Věčně zpívají lesy
Trygve Gulbranssen
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/372713/mid_vecne-zpivaji-lesy-tkQ-372713.jpg
4
499
499
Věčně zpívají lesy série
< 1. díl >
(4. vydání) Románová sága o lidech žijících na prastarém rodovém statku v hlubokých lesích východního Norska, kteří jsou nuceni neustále zápasit o uhájení své životní existence s drsným podnebím a divokou zvěří, a kteří jsou životním zápasem zoceleni, sebevědomí a hrdí na svůj rod. Tito lidé se naprosto liší od sedláků z rovin či bohatnoucích měšťanů. Střetávání dvou rozličných světů tvoří hlavní osu příběhu, odehrávajícího se uprostřed krásné severské přírody.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1941 , Sfinx – Bohumil JandaOriginální název:
Og bakom synger skogene, 1933
více info...
Přidat komentář
Velmi rozvláčně popsaný příběh je v podstatě o tom jak peníze ničí rodinu i společnost přes několik generací. Hlavní postavy jsou bezohlední, citově nevyzrálí hraboši, hromadící majetek a peníze chodící neustále se vztyčenou hlavou. Ke konci života postupně měknou a meditují o Bohu. Měl jsem co dělat, abych to dočetl do konce.
Jedním slovem nádhera.
Kniha, která se čte sama. Která se čte pomalu. Žádné zběsilé hltání písmen, slov, odstavců se v tomto případě nekoná. To ale vůbec neznamená, že to není dobré. Ba naopak. Při čtení tohohle skvostu jsem byla naplněna jakýmsi vnitřním klidem, který mne celou prosycoval, a přesto jsem knihu absolutně milovala a nechtěla jí odkládat. Pasáže popisující přírodu, atmosféru, pocity, okolnosti byly krásné a hluboké. Když se někdy něco v popisu opakovalo, vůbec to nepůsobilo rušivě, ale jako umocnění daného. Průřez několika generacemi tohoto vznešeného rodu byl fascinující. Trošku si prožít život těch všech. Neuvěřitelné, jak živě jsem si všechny dokázala představit a sdílet s nimi jejich osudy. Někdo tu psal, že je škoda, jak málo bylo psáno o charakterech popsat. Nemůžu ale souhlasit. Mám pocit, že jsem skrz jejich činy viděla do všech koutů jejich duší a nemálo o nich bylo psáno. Starý Dag je pro mě mužem v pravém slova smyslu, i když a možná i právě proto, jakou změnou si musel projít. Jeho zamyšlení jsou fascinující. V našem světě se myšlenky jen slepě přijímají, málokdo umí být sám se sebou a svými myšlenkami a umí si je i obhájit. Příběh slečny Adelheid a mladého Daga se stal mojí srdeční záležitostí. Skoro jsem nevěřila, i když stále doufala. Jako ona. Jen ale nedat najevo své city a stále se usmívat. Chodit s hlavou vztyčenou. Setkání, propast, prázdnota, naděje, absolutní štěstí. Krása. A mladý Dag. Stál mi před očima s postavou vznešenou, oprýskaný časem stráveným v divočině, se srdcem tak chlapeckým, oddaným a citlivým.
Jaký dík, že se mi toto dílo dostalo pod ruku. Vkládám do knihovny a do svého srdce. Děkuju…
Jedna z mých nejoblíbenějších knih....čtu ji pravidelně každý rok o Vánocích.....má to svoje kouzlo...
Velká škoda, že je knížka psána jen tak povrchně, bez možnosti poznat lépe hlavní hrdiny.
Uz od prvni strany jsem se nemohla zacist, ale chtela jsem tomu dat sanci. Precetla jsem 50 stran a absolutne nic...navic mi ty postavy byly nesympaticky. Takze za me opravdu ne. Odlozila jsem to a uz to nikdy nechci videt...
Mě kniha nezaujala, bylo to celé jakési studené a odtažité. Přišlo mi, že postavy jednaly bezemočně a nedalo se do nich vcítit, přestože přímé řeči tam bylo poskrovnu. Závěr knihy se mi vcelku líbil, ale děj obecně mi přišel dost rozvláčný a unylý. Docela se divím, že má kniha tak vysoké hodnocení a přitom ji v bazaru nabízí tolik lidí za pár korun. To se u tak výtečně hodnocených knih většinou nestává.
Plným počtem hodnotím velice málo, buď si to daná kniha zaslouží nebo se mi líbí prostě tolik, že jí podle svého subjektivního dojmu nemůžu dát míň. U této knížky je to od obojího trochu, strašně dobře se mi to četlo, styl psaní mi sedl, postavy taky. Pravda nevyjadřovaly emoce okatě a barvitě jako v jiných románech, ale to už bude asi tím, že v klidném tichu lesa a drsném kraji, kde často byl běžný den bojem o přežití, jim zas až tak do řeči nebylo a na ukazování citů a pocitů nebyl čas ani místo. A upřímně, než aby postavy za každou cenu něco říkaly a plýtvalo se prázdnými a bezduchými dialogy, tak radši ať mlčí, a je dán prostor jejich myšlenkám. Bavily mě popisy, ano nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale tady seděly. Neměla jsem pocit, že by byly zdlouhavé, rozvláčné a nudné, ne bylo jich tak akorát. Bavil mě příběh, plný zvratů, kdy autor neváhal některou postavu nechat zemřít, nebo jinou vystavit těžkým životním zkouškám. Nejvíc mě bavily zkazky a drobečky severských legend a mýtů, které se v příběhu zničehonic objevily a zase stejně tiše zmizely s další přečtenou stranou, ale byly skoro až pohádkově kouzelné a tajemné. Navíc se mi to strašně dobře četlo a nechtělo se mi knížku odkládat. Pro mě příjemné překvapení a nenáročné odpočinkové čtivo, které určitě za čas přečtu znova.
Vcucla mě do sebe hned na začátku a po dočtení jsem měla pocit, že mě něco krásného opustilo.Vracím se k Dagovi, Adhelaide a Björndalským stále a stále.Chtěla bych tam žít se všemi strastmi a radostmi tvrdého ale úžasného přírodního života.Zapoměla jsem v emoci na hvězdy, samozřejmě pět je málo.
Věčně zpívají lesy je velice zvláštní kniha. Nutno předem podotknout, že na čtenáře autor ohled bere až v posledním místě. Dokládají to dlouhé popisné pasáže, řada nepřímých či polopřímých řečí, úsečnost přímých řečí a potřeba zachytit niterné pocity a myšlenky postav. A přesto mě severská sága hodně oslovila. Svým klidem, zajímavými postavami a náladou, kterou se podařilo zachytit. Škoda jen chyb a překlepů (asi se jich nezbavím!).
Krásně psaný příběh ze starého Norska o životě v lesích. Nechybí ani čistá romantika milostných vztahů. Psáno tak, jak psávali staří severští autoři, příběh plyne zdánlivě pomalu a přesto v jedné knize obsáhne život několika generací. Už se těším na další díly.
Autor chcel, aby bol krásny a to sa mu splnilo. Ja však verím, že život je tam rovnako ťažký, ako v maďarskej, menej peknej knihe Šťastný človek alebo v Rusku (Turgenevove zápisky z poľovačiek, Gorkého trilógia a desiatky ďalších). Veľmi sa mi páči princíp Bjornalu, ktorý sa kryštalizuje pomaly, v závere sa temer slzy rinú, keď autor ukáže záverečnú „tvár“ Bjornalu, jeho prístup k ľuďom. Samozrejme, všetko stojí na rozhodnutiach starého Daga, ale pokojne sa dá hovoriť o celom Bjornale. Bjornal je svet, po akom túžim nielen ja. Nejde o bohatstvo bohaté, ale o pokorené bohatstvo, majetky poľudštené, s ktorými zdieľajú ľudia život. Nejde o vypočítavosť, chamtivosť, lakomstvo, hlavne v závere a počas Vianoc, ako autor popisuje správanie ľudí, o hosťoch, to všetko kedysi bolo a pomaly pomaličky takéto Bjornaly vymierajú. To znechucuje, napríklad osobne patrím medzi ľudí, ktorí radi cestujú neformálnymi spôsobmi a vychutnávajú si vzájomnú štedrosť a pohostinnosť. „Teraz platím ja, príde aj na teba rad...“ povedal mi raz starší človek a je to tak. Vôbec nie je na tom nič zlé, ak prijímame pohostinnosť druhých, lebo raz budeme aj my ponúkať, prečo sa nepodeliť, ja v tom nevidím jediný dôvod hrať sa na Lakomca, to je komédia. Charlotte Bronteova odporúča počas nášho krátkeho života nerobiť si zbytočné protivenstvá, naopak, pomáhať si... byť k sebe zhovievaví a to sa paradoxne vďaka globalizácii vytráca v mikrosvetoch. Aj z mála sa dá dať a nemusí človek ani v Boha veriť. Nepodhadzujem výhovorky ako polená. Nikdy som to nechápala. Bjornal ukazuje, že sa dá žiť aj takto a neuzavierať sa do seba, byť hrabivým a s nikým nič nemať. Bolo Bjornalov veľa kedysi, myslím, že na východe ešte žijú takéto svety v malom počte, ale na Slovensku... o mestách niet diskusií, ale zamurované dediny hovoria veľa, v Silici som asi na jediný prvý Bjornal na kraji dediny zabúchala v čase búrky, že ma aj s piatimi ďalšími turistami privítali u seba, skryli pred smrteľnými bleskami a pohostili. Za pocit ako v Bjornale však môžem ďakovať aj jedným bratislavským rodičom a ďalším jedným zo Žiliny. Kamarát, ktorý najčastejšie trávi čas s počítačom, sa zázračne menil, keď mi opisoval nájdený Bjornal neďaleko Košíc u jednej rodiny. Bjornal, to je Goetheho ponuka ubytovať Schillera u seba. Bjornal je Puškinova literárna obrana Gogoľa. Tolstoj asi žasol nad Bjornalom mimo aristokratickej atmosféry. Bjornal, to je Schillerova úvaha o kráse v človeku. Bjornal? Hľadajte ho u babičky v Gončarovovom Úšuste. Nezabudnime však ani na podarený Bjornal, ktorý našiel Plánička u Škopkových :D:D
Nádherná trilogie a jeden z důvodů, proč jsem chtěla navštívit Norsko a vidět to na vlastní oči. Lesy tam stále zpívají svou píseň, vodopády hučí a lidé jsou paličatí a tvrdí jako skála, ale neobyčejně pohostinní. Takže se za ty roky zase tak moc nezměnilo :)
Rod Daga Bjorndala je stejně mocný jako rod Corleonu v Kmotrovi. Je to především o moci, uctě k moudrosti a pokorou před pravdou. Naučí nás vidět věci v širších souvislostech, v souvislostech lásky, tradic a bezpečí krbu v tom nejútulnějším domě severského světa a to v Medvědím dole.
to nejsou knihy pro lidi z města......Gulbranssen je skandinávský Klostermann....
Surová příroda, silní a hrdí lidé, skvělé pasáže k zamyšlení se nad životem,... kniha předčila všechna má očekávání. A skutečně je "jiná", je úžasná. Jakmile vás vtáhne do děje, už vás nepustí. ... Vrtá mi hlavou, jak je možné, že některým přijde popis postav povrchní. Mně naopak přišly neskutečně živé a věřila jsem jim každičkou pohnutku mysli.
"Venku se začal zvedat vítr. Zdálky slyšela šumění, pod ním zazníval teskný zpěv. Tak asi zpívají lesy."
Je jiná, taková.. asi prostě severská sága.. z dalekých, hustých zpívajících lesů, o kterých vypráví.. a starý Dag je prostě skvělý.. =)
Knihu jsem četla po dlouhé době po druhé a opět mne nezklamala. Krásně popisuje dřívější dobu kdy lidé byli ještě spjati s přírodou.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Věčně zpívají lesy |
| 1991 | Věčně zpívají lesy / Vane vítr z hor / Není jiné cesty |
| 2001 | Není jiné cesty |
| 2016 | Vane vítr z hor |
| 1970 | Vane vítr z hor / Není jiné cesty |
Krásný príbeh o lidských hodnotách.