Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126269/bmid_rybi-krev-OL5-126269.jpg
4
1753
1753
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Hájíček je moje krevní skupina. Nemám pocit, že čtu vymyšlený příběh. Hanka s kamarádkami - jako bych to byla já sama v té době. V každé rodině to tak mohlo být. Rodinné rozpory, zatrpklý a přísný otec, zakřiknutá maminka. Postupné objevování vazeb z minulosti. První lásky, zklamání, plánování budoucnosti. Volný život na venkově, chalupy po předcích - a to všecko najednou spláchne vlna. Není úniku ani pomoci. Když se mocní mezi sebou domluví, vždycky vítězí oni. Přetrhnutá nit, násilné stěhování. V kolika variacích už toto lidstvo prožilo a ještě prožije...výborná, pravdivá kniha. Autor dokáže málo slovy říci všechno. A moc nerozumím těm čtenářům, kterým Hanka připadá sebestředná. Proč? Já v ní vidím zásadovou, odvážnou a čestnou ženskou, která to nevzdává, která své ideály nezrazuje. Pořád touží po soudržné rodině, jenže na to jenom její snaha nestačí. I po letech jí stojí za to vrátit se a napravovat omyly i křivdy z minula. A vyřídit si to s darebákem.
Zajímavé téma. Nikde předtím jsem na příběhy zatopených vesnic nenarazila a docela mě to vzalo. Kniha se četla dobře.
Knize jsem s přibývajícími stránkami opravdu přišla na chuť. Je malinko rozvleklá, ale později jsem si na to zvykla a naopak si začala vychutnávat každou stránku. Líbí se mi retrospektivní přístup autora. Hanka přijíždí do vlasti a vrací se zpět na známá místa a navštěvuje lidi, kteří hodně zasáhli do jejího života. V retrospektivě se vrací autor k Hance v mladých letech, které prožila ve vsi, která byla kvůli stavbě elektrárny určena k zatopení. Toto téma mě opravdu zaujalo a ráda si o něm přečtu i v jiných knihách. Myslím si, že je zajímavé a pěkně pojaté. Přímo volá po filmovém zpracování. :-) Jen mi pořád vrtá hlavou, proč jse kniha nazvaná Rybí krev. Nevím proč, ale nějak si vždycky nemůžu vzpomenou na ten název a pořád mám pocit, že v názvu bylo něco o dětech.... Jinak jsem brousila po dalších knihách Jiřího Hájíčka a zjistila jsem, že Zloději zelených koní (poslední jeho kniha) byla čerstvě natočena v hlavní roli s hercem Liškou a za týden jde premiéra do kin. Takže takový bonus. Jen si říkám, jestli bych neměla tuto knihu přečíst včas. Většinou bývá lepší si přečíst první knihu. :-) Každopádně tématicky pro mě nové knihy a chytlo mě to. Jen se trošku "bojím" Selského baroka a ten pocit ještě umocňuje přebal knihy. Ale bude to výzva a věřím, že na knihu také dojde.
Moc se mně do čtení této knihy nechtělo, není to zrovna téma co by mě nějak extra zaujalo, ale kniha překvapila, nemohla jsem se odtrhnout, brilantně napsané. Dávám plný počet a doporučuji.
Prave jsem docetla. Kniha me totalne pohltila svou splavnou cestinou. V podstate by se dalo ricti neatraktivni tema, ale brilantne zpracovane a podane tak, ze se mi nechtelo odkladat knihu a bylomi lito, ze uz je konec.
Jsem mestsky clovek, ktery uz ma neco odzito, i preskakal pred i porevolucni dobu, takze nad naivitou hlavni hrdinky jsem se misty i pousmala. Na druhou stranu se i me dotklo i nastvalo to, co se delo nedelo po Cernobylu, a co vyplouvalo o teto havarii napovrch po revoluci.
Bajecny vypravec, a rozhodne si prectu ostatni jeho knihy.
Výborná kniha, přečetla jsem fakt jedním dechem, pobavila mě, zaujala i dojala :) Ke konci mi však začalo chybět pochopení pro konání hlavní hrdinky. Ale jsme různí lidé, možná i 25tiletý člověk dokáže mít tak silné kořeny a vazby a nechce se hnout z místa, i když si pořád myslím, že pro starého člověka to musí být vždy těžší než pro mladého člověka, který se může rozletět kamkoliv chce. Takže mi Hana chvilku lezla na nervy, ale jen chvilku ;) Určitě se pustím i do dalších knih Hájíčka, tohle byla moje první a super!
Velmi zdařilá kniha ,čtení jsem si užila co víc dodat vše už je popsáno níže .
Totální ztotožnění s postavou. I jméno sedí. Nechápu, že se mi tak dlouho do této knihy nechtělo. Vždyť tam je všechno. Kořeny, základy a principy nás všech. Úžasné!
Věřím, že člověk má někde své kořeny. Stejně jako autor věřím, že kořeny jsou nejvíce zapuštěny do krajiny dětství, která nás bezprostředně obklopovala a to tehdy, když jsme byli nejcitlivější a proudy života jsme nasávali nejintenzivněji. Tehdy zapouštíme, snad mimo jiné proto, abychom se stabilizovali. Také řeka je pro člověka neuvěřitelným zdrojem, zvláště doprovázela-li nás v dětství. K tomuto poznání člověk dojde a nemusí mít ani tak velké srdce a ani tak citlivou duši jako Ota Pavel. Já mám svou Moravici, byť to způsobilo pár týdnů na chatě s rodiči a známými, ale nikdy nezapomenu, jak to vypadá, když řeka kvete, když rozpoznáte jednotlivé ryby v proudu, když do rukou chytáte raky a když se naučíte plavat. A tak si mě zase řeka později přitáhla k sobě.
Lidé venkova jsou s krajinou svázaní mnohem více. Jejich kořeny – a s nimi snad i jejich životy – bývají hlubší. Těžká práce na kusu půdy, kterou obhospodařovával už jejich pradědeček, naplňuje člověka pokorou, dává životu jasný cíl a smysl. Duše není krmena městskými pozlátky, ale principy úzce spojenými s přírodou a čtvero ročními obdobími. Přetnete-li takovému člověku kořeny, oddělíte ho od jeho zdroje života. Mladý život ještě může zapustit někde jinde, starý život umírá.
Autor se spíš než na formu soustředí na příběh, takže kniha co se týče nějaké nápaditosti ve vyprávěni trochu pokulhává, ale zase uznávám, že k záměru knihy to patří. Profily postav se mi nezdají černobílé což dodává na autenticitě celého příběhu, některé motivy se dle mého názoru příliš opakují, ale celkově je to silná kniha ze života, která se může dotknout každého z nás. Pocity samoty, opuštěnosti a rozkladu se autorovi povedlo skrz zajímavá přirovnání co nejlépe vystihnout. Každopádně trochu té osobní originality bych uvítala.
vynikající, znám dobře okolí a k Týnu mám silný vztah, též k řece. Mě to tedy dost chytlo u srdce.
Moc pěkná knížka, poutavé vyprávění. Taky se mi líbí jazyk, který pan Hájíček používá, je jednoduchý, ale přesto dokáže vysvětlit leccos.
Právě dočteno a musím říct, že se pro mě jedná o velmi silnou knihu. Vyprávění o okolí Temelína a tom, jak jeho výstavba ničila nejen krajinu, ale i vztahy mezi lidmi.
Od začátku velice příjemné čtení, už jen tím, že České Budějovice jsou mým rodným městem a popisovanou dobu si ještě velice zřetelně pamatuji :-). Hájíčkův styl vyprávění vás autenticky přenese do zmíněné doby, ať už se jedná o použité výrazy či popis míst, ulic, lidí. Proto si myslím, že většina čtenářů si v této knížce vzpomene na zmíněné události a možná se i ztotožní sám se sebou, jak je každý z nás prožíval. Oceňuji autorovo psaní z pohledu ženy v první osobě. Jediné, co bych knize vytkla, je dle mě poněkud rozvláčnejší část před samotným koncem. Každopádně ale doporučuji, stojí za přečtení!!!!
Je nás víc, koho vytáčela svou povahou a konáním hlavní hrdinka? Jestli to byl záměr autora, tak tleskám, povedlo se znamenitě. Kniha se čte rychle, příjemná oddechovka. Pro mě osobně taky zajímavý srovnání s Hanou, která je podobný ročník. Nicméně, posledních pár desítek stran jsem dočítala už jenom setrvačně. V plánu mám ještě Selský baroko.
Je to má první přečtená kniha od tohoto autora a tak jsem si musela chvilku zvykat na jeho úsporný vyprávěcí styl. Ale sedlo si to, já si zvykla a pak už se kniha četla sama. Víceméně jsem četla o mých vrstevnících a o místech, která jsou jen nedaleko od místa, kde žiji. Knihu jsem přečetla za jediný den, líbila se mi, vtáhla mě do příběhu jedné rodiny, ale na pět hvězdiček to nevidím. Nicméně jsem ráda, že jsem knihu četla.
Kdysi dávno čtené Selský baroko se mi líbilo o hodně víc, i když nejsem si jistý, jestli to není tím, že zcela nepochybně došlo k vytříbení mého vkusu :-) Každopádně vesnický život na konci 80s a začátku 90s je vystižen dost dobře, včetně výborně vykreslené venkovské husičky.
Vyprávění hlavní postavy děje nám představuje období několika desetiletí před a po sametové revoluci vhledem mladého člověka, místy až naivního. Děj vtáhne a smysluplně se rozvíjí, až do samého závěru.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Pěkná kniha