Věk zázraků
Karen Thompson Walker
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126642/mid_vek-zazraku-hwc-126642.jpg
4
140
140
Téma románu je pozoruhodně aktuální ve světle událostí, které se odehrály v Japonsku. Nyní víme, že mohutné zemětřesení, jež zemí otřáslo 11. března 2011, posunulo planetu o několik palců z její osy, čímž se pozemský den o zlomek sekundy zkrátil. V románu Věk zázraků, vyprávěném hlasem jedenáctileté kalifornské dívky Julie, otřese planetou zemětřesení, které však způsobí opačný efekt... Apokalyptický příběh očima jedenáctileté dívky, která se jednoho rána vzbudí a zjistí, že svět se začal zpomalovat. A dny se prodlužují a prodlužují… Zdroj anotace a obálky: jota.cz... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2012 , JotaOriginální název:
The Age of Miracles, 2010
více info...
Přidat komentář
Velmi originální a zajímavě napsaná kniha, které však dle mého názoru něco chybí. Možná je to tím, že se většina knihy věnuje spíš než rozvedení a hlubšímu popisu mimořádně zajímavého námětu zpomalování, dospívání malé holky. No každopádně kniha se lehce čte a závěr je velmi povedený, přesto musím říct, že potenciál nebyl plně využit. Škoda
Jedna z nejlepsich knizek, co jsem kdy cetl. Tak jako Posel M. Zusaka, tak i Vek zazraku je o mezilidskych vztazich, o lidech, kteri se citi ve svete ztraceni a hledaji neco nebo nekoho, s kym by se necitili tak sami. Autorka tady navic pridala originalni katastrofu, ktera na planetu pusobi tak, jako nevylecitelna nemoc na cloveka. Ve svete, ktery se zblaznil, se snazi mlada Julie zit svuj zivot, tak jak nejlepe umi...
Autorce patri muj obdiv, jakym jemnym a nenucenym stylem knizku napsala. Dekuji Karen Thompsonova Walkerova za uzasny zazitek.
Člověk si často říká „kéž by měl den čtyřicet osm hodin“. Jenže kolik lidí z těch, co si to pomysleli byť jen na pár vteřin, se dostalo k přemýšlení o tom, jak by svět skutečně vypadal, kdyby se dny opravdu zpomalily, kdyby slunce svítilo více jak dvacet hodin, kdyby noci byly mnohem delší než ty zimní? Věk zázraků možná není výjimečná kniha, kde by se snoubila epická fantasy se strhujícím příběhem o lásce, boji a merlinví čím ještě, není to kniha, která by se označovala jako bestseller a asi to není příběh, který by se dostal k srdcím stamilionů lidí. A možná právě v tom je výjimečná. Že nezasáhne každého, ale tu cestičku si najde pouze k několika vyvoleným, kteří si dovedou uvědomit sílu toho neskutečného příběhu, který nám předkládá Julie. Možná se tam nenachází supervědecká vysvětlení, možná se tam nezmiňuje situace na jiných kontinentech... ten příběh je o vlastním životě a pocitech. A těch se nám dostává tolik, že prostě nejde jinak, než aby člověka onen příběh nezasáhl.
„Někdy mi však závan větru nebo určitá vůně mohly připomenout, jaké to bývalo. Zničehonic bylo jasně vidět až na obzor - a mě na okamžik napadlo, kam že se poděly stromy. Někdy mi uši zalil náhlý pocit ticha a já jsem si vzpomněla, o co jsme přišli: o zpěv všech ptáků.“
Zajímavý námět se jistě nemůže knize odepřít. Mě to rozhodně zaujalo. Napsána je navíc velice sympaticky, bez zbytečného přehánění, přirozeně, až máte u čtení pocit, že to, co se děje tam, se může stát klidně teď a tady. Celkový dopad na čtenáře je potom poněkud tíživý, až depresivní, ačkoli nejsem úplně schopná říct, proč tomu tak je. Nemám ráda označování knih za silné, kdo ví, co si pod tím pořádně představit? Tady bych ale toto označení dokonce i použila, protože sama nevím, jak správně vyjádřit, co právě Věk zázraků čtenáři dá.
Nejspíš to není kniha pro každého a osloví jen některé čtenáře. Nejde tedy zaručit, že zrovna vám se bude líbit. Já z ní jsem ale nadšená, dočista odrovnaná, mám pocit, že jsem si po dlouhé době opět přečetla něco, co má takovou hloubku, kterou nejde vyčíslit. Jako čtenáře mě to hodně zasáhlo. Věk zázraků má zkrátka myšlenku, má co sdělit a následně je nad čím se zamýšlet. Jen je třeba toto všechno objevit a ne každému se nejspíš chce hledat přesně to, co jsem si z knihy odnesla já.
Příběh, který by se klidně mohl odehrát. Zajímavá myšlenka, rozhodně neotřelý příběh, zajímavé sledovat, jak se jednotlivý lidé vyrovnávali se změněnými podmínkami.
Mně se to líbilo. A zároveň nelíbilo, kruci. Ale asi na tom něco je, asi je ta knížka fakt dobrá. Takový zvláštní, snad až depresivní pocit, ve mně totiž jen tak něco nevyvolalo od té doby, co jsem viděla film Melancholia. A to už bude dost dlouho...
Kvůli tomuhle dávám taky jenom čtyři hvězdičky. Námět je určitě velmi originální a věřím, že spousta lidí špatně nese, když se musí podívat pravdě do očí. Nejhorší na tom asi je, že to není jen o tom, jaký možný dopad by na nás měl začátek zpomalování Země... v podstatě jsou zde rozebrány i problémy současné doby a sociálních vztahů. Opravdu čtivé a velmi zajímavé. Určitě to stojí za zkoušku.
doporučuji těm, kteří se občas zamýšlí nad tím, co my ne/děláme pro naši planetu a co ne/děláme naší planetě...
Pro ty kteří si stěžují, že den má málo hodin... (včetně mě :)). Zajímavé pojetí , celkem čtivé...
"v tech poslednich minutach, na skutecnem konci sveta, kdosi utahuje sroubek tenci nez rasa, kdosi s utlym zamestim narovnava kvetiny,...." jiny konec sveta, James Richardson
jedenact let a zivota za sebou, narocna svetova situace - a stejne prijde prvni laska a zklamani s rodici,... a den ma nahle 72 hodin.
Není to žádná katastrofická nebo sci-fi fantasy, je to spíš sociální drama. Julie v příběhu tolik neřeší katastrofu, ale svůj život. Z knihy mě bavil nejvíce začátek a konec. Tato kniha měla opravdu nádherné zakončení, které ve vás určitě vyvolá emoce. Zbytek knížky mě ale tolik nebavil. Příběh mi připadá promyšlený a realistický asi nejspíš proto, že autorka nepopisovala tolik katastrofu, a proto jsme tam ani nemohli najít nesrovnalosti. Tahle kniha ve mně zanechala další náměty k přemýšlení. Co bych dělala, kdyby jediný den trval třeba týden? Jak by fungovala společnost v těchto podmínkách? Nejvíc mě dojala věta vyrytá v betonu – Byli jsme tady. Prostě nádherné zakončení
Hodnotím něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, protože většina knihy mě příliš nebavila, ale ten konec to patřičně vyžehlil. Nejzajímavější je podle mě námět. Knih působí reálně a občas jsem přemýšlela nad tím, co bych asi dělala já, kdyby se něco takového opravdu stalo. Nejlepší z celé knihy jsou asi poslední čtyři kapitoly. Zbytek příběhu mě občas nudil, ale jsem ráda, že jsem to nevzdala a dočetla to už jenom kvůli tomu konci:)
Někdy se nám zdá den příliš krátký, nic nestíháme, říkáme si, že by měl mít alespoň dvakrát tolik hodin. Když se ale začnou dny opravdu prodlužovat, lidé jsou vyděšení. co bude dále, A každý den přibývají další a další minuty...
Julie je jedenáctiletá dívka žijící na obyčejném kalifornském předměstí. Chodí hrát fotbal, učí se hrát na klavír, přátelí se s mormonskou dívkou Hannou a občas se jde podívat do nemocnice se svým tatínkem lékařem. Minuty navíc ji zpočátku připadají spíše zajímavé. Ale pak se jí život pomalu začíná rozpadat. Hanna s rodiči odjede, ve škole je najednou úplně osamělá, matka je vyděšená a otec si najde přítelkyni. Stalo by se to všechno bez probíhající katastrofy? Bylo to předurčené nebo prodloužené dny způsobily, že lidé ztrácejí zábrany?
Společnost se dělí na ty, kteří se řídí časem podle časomíry a "skutečným" časem. Propast se mezi nimi prohlubuje. Dny už trvají přes čtyřicet hodin. Umírají ptáci, chřadne rostlinstvo a u lidí se objevuje "syndrom" - nemoc způsobená prodlužujícím se dnem.
V nelehké době prožívá Julie svou první dětskou lásku - konečně není sama. Všechen svůj čas tráví se Sethem - vnímavým chlapcem poznamenaným úmrtím své matky.
Den trvá sedmdesát hodin. Obilí se už pěstuje jen ve sklenících. Hrozí hlad. Ve dne je příliš horko a v noci příliš velký mráz. Přibývání času se sice zpomaluje, ale i z malých pramínků se časem stane řeka. Svět je jiný, je divný, ale díky lásce je i kouzelný.
Pak je krátký čas oddychu přerušen - Seth onemocní "syndromem". Je stále slabší. Jeho otec ho nakonec odveze pryč. Julie od něho dostane jediný mail. Její dopisy patrně nikdy nedojdou na správnou adresu. Už o něm nikdy neuslyší.
Čas plyne - Julii je 23 let. Lidstvo vysílá do kosmu raketu, kde je ukryto poselství o lidech pro jiné civilizace. Mezi památky se nedostane zpráva, kterou po sobě zanechaly před lety dvě děti. Do měkkého betonu jeden noční den napsaly datum, svá jména a vzkaz: Byli jsme tady.
Neviem, či objektívne, ale subjektívne je pre mňa táto kniha na viac ako päť hviezdičiek. Neobvyklá celosvetová katastrofa, dôraz na rodinné vzťahy a prvú lásku, ktoré sú pre hlavnú hrdinku rovnako dôležité ako apokalypsa, ale hlavne nádherný jazyk, ktorým je celá kniha písaná, to všetko robí Věk zázraků výnimočným. Okrem iného pôsobí veľmi sugestívne a presvedčivo a v prestávkach pri čítaní som sa s podozrením pozerala na slnko, či nechystá nejaký podraz. Je to kniha, ktorá zostáva dlho v hlave a vyvoláva intenzívne pocity. Na prvotinu impozantný výkon.