Vertigo
Patrik Girgle
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/304986/bmid_vertigo-oh8-304986.jpg
3
124
124
Novela Vertigo se odehrává v devadesátých letech dvacátého století. Tu dobu autor zpřítomňuje hovorovou řečí, sarkasmem a bezmocností, celkovou deziluzí – někde na pomezí toho všeho se rodí příběh hlavního hrdiny Dušana. Dospívá v době, kdy kolem něj letí roky možností, privatizací, ale i roky bankrotů a osobních tragédií. Sedmnáctiletý Dušan žije v tomhle porevolučním šílení svůj pomalý život, ve kterém se o své místo na slunci perou jak hormony, tak nepochopení rodičů. Někde tam na pomezí loudání se po světě, pití piva, poslouchání hudby, lovení ryb na pytlačku a sledování spolužaček se rodí první velká láska. Jenže ta – jak to už u takových lásek bývá – je jako kometa: zazáří, oslní, způsobí závrať, vertigo. A pak zmizí, aby za sebou nechala otevřené dveře do světa dospělosti.... celý text
Přidat komentář
Poměrně čtivá kniha, psaná velice úsporným stylem, až heslovitým.
Polemizovat o udělené ceně KK nebudu. Každopádně za sebe hodnotím knihu vcelku pozitivně. Ačkoli je kratičká, daří se jí vyzdvihnout střípky nesnadné tíhy dospívání jako určitého vkladu do nijak lehčí dospělosti. Přijít o panictví je dost možná alfou a omegou dospívání, ale není to stěžejní, resp. jediný bod děje knihy. Těch témat je víc, mnohem víc. Byť v drtivé míře pokaždé jen lehce naťuknutých...
Není to špatná kniha, ale není ani dobrá. Autorovi se docela daří vystihnout existenční úzkost a některáohniska, v nichž se spolurodí (Dušan wants to fly...); bohužel to celé balí do kýčovité, ne příliš významutvorné melancholie a nedokáže překročit charakterová i stylistická klišé, díky nimž to pak celé působí přepjatě, neobratně a prostředně. Např.:
"Ale ucuknou koutky. Rty drží sevřené, ale z očí jí stříkají slzy a obličej je zkřivený v odpudivou masku zhrzené štětky. Vlasatec nastartuje. Escort se rozjede."
Neohrabaností je více - všude samá děvka a píča, přičemž: "Otevře se a přijme ho." Jistě, ženské jsou něco jako hotelové recepční... Patrik Girgle Henryho Millera příliš pozorně nečetl.
Zápletka s ušlechtilou Lindou, která má po krk svých starších cynických a hloupých kamarádů a touží po panické čistotě vášnivého a nadrženého melancholika Dušana (který se jí zakousl do šíje), je přitažená odněkud z křiklavých regálů románů pro ženy (nebo dušezpytného midcultu). Zároveň trochu urputná snaha o knižní obraty (ono už ten název - Dušan má z toho všeho VERTIGO, že).
Připomíná mi to Petru Soukupovou, tak jde ale hlouběji pod povrch i šířeji po spojitostech a také lépe píše. Tedy něco mezi Markem Šindelkou a Soukupovou - stylisticky blíže k Soukupové, ale horší. Ve srovnání s hipstersky snobskou Mapou Anny ovšem zase lepší.
O významu cen Knižního Klubu se nemá smysl bavit - rozhodně nejsou zárukou kvality - stačí si namátkou pročíst některá další oceněná díla.
Suma: silnější 2*.
Prosimpěkně, hlavně si nikdo na základě jednoho z předešlých komentářů nezačněte myslet, že Vertigo je o tom "jak chce Dušan zasunout; end of story". Třeba byste si pak kvůli tomu četbu této novely odřekli a byla by to škoda, protože když ji budete číst pozorně, nikoli s potřebou exhibovat při psaní negativní recenze, jistě k vám proniknou i další témata a emoce a vjemy. Já hodnotím za solidních osmdesát procent, autorův styl se mi líbí, a pokud Patrik Girgle napíše další knihu, ráda si ji přečtu.
Pravděpodobně byl malý výběr děl na literární cenu. Někdo ji dostat musel. A tak jsem uvěřila publicitě...škoda
Nejsem jako ostatní, abych se styděl, že čtu knížky podle knižních cen. To já čtu. U týhle knížky jsem viděl cenu 160Kč a to mi přišlo fér. To jsou jen tři jégrmajstry.
Takže o čem to je: Dušan chce zasouvat. End of story.
Jako majitel penisu, který byl jednou taky panic, moc dobře vím, že v takovým období je muž schopnej udělat cokoliv. Dokonce to může dojít tak daleko, že v nějakým zoufalství svolí a má sex s tlustou ženou, což je hned po nechtěným zakousnutí do mokrého chlebu a holokaustu třetí nejhorší věc všech dob. Byl jsem tedy připravený na solidní drámo vesnických rozměrů. Diskotéky, zelená, Maruška Svobodová s knírem a další stigmata.
Jenže, jako na truc je Dušan figurka uplácaná z klasických tupých, plesnivých klišé, na který autor zdárně promítá všechny plochý a naivní duševní pochody, který má kdejakej puberťák. A puberťáci jsou všichni na přesdržku. V případě Dušana to ještě ujde, protože ho válcují jeho kámoši Pardál a Havran, kteří jsou už karikatury na druhou a člověk jen kroutí hlavou, jaký tuposti jim jdou z pusy jen proto, aby z nich autor vytvořil plastické postavy. Takže se tu zdárně jedou reálie jak kokot, Tublatanka, mladej Víveg a emzeta, ty brďo. Jenže na sentimentu se to neutáhne. A mrkání směrem k Millerovi, Hessemu a Camusovi to všechno už definitivně mění na karneval pomrkávání "hele, koukejte, no jo, to sme byli všichni blbí co, když jsme byli mladí?"
Styl, kterej autor zvolil, taky nebyl nejšťastnější (tedy alespoň pro mě), protože valba Hertha Miller style feačuring Petra Strobo-Soukupová s břitkými flashbackovými pohledy působila v příběhu nýmandovského panice celkem zbytečně. Vlastně jen maskuje, že tu jde o něco víc. Jenže nejde.
Jde o tupej příběh prvního prcání (ufff) , který by si zasloužil tak maximálně povídku, ale shodou okolností se odehrává v devadesátkách, který jsme přežili a teď se máme líp, tak je trochu zešedivíme, ale ne zase moc, protože jsme mohli chodit na ryby a nebyly smartfouny, takže jsme se vlastně měli dobře.
Zachraňují to aspoň některé lepší slovní výměny (kdy se autor nesnaží ukázat, že je chytrej) o prcání a chlastání, grafika ženského pecinátora Nikoly Klímový a fakt, že je to krátký.
PS: Editor by měl bejt soudnej a Epilog hodit do koše.
PS2: V Čechách máme fjordy? Není náhodou fjord mořský záliv ledovcového původu? Jsem zmaten jako střízlivý Oldřich Kaiser.
Vertigo
U debutů filmových i literárních bývám shovívavý, to dodržím i tentokrát. Vertigo je čtivá záležitost, slupnul jsem ji poměrně rychle, ale nepředstavuje pro mě žádný literární zázrak, něco, co by se nějak vymykalo, vybočovalo. Množství vulgarismů už dnes máme v každém druhém románu či novele. Myslím, že se autorovi podařilo poměrně věrně vystihnout atmosféru devadesátých let, na něž já osobně vzpomínám moc rád a stejně jako hlavní hrdina, jsem v nich také procházel obdobím dospívání. Suma sumárum, Vertigo je dobrá kniha, ale neční nad průměrem tolik, že by měla sbírat ocenění.