Vejce a já
Betty MacDonald
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235354/bmid_vejce-a-ja-6P1-235354.png
4
2983
2983
Slavný autobiografický román popisuje se značným odlehčením život na slepičí farmě, kterou s manželem Bobem založili a zvelebili - v civilizací nedotčeném, panenském koutě severozápadní Ameriky. Život v primitivních podmínkách a s nelaskavým manželem nebyl pro ženu zvyklou na město uspokojivý. Kniha je odrazem prvního manželství americké spisovatelky, která své nepříliš šťastné manželství na zapadlém venkově zažehnávala tím, že o něm s humorem psala. Kniha se po svém vydání v roce 1945 stala okamžitým bestsellerem a brzy byla přeložena do většiny světových jazyků. Sarkasmus autorky se trefil do všeobecné nálady panující těsně po válce. Autorka i její rodina si zažila období slávy, pozornosti médií a značně si polepšila finančně. Stojí také na počátku tzv. ženské literatury.... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno:
2014
,
Argo
Originální název:
The Egg and I, 1945
více info...
Přidat komentář
Milé, mnohdy úsměvné až sarkastické vyprávění o trampotách, každodenní dřině, svérázných sousedech a snaze nepodlehnout ještě poměrně divoké přírodě a věčně deštivému podnebí. Čte se to lehce a kniha je plná originálních přirovnání a oživování neživých věcí. Některé pasáže však poměrně nudí, třeba výčet všeho, co mohli jíst. V závěru mi trochu vadila určitá nelineárnost vyprávění, na druhou stranu mi bylo líto, že se musím s Bobem, Sportem a Sporákem rozloučit.
Milé povídání s nadhledem. O tom, jak se žije na slepičí farmě v horách, když na žádné farmě v horách žít nechcete.
Betty, úžasná sebeironická Betty. Zakřiknutá holka z velký městský rodiny, která v osmnácti potká chlapce a ten si ji hned odvede do hor na slepičí farmu. Mnohé jejich příhody mi připomínaly to, co mi vyprávěla moje maminka o svých začátcích s tátovou rodinou, ač teda jejich hospodářství bylo velkofarmě vzdálené. Betty v odříznutých končinách nad valchou s prádlem a petrolejkou trochu prošustrovala mládí, ale jak vím z knihy Co život dal a vzal, ona si to pak vynahradí, až ji vejce definitivně dožerou. Paní Kettlová, to byl typ, který z venkova, odkud sama pocházím, znám. Dnešního čtenáře ale zaskočí, jak nekorektně o Kettlovic rodině Betty psala:
"Pak tam měli Elwina Kettla, což byl technický génius s dlouhými mastnými vlasy, který očividně nikdy nechodil do školy, ačkoliv mu bylo už patnáct, a veškerý čas trávil rozebíráním a sestavováním ohavných starých aut, a ,taťku Kettla’, kterého Bob velice vhodně vystihl jako ,lenocha a šišlavého zkurvysyna’. Zbytek Kettlů byl nedůvtipný, nevzdělaný, nepokrokový a nedůležitý."
Myslím, že si k nim nicméně později našla trochu lepší vztah. Přiznání paní Kettlové o tom, jak byla sama před svatbou upravená a čistotná, ale pak se rozhodla zachovat manželství, když zjistila, že s taťkovými návyky nehne, mě skoro dojalo.
Knížku hodně doporučuju, když se potřebujete tak nějak zlehka a z výšky podívat na vlastní problémy. Tu navazující, Co život dal a vzal, mám ale radši. Asi proto, že je tam méně slepic.
Poslechnuto jako audiokniha s paní Medveckou.
Na jednu stranu velmi nadčasové pasáže a výborný humor, na stranu druhou trochu depresivní vyprávění frustrované poslušné manželky.
Já nevím, vždy mám hrozný pocit, když klasiku hodnotím méně než pěti hvězdičkami, ale nemůžu jinak. Všichni knížku popisují jako nesmírně laskavý humor, ale já ho v ní nenašla. Spíš sebeironické poznámky ženy, která právě zřejmě neprožívá úplně nejlehčí část svého života a snaží se to tímto způsobem kompenzovat. Betty MacDonald používá nádherné slovní obraty, popis okolní krajiny a přírodního bohatství poskytovaného lesem a zahradou patří mezi nejlepší, jaké jsem četla. Jenže místo pohlazení po duši, které se objevuje v tolika hodnoceních, jsem z knihy spíše smutná, smutná za všechny ty ženy mlácené manžely a snažící se zbavit nechtěných kdovíkterých těhotenství, smutná za Indiány, z kterých se stali po kontaktu s naší civilizací alkoholici, smutná za děti, které přece musí mít záchvaty. Rozhodně bych knihu nedoporučila přátelům jako něco lehčího na čtení, i když za přečtení rozhodně stojí.
Tak u téhle knihy jsem se hodně nasmála. Je v ní humor, tak strasti jak v manželství i v podnikání a těžký život v horách.
Poslouchala jsem audioknihu, když ten můj přišel zrovna v tu dobu, kterou popisuje spolučtenářka níže pode mnou a začal hudrovat, že je to jako u nás ve sklepě a kdyby šly zavařit i ty hřebíky, určitě bych mu je zabavila :-)
,,Police ve spíži na podzim jen sténaly a skřípaly pod tíhou přírodního bohatství a nejhorší bylo, že jsme nedokázali sníst ani desetinu. Nakládání a zavařování je duševní porucha, právě tak jako každá forma hromadění věcí.” Při čtení této pasáže jsem se musela smát a to hodně nahlas, protože něco podobného mi ten den řekl můj přítel, když jsem stála nad dvěma obrovskými hrnci nakrájené dýně a mudrovala jsem, zda mi budou stačit sklenice.
Kniha je nádherná. Mrzí mě, že jsem ji stále odkládala, ani nevím proč. Autorka popisuje svůj život na slepičí farmě s nadsázkou a humorem a velice opravdově.
Toto dílko řadím mezi své oblíbené a určitě si přečtu i další autorčiny knihy.
(30. 10. 21 - 23 628 - 63)
Tuhle knížku jsem si opravdu moc užila. Takový něžný humor jsem přesně potřebovala, jistou dávku lásky, nostalgie, sarkasmu a vyprávění o všedních a přitom tak neobyčejných věcech.
Do téhle knížky jsem se nutila hrozně dlouho. Slyšela a četla jsem na ni samou chválu, nijak mě ale nelákalo číst si o strastech a slastech života na venkově. Jsem ráda, že jsem se k ní nakonec dostala. Autorka líčí všechny příhody s tak dokonalým humorem s pořádnou dávkou sarkasmu, že jsem se musela opravdu smát od začátku do konce. A ačkoliv takový život musel být zvláště náročný, díky autorčinu přístupu se vše čte lehce a značně příjemně. Popisované epizody jsou navíc velice zajímavé. Parádní kniha!
Není to špatná kniha, čte se dobře, je z ní cítit opravdovost... a právě proto. Ne, ne a ne, ani v nejmenším netoužím žít na vesnici a být farmářkou. Z té představy mi běhá mráz po zádech. Brrr. Noční můra.
- Paní Hicksová nám přinesla kávu a báječné čerstvé koblihy a z čiročiré laskavosti a na omluvu mé setrvalé tuposti vysvětlila matince a sestře June: „Vona čte!“
Matinka, chystající se ke skoku na kamna pro kávovou konvici, se zarazila tak prudce, že málem přepadla do trouby. „Aha,“ pravila, „tak to ste vy. Birdie mi vo vás všechno vyprávěla a já pro vás skovávám starý noviny.“
V tom vešel pan Hicks a matinka mu skočila na záda jako při hře na koníčka, což ho vůčihledně rozradostnilo, protože se jeho tlustá tvář rozzářila a pravil: „Vypadáš mladějc než Birdie, mámo. Mohla bys bejt její céra!“
Pohlédla jsem na Birdii a společně jsme hluboce pocítily, že ať matinka vypadá jakkoli mladě, co se nás dvou týče, je už na světě až moc dlouho. -
Oblíbená, možná i nejoblíbenější kniha mojí maminky. Právě ve společnosti titulů této spisovatelky zaháněla chmury, pozvedala náladu. Avšak její pokus podělit se o své milované romány s náctiletou Metlou nevyšel dle představ: žádné meče ani magie, dokonce ani průzkum vzdálených planet – čím mě má bavit nějaká pipka v drůbežárně? Po několika stranách jsem zamířila zpět do akčnějších světů k drsnějším hrdinům. Mladá a blbá, no, žádná výjimka z pravidla jsem nebyla. A později to zjevně nebylo o nic lepší, když jsem se k Betty MacDonald dohrabala až v tomto pokročilém věku. Celá desetiletí jsem si odpírala hromadu legrace i poznání o všedních dnech obyvatel USA v dobách jako by dávno minulých. Se zhýčkanou současností nelze srovnávat.
Humor paní spisovatelky mi vyhovoval - její vtipný nadhled, sebeironie. Důvod, proč po dlouhém vnitřním boji neudělím poctu nejvyšší, je následující (snad ze mě tento názor nedělá fanatickou feministku): žena by neměla obětovat veškeré své plány a sny jen proto, že jí bylo od kolébky vštěpováno, jak jsou touhy a potřeby manžela nadřazené. Jsem zastáncem kompromisů. Maminka by jistě souhlasila... pravděpodobně i Betty MacDonald trvalo, než se nad obtíže svého manželství dokázala povznést, zlehčit je smíchem.
K metě 85% každopádně chyběl pouhý kuřecí krůček.
P.S.: Nejprve jsem v práci poslouchala skvěle načtenou audioknihu v podání Jaroslavy Adamové. Po nakouknutí do ohmataného svazku jsem zjistila, že audioverze je bohužel okleštěná. Čtěte, pobaví vás tak podstatně více detailů ze života autorky.
K tomuhle není co říct, zkrátka příběhy jak je psal sám život. Jedna z nejlepších knih, co znám.
Nevím jak se to autorce povedlo, vzhledem o tomu, že od autorky mě dělí cca. 90 let, ale mám pocit, že popsala můj život s mužem milujícím zvířata, zemědělství.
Kniha je skvělý popis zamilované ženy, která pro blaho svého muže absolvuje život mezi horami, v nádherném prostředí.. část roka bez oken, bez elektřiny a splachovací toalety.
Doporučuji každému, který si marně namlouvá, že život na "vesnici" je snadný, plný slunce a vždy plné zahrady chutné zeleniny a ovoce :)
Takhle knížka mi chyběla na seznamu. Mamka mi o ní stále básnila. Tak konečně na ni přišla řada. Betty mě bavila. Vtipně napsané, zajímavé a inspirativní. Asi si přečtu i její další knížky.
Audiokniha.
Sáhnul jsem po staré klasice na kterou si pamatuji ještě z rodičovské knihovničky někdy v dávných dobách budování socializmu. Humorná knížka o budování slepičí farmy mě pobavila a přinesla do udýchané doby i trochu nostalgie.
Knížku jsem četla před 20 roky a vůbec mě neoslovila. Teď jsem se k ní vrátila a úzasně se bavila...humorné vyprávění o životě na farmě v horách, výborné popisy dalších osob...odlehčené čtení pro zimní večery, určitě doporučuji:-)
Příběhy autorky ze života na slepičí farmě, kde slepičí podnikatel není v žádném případě svým vlastním pánem. Šéfuje mu slepice.
Přečteno jako audiokniha ve výborném podání paní Jaroslavy Adamové.
Přečteno "konečně" jen díky ČV: Kniha, jejíž hlavní hrdina pracuje se zvířaty.
Štítky knihy
pro ženy zfilmováno americká literatura venkov autobiografické prvky farmáři vejce humoristické romány americké romány Betty MacDonald, 1908-1958Autorovy další knížky
| 2004 |  Vejce a já |
| 2010 | Paní Láryfáry |
| 1987 | Co život dal a vzal |
| 1993 | Čáry paní Láryfáry |
| 2008 | Morová rána |
Už je to dávno, co jsem ji četla naposledy, ale ráda se k ní vždycky vrátím.