Veselí
Radka Třeštíková
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552048/bmid_veseli.jpg
3
2502
2502
O návratu domů... Když dojdete až na konec slepé ulice, máte dvě možnosti, přešlapovat na místě, anebo se vrátit. Třiatřicetiletá Eliška se rozhodla pro návrat. Zpátky na jižní Moravu. Do svého dětského pokoje. K rodičům. K sobě samé. Ke své podstatě. Protože doma jsou odpovědi.... celý text
Přidat komentář
Moje druhá kniha od Radky Třeštíkové. A opět zklamání. Další knihu od autorky si nejspíš už ani nepřečtu. Hlavní hrdinka (33) se chová jak náctileté děcko. Samá nevěra, alkohol jsou tady na denním pořádku, pak se diví, že je její život neustále v troskách. Nenáročného čtenáře kniha možná nadchne, ale já potřebuji od knihy něco navíc.
Prave jsem knihu odlozila a tak nemam nic rozmysleno, pisu jak mi to prijde pod ruce a jsem dojata, dojimam asi sama sebe, protoze uz jsem zila ten zivot dcery, ktera je sice dospela, ale vzdycky, kdyz prekroci prah rodneho domu, je to zase "decko", a ted jsem ta matka, ktera odchazi .... ach jo.
Skvela kniha.
A mě to bavilo. Líbí se mi od začátku Radky ironický nadhled a humor. Také mě příběh donutil zamyslet se. Nad námi lidmi, nad životem, nad otázkami, které si v sobě každý neseme. Ale málokdy už je vyslovíme nahlas. Četla jsem od autorky všechny knihy. A podle mě je každá její knížka lepší a kvalitnější. Tato byla asi její nejvíc osobní, pustila čtenáře hodně blízko. Je těžké nezklamat čtenáře, protože lidé mají přirozeně s každou nově vydanou knížkou větší očekávání. Radka to podle mě zvládla. Dávám 5*.
Přestože by se asi na první pohled zdálo, že je tato kniha napsaná obyčejně, není tomu tak. Od začátku ve mně vyvolávala návaly emocí. Úsměv na tváři a slzy smíchu na krajíčku mi na střídačku nahrazovala bolest, lítost a pocit, že je občas všechno v životě jen jeden bludný kruh...
Bohužel, sama sem tam zažívám ten pocit, který nazývám "zoufalé plácání se na místě"...
Celá kniha mi přirostla k srdci, její strohost a ráznost slov, prostě vše, co udělalo tento příběh příběhem.
Občas jsem se od srdce zasmála, zejména díky moravštině, ale celkově knihu hodnotím jako oddechovku bez konce :-)
Super knížka, která mě pobavila, pohladila, rozesmála i rozplakala, super oddychové čtení, které v sobě skrývá mnohem více...
Trochu smutku a lítosti, více komedie a trapnosti, ale napsáno velmi přirozeně, že mě kniha těšila a čtení jsem si užila.
Tento román chválím a doporučuji. Určitě nepadne do noty každému, ale oproti Bábovkám je to skvělý posun. Takže nenechte se ovlivnit předešlými knihami a zkuste tuto novou, třeba vás příjemně překvapí jako mě.
Ani tato kniha autorky mě nezklamala!
Obyčejný příběh, obyčejný život, obyčejné situace, ve kterých se mnozí poznají.
Občas je fajn si dát oddech od všech thrilleru, detektivek a hlubomyšlenkářských knih, překombinovaných příběhu ....tato to pro mne splnila na 100%.
Na novou Radku Třeštíkovou jsem se moc těšila. Bábovky i Osm se mi líbily. Bohužel kniha #veseli mezi moje top patřit nebude. Zařadila bych ji mezi oddychovky na dovolenou k moři. Asi do strany 260 jsem si říkala "Cože?" "To snad ne" a musela jsem se do čtení vysloveně nutit. Zbývajících 150 stran už nějak uteklo, ale za mě bohužel ne, mě kniha nechytla. A musím souhlasit s @zivotjehappy, že ta přehnaná moravština mi chvílemi až vadila. Mám kolem sebe spoustu moravských kamarádů, na Moravu často jezdím, ale tohle bylo na mě nějak moc.
myslim, ze nejsilnejsi knizka od pani Trestikove.. krasne ctive psane, kapitoly mizi pred ocima, hrozne mi sedl zpusob vypravovani, misty hodne usmevne misty smutne..jen jsem myslela, ze knizka nejako dopadne, za ten konec musim strhnout hvezdicku
Knížka neurazí, ale ani nepřekvapí. Čtivě napsaná oddechovka, místy milá, místy smutná, místy naivní....Každý si v ní určitě aspoň něco najde pro sebe.
Do půlky se to dalo ještě číst, ale pak už jen nuda a vlastně i nezájem o to, jak to dopadne. Je pravda, že se v knížce objevilo pár vtipných vět, ale to celkovému hodnocení zas tolik nepřidá.
Knihu jsem přečetla, ale neřekla bych, že to je její nejlepší kniha. Všechny knihy od autorky mám přečtené a tohle bylo slabší.
Skvělý způsob podání... To je tak hezky napsáno, nebo mi to alespoň sedlo a způsob autorčina vyjadřování mi byl hrozně blízký a příjemný... Tak jsem si tak pěkně lebedila, než přišla jistá depkoidní pasáž (kdo četl, ví, nejsem konkrétní kvůli potencionálním novým čtenářům) a ta to trochu zazdila... Moc smutné, moc tam toho bylo a já bych tak chtěla, aby Veselí bylo veselé... a tak ubírám hvězdu.
Moje třetí setkání s autorkou, tušila jsem, co čekat a přesně to jsem dostala - čtivou oddechovku, která se četla skoro sama a nebyl problém ji dát na jeden zátah, ale kterou během pár dní pustíte z hlavy. Takže čekejte příjemně strávený volný den, ne aspiranta na zařazení do povinné četby a s Veselím vám bude vesele.
Co se týče knihy samotné - občas jsem se smála nahlas, dialogy a hlášky jsou opravdu mistrné. Dost jsem se pobavila nad skvělou výstižností při popisování životu v korporátu či životního stylu mileniálů. Chyběl mi ovšem větší náhled do Eliščiny minulosti, proč se rozhodla v Praze se vším seknout a vrátit se na maloměsto, kde jí nebylo nic dost dobré. Dle přebalu knihy jsou doma odpovědi, nicméně nepřišlo mi, že by jich tam Eliška nějak moc našla.
Docela by mě zajímal náhled nějakého čtenáře přímo z Veselí, zajímalo by mě, zda autorka zobrazila prostředí a život v obci realisticky nebo z něj udělala tak trochu karikaturu pro pobavení.
Moje druhá knížka od autorky. Chvílemi jsem se fakt bavila, pak mi bylo zase smutno, v některých situacích jsem poznávala sama sebe, někdy jsem hlavní hrdinku nechápala. Je tam od všeho kousek - láska, humor, smutek... Celkově knihu doporučuji, četla se dobře.
Štítky knihy
nevěra humor Morava partnerské vztahy Slovácko mezilidské vztahy výběr partnera sousedské vztahy maloměsto české rományAutorovy další knížky
| 2016 |  Bábovky |
| 2017 | Osm |
| 2018 | Veselí |
| 2020 |  Foukneš do pěny |
| 2023 | Kde jsi, když nejsi |
Hned na úvod jedno malé doznání. Jen jednou, jedinkrát jsem se nechala strhnout davem a přečetla jsem si knihu, která zrovna v knižním světě neuvěřitelně frčela. Byly to Bábovky od Radky Třeštílkové. Přečetla jsem je. Byly nenáročné, oddechové. Vystupovaly v nich ženy a postupně jste zjišťovali, jak moc jsou jejich osudy navzájem propletené. Nebyla to špatná kniha, ale nenašla jsem v ní tehdy to, co jsem právě hledala. Malou špetku něčeho navíc. A tak, v domnění, že už ji víckrát znovu neotevřu, jsem ji vyměnila. Konkrétně za knihu Liane Moriarty. Ani nevíte, jak moc mě tohle rozhodnutí, teď když jsem dočetla novou autorčinu knihu Veselí, mrzí. A právě o svých dojmech z této knihy bych vám teď chtěla povyprávět…
V osmnácti letech si Eliška, hlavní hrdinka tohoto románu, sbalila svých pět švestek a odjela z rodné Moravy rovnou do Prahy. Ochutnala ze všeho, co jí naše hlavní město bylo ochotné nabídnout, párkrát se zamilovala, zkusila bydlet s někým i sama.
A pak, když jí odbilo třiatřicet let, si do toho vlaku sedla znovu. Do vlaku, který ji odvezl zpátky domů. Do Veselí.
Eliška se vrátila do svého starého dětského pokoje, k rodičům, do města, kde všichni všechno vědí. Tušila, že bude nějakou dobu vyčnívat a nejen proto, že se za ty roky v Praze odnaučila používat moravský dialekt. Vrhla se do podnikání, navázala nová přátelství, zase se zamilovala a zase několikrát, léčila šrámy po bolestné ztrátě, která se jen tak nezahojí. Hledala sebe samu a já osobně si myslím, že se ještě nějakou dobu hledat bude. Taková věc totiž potřebuje čas. A taky hrnek kafe, teplý ponožky a deku, do které se dá zachumlat.
Veselí není knihou, nad kterou po otočení poslední stránky začnete nadšeně výskat, rozhazovat rukama a já nevím co ještě. Je to kniha, kterou zavřete, vrátíte ji zpět do nádherné barevné obálky, zamyslíte se a pohladíte ji. Pohladíte ji proto, že ona celých 413 stránek hladila vás. Tak nějak zvláštně. Jinak. Dokázala mě nahlas rozesmát, vehnala mi slzy do očí, přiměla mě nevěřícně kroutit hlavou, ušklíbnout se nebo popřemýšlet. Našla jsem v ní tolikrát, že bych to nespočítala na prstech jedné ruky. Vracely se mi obrázky z minulosti, znovu jsem prožívala některé životní situace a mnohdy se snažila vší silou opřít do dveří skříně, aby staří, zaprášení a hluboko uložení kostlivci nemohli ven.
Jediné co mě při čtení rušilo bylo moravské nářečí. Nevím proč, když Moravu znám. Moje maminka prožila svoje dětství nedaleko Olomouce, a tak mi výrazy ve stylu rožni, dáš si zemáky, posbíráme karlátky apod. nejsou cizí. Ale stejně tak, jako mluvě přivykala Eliška, vzala jsem ji v průběhu čtení za svou já. A na konci mi to už ani nepřišlo.
Román Veselí není příběhem plným dějových zvratů, napětí či překvapivých událostí. Je to kniha o životě. A pokud jste něco podobného prožili, věřím, že si ji oblíbíte. Mě se totiž líbila moc!