Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/187729/bmid_rybi-krev-Hy2-187729.jpg
4
1727
1727
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak – na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Jsem ráda, že nejsem jediná komu to připomnělo Lenku Lanczovou. Postavy nesympatické, vyprávění nudné. Tuhle knihu jsem měla téměř povinnou, jelikož žiji v Temelíně.
Hezký smutný příběh. Zajímavé prolínání časových linek, dobře popsaná nálada v zanikající obci a bez přehnaného dramatu zobrazené životní příběhy a někdy i chyby. Po přečtení knihy mám pocit, že tak trochu tuším co lidé kolem Temelína mohli cítit. A za to ten čas nad knihou opravdu stál.
Příběh, ve kterém rezonují důležité až přelomové okamžiky 20. století na českém venkově, konkrétně v jižních Čechách, ať už šlo o kolektivizaci zemědělství, znárodnění, rok 1968 a pak 70. léta až po Sametovou revoluci. Hlavním problémem je zde stavba atomové elektrárny v Temelíně a s tím související zatopení několika vesnic. Prožíváme určitě těžké chvíle lidí, kterým za směšnou cenu vykoupili jejich rodné domy, ve kterých žilo už i několik generací, pole, zahrady či louky. Hlavní hrdinka Hana se vrací po řadě let na místa svého dětství a mládí, potkává se se svými tehdejšími kamarády i sousedy...
Asi nejoblíbenější kniha od pro mne blízkého a výjimečného autora. Velice silný příběh o skutečných událostech, které probíhaly v době mého dospívání za humny a já o nich neměla ponětí. Vyhledala jsem poté dokumenty o zaniklých místech a když tam člověk dnes prochází mrazí ho při vzpomínce jak kruté to muselo být pro všechny, kteří to prožívali.Je mi jich moc líto. Zajímalo by mne divadelní zpracování, kterého se chopilo JD, ale kvůli covidu asi mnozí nemohli vidět snad ještě bude možnost. Autor píše velice zajímavé poutavé a hlavně naprosto vystihující příběhy z našeho kraje. Pojďte jeho prostřednictvím k nám ochutnat!
Kniha mě vlastně docela zklamala. Takový románek od Lenky Lanczové, co jsme četly na základce. Pořád jsem čekala, kdy už přijde nějaké to dramatické zauzlení, ty osudové zvraty, a ono nic, pořád jen červená knihovna pro náctileté. Asi mi vadilo to naivní vyprávění hlavní hrdinky.
Hájíčka jsem objevila v Plachetnici na vinětách. Ale toto je jiný fičák. Skvělé! Určitě na Rybí krev nezapomenu, ukápla nejedna slza, je to vryté memento něco jako Hana od Aleny Mornštajnové.
Cokoliv, co jsem kdy vzala od Hájíčka do ruky, bylo čtivé a chytré. Tuhle knihu mám od něho ale nejradši. Mám ráda, když o ženách píše chlap, mám ráda, když se do nich umí vcítit bez patosu a přece věrohodně, což se zde povedlo.
Musím se přiznat, že jsem se nějak do knihy pořád nemohla začíst. S postavami jsem se nemohla dlouho ztotožnit a knihu jsem chtěla kvůli tomu několikrát odložit. Jsem ale ráda, že jsem to neudělala, protože druhá polovina už mě pohltila a závěr mě vyloženě dostal.
Kniha mě naprosto uchvátila, a to se opravdu nestává často. Moc jsem nevěřila ani komentářům, že trilogie má vzestupnou úroveň, ale mohu to jen potvrdit.
(SPOILER) Hvězdička za téma zatopených vesnic, s nímž nešlo nic dělat ani po revoluci, hvězdička za celkem uvěřitelnou ich-formu, která nekoresponduje s autorem, a hvězdičku za některé motivy a obraty, které se mi líbily: doktorka Brejchová, bouračka, strejda Venca. Co se mi nelíbilo: linie Hana-Olina-Petr, která jako by vypadla z červené knihovničky a byla zde trochu navíc, některé příliš doslovné věty a kýčovité motivy (umírající Car).
Silný příběh, mistrovsky napsán.
Autor přesně ví, co a kdy odkrýt a co nechat ještě zahalené tajemstvím.
Hájíček je můj oblíbený autor. Je zvláštní, jak mi pasáže z této knihy neustále vyplouvaji na mysl. Silné příběhy...
Na knihu jsem narazil čistě náhodně a když jsem zjistil, že román napsal, pro mne ještě tehdy neznámý autor, J. Hájíček, tak jsem začal mít obavy, zda vůbec k něčemu bude, když si, jakožto jihočeský rodák, knihu přečtu. Naštěstí mne kniha zaujala a posléze jsem nevěřil tomu, že se do ní zaobalilo tolik zajímavých vět.
Je zajímavé, že autor v příběhu propojoval lidskou naivitu, kterou čtenář vidí převážně u postavy Hany, se zoufalstvím a bezmocí.
Na druhou stranu, kdybych příběh vzal pozpátku, tak se v knize nacházejí i místa, kde je hlavní postava až příliš naivní a chová se nesmyslně a čtenáře pak celý děj unavuje a přijde mu nekonečný.
Poklidně plynoucí příběh, kde se vlastně nic moc neděje, a přitom se odehrávají zásadní změny. Smutek, plynoucí čas, komplikované rodinné vztahy.... dobré čtení.
Rybí krev
Dočetla jsem moc pěkný i smutný román z jihočeského prostředí. Příběh vypráví Hana, pocházející z vesnice, která musela ustoupit stavbě Temelína. V současnosti žije v zahraničí a vrací se k otci do paneláku, který je po operaci ... . Vzpomíná na mládí, kdy tvrdě bojovali o zachování chalup a málem na to doplatila životem. Hledá kamarádky a kamarády i bratra „černou ovci rodiny“. Přátelé z mládí byli nuceni vystěhovat se do různých míst ... Román má pomalý rozjezd, ale pak dostane grády, je čtivý a napínavý. Doporučuji.
Moje absolutně nejoblíbenější kniha od Hájíčka. Četla jsem téměř všechny, ale tuto jako první. Překvapivé, čtivé, napínavé. A hlavně to člověka donutí najít si další informace a zase se trochu vzdělat.
Knize chyběl větší náboj. Objevoval se, ale pouze po kapkách a nevyvážil rozvláčnost děje. Jakoby se pan Hájíček stylizoval do jiné doby a uchopil vyprávění z jiné dobové pozice.
A námět přitom skýtal mnohem větší barvitost postav i vyprávění.
Spisovatel chtěl být zároveň dějinným průvodcem jistého období a na druhou stranu rozvinul rodinné drama, které ne zcela splnilo očekávání, ač bylo ústředním motivem a hnací silou celé knihy.
Kritizovat koncepci knihy je odvážné, ale nemohu si ji odpustit.
Retrospektiva v tomto případě působí unaveně a spíše ubližuje celému obrazu, který z knihy vyvěrá. Osobně jsem cítil potřebu být častěji v přítomnosti, která měla šťávu a agresivitu dobře zvládnutých dialogů.
Ale přes všechny výtky je kniha dobře napsaná, nacházíte se po celou dobu v mírném napětí a pokud vás pan spisovatel dokáže dostat do jisté letargie, budete v závěrečných scénách příběhu dojati, překvapeni i zmrazeni zároveň.
Kdo je nostalgický, bude z knihy nadšený. Kdo zároveň čeká více dramatických scén, které by románu slušely, bude trochu zklamaný.
Hájíčkova tvorba je dobrá. Popisuje, přibližuje, rozehrává. V tomto případě k dokonalosti přeci jen drobný krůček chyběl...
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Nevím no, hlavní postava není příliš sympatická. Tajemství neudrží déle než hodinu, naivní a umanutá. Neschopna přijmout cizí, odlišný, názor či to, že názor změní. Bohužel ani téma vysídlení příliš nezapůsobilo. Z knihy vyplývá, že nikoho, krom vysídlovaných, příliš nezajímalo. A i většina vysídlených to bez boje vzdala. Kniha není vůbec špatná, to ne, ale ani mne nenavnadila si od autora přečíst něco jiného (zvlášť, když ji tady spousta čtenářů označuje za nejlepší Hájíčkův román)