konečnosti) nutí člověka k tomu, aby usiloval o uskutečnění svých cílů.
Kniha velice povedená, od první chvilky mě kniha chytla a byla jsem zvědavá jak příběh dopadne, téma nesmrtelnosti pěkně Čapek vystihl, ale opravdu je tu někdo kdo by chtěl upřímně žít přes 300 let? Kniha se mi líbila a jsem s ní spokojená
Kniha rozhodně přináší zajímavé téma, které každého čtenáře přiměje k zamyšlení, zda je dlouhověkost/nesmrtelnost něco, po čem by člověk měl toužit. Za mě to tedy bylo možná až moc krátké a rychlé, což je jediná vráska na jinak parádní knížce.
Já bych si to teda zkusila! Tři sta let zase není až taková pecka, ale třeba bylo důležité, kdy se Věc Makropulos provedla. Kdyby mi mělo být tři sta let třeba deset, to bych si nedala a šedesát nejspíš taky ne. Bylo by potřeba načasovat si to na nějaký takový pěkný den, kdy je člověk nejvíc v pohodě, esence jiskřivosti, elegance a svěžesti, jak ranní růže a šup šup Věc Makropulos (ať už to bylo teda cokoliv) a pěkně to zafixovat na 300 let. Četba je to náramná a bavila jsem se královsky.
Na čtení náročný Čapek? (Podle mě) ne. Komedie? (Podle mě) vůbec ne. Věc Makropulos nabízí nenáročný děj vyjma závěrečné proměny, ve které dílo graduje a vede k zamyšlení nad otázkou, na kterou neexistuje správná odpověď. Je lepší žít 60, nebo 300 let? Jak se ptá postava Kristy: "Byli by (lidi) šťastnější, kdyby tak dlouho žili?" Kdo ví.
Věc Makropulos je nadprůměrné dílo, ale vrchol Čapkovy tvorby je jinde (Válka s Mloky, Matka; jeho zbylá díla jsem vyjma Hordubala zatím nečetl).
Na závěr citát z Čapkovy předmluvy: "Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou. Každá snažná činnost znamená důvěru, třeba bez verbálního zdůvodňování."
Tak tenhle příběh já opravdu zbožňuju! Jedna z nejlepších her a českých knih vůbec!
„VÍTEK: Ne, prosím to nepřipustím! Danton – prosím za odpuštění, ale takhle se nesmí mluvit! Pak by nezbylo nic velkého v dějinách!
EMILIA: Nebylo nic velkého.
VÍTEK: Cože?
EMILIA: Jakživo nebylo nic velkého. Já to znám."
Je to první dílko Karla Čapka, jemuž dávám „jen" čtyři hvězdy, samozřejmě se zřetelem ke geniálnímu zbytku jeho tvorby. Věc Makropulos chápu v duchu autorovy předmluvy jako důstojné zúčtování se starým nápadem.
To neznamená, že by hře chyběly excelentní momenty. Postavy mají – jako u Karla Čapka vždycky – charaktery lidsky uvěřitelné (Vítkova Francouzská revoluce) a hluboké k nedohlédnutí. Kristinka mluví tak, jak by děvče na jejím místě mluvilo. A Prus –– Prus je veliký. I Vítek je veliký, zase jinak: nadčlověk a humanista proti sobě. Zvrat s Jankem mě přiměl brát hru vážněji a doteď na něj musím myslet. A pokud jde o humor, nad prózami jsem se sice smála víc, ale "degutantní Danton" mě od srdce pobavil.
Svěží, realistické, humánní a k zamyšlení, ale literární vrcholy má autor jinde.
Jen tak mimochodem, já bych to s věcí Makropulos zkusila. Až by mě to přestalo bavit, vždycky je tady možnost vzít si ampulku kyanidu, ne? A v mladém těle se nad omrzelostí životem přemýšlí příjemněji.
* PRUS: „Dovolte, obyčejný, malý, pitomý člověk vůbec neumírá; malý člověk je věčný i bez vaší pomoci; malost se plemení bez oddechu jako mouchy nebo myši. Jen velikost umírá. Jen síla a schopnost umírá, neboť se nenahradí."
* VÍTEK „... Padesát let být dítětem a žákem; padesát let poznávat svět a vidět vše, co je; sto let užitečně pracovat pro všechny; a pak sto let, když vše jsme poznali, žít v moudrosti, vládnout, učit a dávat příklad."
Jeden z "těžkých Čapků", co mě výrazně zaujal (spolu s Matkou). Opět zkonzumováno coby rozhlasová hra (knihy jsem už dříve prostě nezvládala, i když jsem fakt chtěla Čapka aspoň trochu poznat, i šla jsem po přístupnější formě).
Makropulos se mi prostě líbil/a. I když je člověk ze školy vybaven základními znalostmi a ví, oč půjde, bylo to dobré, záživné a zajímavé. V téhle hře mi ani nevadily staromilné a děsně konzervativní postavy, naopak jsem se jimi mnohdy bavila a do hry plně zapadaly. E. M. mě nejprve děsně štvala svou namyšleností, nadřazeností a vším ostatním... a nakonec jsem ji plně pochopila. Protože co znamená něčí láska, něčí smrt, něčí prožívání šílených emocí, když je to vlastně jen záblesk a okamžik vašeho dlouhého života... Vlastně úplně podobně jsem přemýšlela nedávno nad vztahem mezi prožíváním dětí a dospělých. Děti vše děsně řeší a prožívají právě proto, že je to pro ně nové, neotřelé... kdežto dospělý si řekne Co už, to už znám. Přesně jako paní E. M.
Moc se mi líbil závěrečný dialog zúčastněných nad jejím dokumentem - co s ním, co by to pro lidstvo znamenalo, co kdo chce a nechce, co má smysl a co ne... Až zase jednou můj utopistický bratr přijde s myšlenkou, že touží po nesmrtelnosti a že my, co akceptujeme smrt jako součást života, jsme uctívači smrti... odkážu ho na tohle dílo. Díky, pane Čapku, díky.
Zajímavé téma.
Dnes příběh už nikoho moc nepřekvapí, ale pořád má hodnotu.
Pěkná je i dramatizace.
Téma úžasné, zpracování panem Čapkem geniální. Tenhle spisovatel je pro mě prostě nesmrtelný sám o sobě. Jako člověk, jako spisovatel...prostě génius a jeho knihy jsou věčné.
Nejvíce mě dostala Kristina, nejmladší členka skupiny, když se jí starší, učení a zkušení páni zeptali, jestli by chtěla, aby lidé žili více než 300 let.
"Byli by šťastnější, kdyby tak dlouho žili?"
Geniální!
Od školních let jsem mylně žil v domnění, že Věc Makropulos je román. Nedávno, kdy jsem si řekl, že se opět vrátím k něčemu od Čapka, jsem zjistil, že se jedná o drama. A v podstatě až v knihkupectví jsem zjistil, že jde o komedii.
Celkově se domnívám, že je zbytečně promrhán dobrý námět ohledně dlouhověkosti. Dokáži si představit velmi zdařilý román namísto rychlé komedie.
Na takový děj obsahuje drama příliš velké množství postav.
Závěrem, dílo mě spíše zklamalo. Nicméně závěrečná část "Proměna" ho kvalitativně posouvá na vyšší úroveň.
Štítky knihy
tajemství divadlo dědictví rozhlasové zpracování herečky nesmrtelnost
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Nalejem si pětatřicet!