Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122317/bmid_rybi-krev-5dn-122317.jpg
4
1712
1712
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v 50. letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Z Hájíčkových knih se mi líbila nejvíce. Osud vesnice, na který se podepsala výstavba Temelína mne oslovil a vzhledem k tomu, že jsme s hlavní hrdinkou nejen stejného jména, ale i věku a navíc pocházím také z vesnice, tak mi to vše bylo takové blízké. Ztratit kořeny je hrozně těžké (v jiné době, na jiném místě, za jiných událostí to postihlo i naši rodinu - a to vykořenění cítím dodnes i já).
Nádherná knížka. Příběh, jenž se dotýká jednoho z těžkých období našich dějin, smutek z bezmoci proti systému. Hořkost, již jsem pocítila, aniž by ji Havlíček ve čtenáři okatě probouzel. Hravost s vrtkavostí lidských osudů. Rozdílnost povah, jež tak často činí těžkosti. Ale není právě to a ta věčná vrtkavost na tom světě vlastně krásná?
Havlíček zkrátka umí, krásně vykreslené, poutavě napsané. Jedním slovem - smekám! :)
Selské baroko ode mě dostalo 4*a Rybí krvi dávám plný počet - přišla mi poutavější, čtivější a jaksi kompaktnější. Je to příběh o osudu vesnic a jejich obyvatel vykořeněných nuceným odstěhováním z důvodu výstavby Temelína. Je to i příběh o složitých rodinných vztazích, o odvaze, odpuštění, tíze politických událostí a jejich ničivém vlivu na generace,vyprávěný hrdinkou Hanou,která po letech cestování konečně najde odvahu vrátit se do rodného kraje, čelit bolestivé minulosti a vytáhnout kostlivce ze skříně své i té rodinné. Kniha ve mně stále doznívá a nějakou dobu jistě ještě bude. Cenu Magnesia Litera si zasloužila právem.
Rozporuplné pocity. Má druhá kniha od tohoto autora. Na první dojem mi román přišel zbytečně rozsáhlý. Některé dějové linky byly nepřehledné a některé i zbytečné. Přemýšlel jsem také nad využitím retrospektivního vyprávění. To mělo své světlé i stinné stránky. Autor dokázal postavit současnost do konfrontace s minulostí a ukázat, jak dokáží změny, které se odehrály v minulosti, působit na "současné" jednání postavy. Knihu hodnotím jako nadprůměrnou, neboť vykresluje události, jež ovlivnily život na českém venkově (v tomto případě se jedná o výstavbu elektrárny).
Moje první knížka od autora. Do jisté míry mi připomněla styl Aleny Mornštajnové, ale děj mě zaujal víc a postavy mi víc přirostly k srdci. Během četby jsem zároveň koukal do mapy a hledal bývalé vesnice...docela silné téma a dobře popsané pocity lidí vytrhávaných z rodné půdy.
K této knize jsem se po sedmi letech vrátila znovu ze tří důvodu
- ČT 2019, bod oblíbené místo - Purkarec na břehu Hněvkovické přehrady je náš víkendový rybářský domov.
- divadelní zpracování této knihy Jihočeským divadlem České Budějovice, premiéra 18.4.2019
- jediný úspěšný spisovatel, kterého znám osobně je právě J.H.
Při čtení jeho knih se mi slova promítají jak na filmovém pásmu.
Mám rád tento styl psaní, naplněný nostalgií, spoustou prožitků let dávno minulých , které kopírují moji melancholickou povahu. Navíc jsem se dokázal vžít do pocitů lidí beroucím jejich kořeny a domovy.Pěkné.
Četla se mi dobře tahle kniha, od Hájíčka první, námětem nelehká. Ty komíny vidím na obzoru v dálce a jsem raději, když je mlha nebo opar a ony vidět nejsou, to vždycky jásám: "Temelín se ztratil!" Jenže se neztratil a zdaleka to neskončilo, poněvadž jsme jednou z lokalit vytipovaných pro úložiště radioaktivního odpadu. Taky protestujeme, a doufám že to v našem případě nebude marné... Jinak mne v románu kromě samotného hlavního tématu nejvíc zaujal nešťastný příběh Hančina bratra a vztahy ostatních členů rodiny k němu...
"Český" námět, v české lokalitě, s českou otázkou (problémem), přidejte vztahovou politiku... a máte instantní nudle pro ocenění "Síla přírodního hořčíku". Mě to prostě nebaví. Nemá to styl, nemá to co nabídnout. Je to lehký, až příliš lehký - což bude některým ženským sedět k čaji, ale to je tak vše. Samozřejmě se to odráží na umu - pokud jste dobří, můžete psát o složení jogurtu a pořád to bude zážitek (třeba Knausgård může doslova psát o čemkoliv - jeho talent, cit pro psaní a úroveň, na kterou se vypracoval, text prodají). Problémem je celosvětový přístup k literatuře a co od ní chtít a tudíž i nízká očekávání. Stejně jako dnešní moderní tuzemská filmová produkce, nejlevněji a nejlaciněji splácané cosi, kam se chrstne pár rádoby vtípků a tváří se to ze života, aby se to vůbec prodalo. A pak filmy, co jsou o trochu lepší jsou hned ověnčeny Lvem. Kvalita posledních dekád. Je pro mě opravdu obtížné narazit na moderního českého autora (ale jsou tu), který by mě zvedl ze židle, speciálně když na druhou stranu konstantně objevuju tvůrce z předešlých ér, co jsou pravej F I R E. Hájíček je členem generace, která je vykořeněná a postrádá vše, co já ve čtení hledám, ale to je i odraz současného Česka a jeho prázdného člověka. Jednoduše: nechci říct, že je to vyloženě špatná kniha, ale definitivně není ani dobrá. Jedním uchem to šlo dovnitř, druhým ven a nenechalo to ve mě nic.
Přečteno za víkend, skvělý čtenářský zážitek. Je sice pravda, že některé události mi připadaly méně uvěřitelné a že pasáže popisující stěhování z vesnice příliš zdlouhavé a patetické, ale také je pravda, že člověk může těžko hodnotit něco, co sám na vlastní kůži nezažil. Tedy skoro, když mi bylo 14, v zájmu nové výstavby jsme také byli městem přestěhováni z rodinného domku do paneláku. Byla jsem dítě a na svůj nový pokoj jsem se těšila, což nelze srovnávat s pocity starého člověka, který je nucen odejít z chalupy, kde se narodil... Celkově se mi kniha velmi líbila, doporučuji.
Krásna kniha, krásný příběh. Přečteno jedním dechem za dva večery.
Děkuji za krásné připomenutí míst mého rodného kraje!
Autor se udržuje na špici díky uvěřitelnosti svých knih. Této knize nic nechybí - nosné téma, zápletka, plastické postavy, autentická atmosféra. Akorát jsem poprvé u Hájíčkovy knihy měl občas pocit určité "ukecanosti", motání se v kruhu, horšího tahu na branku. Subjektivně jedna hvězda dolů (kdyby to šlo, stačila by půlka).
Výborná kniha o kraji kolem Temelína, lehký skoro básnický styl, kdy obrazy lidí a krajiny jsou jakoby kreslené malířem. Uvěřitelně popsané vztahy lidí na vesnici, parta mladých, která vás vtáhne a jste zvědaví na jejich další osudy. Část knihy popisující život v několikaletém vztahu hlavní hrdinky by mohla být podle mého názoru kratší, protože motivy se stále opakují a nepřinášejí nic nového.
Nejprve jsem četla knihu Selské baroko, která mě tedy vůbec neoslovila.
Naproti tomu Rybí krev - to je velmi povedené dílo.
Zpočátku velmi příjemné čtení, takové "české". Působí to na mě, jako bych vzpomínala na své vlastní dětství a mládí na vesnici.
Každopádně jak se děj vyvíjí, je z něj cítit všechnu tu beznaděj, lítost, strach, beznaděj...... Hodně to na mě působilo.
Velmi se mi kniha líbila.
Jedna z mých nejmilejších knih, nejen proto, že se odehrává v mých Jižních Čechách. Četla se mi náramně.
Po Selském baroku si u mě autor napravil reputaci. Rybí krev se mi líbila, čte se to velmi příjemně. Některá témata jsou společná se Selským barokem, ale tady se doby padesátých let, kolektivizace a vyvlastňování, autor jen občas dotkne vlastně jen proto, aby ukázal kostlivce ve stříni některých postav. Aby tím ozřejmil jejich povahu a chování.
V Rybí krvi je nosným tématem osud několika vesnic, které vzaly za své kvůli budování jaderné elektrárny Temelín. To bylo zajímavé a ráda bych věděla, do jaké míry autor vycházel do domněnek a do jaké míry z reality. Muselo to být pro obyvatele domů hrozné a pan Hájíček dokáže jejich pocity popsat tak, že má člověk chuť sednout a napsat také dopis prezidentovi. Líbil se mi úsek s popisem toho, jak tehdejší vláda (ne)prezentovala Černobyl. To je z dnešního pohledu něco neuvěřitelného.
Způsob, jakým autor popisuje lidi a život na vesnici, se mi líbí, protože v mnohém sedí, ale zároveň nelíbí, protože v mnohém podporuje stereotypy v nahlížení na lidi ze vsi (primitovové; jediná zábava večerní hospoda a pivo; nikdo nenosí nic jiného než zástěru, montérky sváteční či pracovní nebo seprané džíny; kostelní báby; srdnaté prodavačky s oplácanými růžovými pažemi).
Určitě ale o životě té doby píše tak, že mu musíte všechno věřit. "Dostaly jsme každá turka do skla ....". Vzpomněla jsem si na doby dávno minulé, kdy se člověk návštěvy vždycky zeptal, jestli chce kafe do hrnečku nebo do skla. Čekala jsem, jestli se při nějaké příležitosti v hospodě objeví téma piva ze zelené nebo z hnědé lahve :-).
Nemůžu se zbavit dojmu, že knížka mohla být kratší. Období, kdy Hana žila v čp. 11, psala dopisy, jezdila na demonstrace a dojímala se nad místností s kolébkou mě po chvíli nudilo. Také mě zamrzelo, že jsem se nedozvěděla o tom, jak Hana zvládla setkání s pár lidmi ze seznamu. A nemůžu se rozhodnout jestli mi vadí, že jsem některá rozuzlení tušila dopředu, nebo ne (autonehoda, Anna).
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Moc jsem se na tuhle knížku těšila, protože Selský baroko, které jsem četla před lety mě hodně oslovilo.
Začnu tím pozitivním. To je rozhodně originální námět, zánik tradičních vesnic kvůli jaderné elektrárně, to je něco, s čím jsem se v české literatuře ještě nesetkala. Postavy v příběhu na mě působily dost reálně, stejně tak jako jejich osudy. A to možná mělo na výsledek právě ten negativní vliv. Negativní je asi silné slovo, ale bylo takové celé dost zdlouhavé a vlastně nudné. Do dočtení jsem se vlastně musela trochu nutit, byť styl jakým Jiří Hájíček píše se mi líbil. Brzy se chystám se ještě na Dešťovou hůl, tak uvidíme. :)