Vinnetou
Karl May
Dvoudílné vydání jednoho z nejznámějších děl Karla Maye přibližuje, jakými cestami se Old Shatterhand dostal z Evropy na Divoký západ a především za jakých dramatických okolností se setkal s Vinnetouem, svým následným pokrevním bratrem a přítelem na život a na smrt. Společně pak svedou boj proti zrádným Kajovům či Oglalům, kteří zaútočí na železniční stanici Echo a na osadu Helldorf. Jejich hlavním cílem je však dopadnout Santera, vraha Inču-čuny a Vinnetouovy sestry Nšo-či, a zabránit mu v objevení ohromného indiánského pokladu.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1942 , TranosciusOriginální název:
Winnetou, 1893
více info...
Přidat komentář
Knihu vytiahla z temných útrob knižnice moja žena. Nechala ju položenú v kuchyni na mikrovlnke, kde som si ju samozrejme musel všimnúť. Tak som sa dal pomaly, po troške do čítania, popri otáľaní a povaľovaní sa v kuchyni. Aby nedošlo k omylu, knihu som už v minulosti prečítal približne 528 krát, hehe...prvýkrát kedysi v hlbokom detstve. Veľmi rýchlo som ju prelúskal aj teraz a napodiv, vôbec ma nenudila, mnoho vecí z nej som medzitým aj zabudol, takže som si ich aspoň osviežil v pamäti. Úžasný návrat do minulosti. Po prečítaní som hneď siahol po druhom diely. Koncert fantázie. Povinne musím dať plný počet, už len z úcty, ale nielen preto. Ako by povedal Inču - čuna, dohovoril som, howgh!!!
Zcela nekompromisní výtěr vážnou literaturou západu tehdejší doby (Cooper & spol.). Slepý diletant Máj sepsal po paměti báječné dobrodružství, které proslavil už za svého života. A to natolik, že se rozhodl v rámci celkem obskurního píárka vydávat se za svou literární postavu. Odstupem několika let a zdatného technického vývoje však přišel někdo úplně jiný a teprve tehdy z toho učinil kult, který má dodnes svou silnou fanouškovskou základnu. Ano, filmaři tomu vdechli určité kouzlo. To kouzlo ale nabízí hlavně zmíněný film, s knihou se to má nepatrně jinak. Je psaná sice poutavě, dovede vtáhnout, ale rozhodně to nepatří mezi nějaký stylistický skvost. Samozřejmě je to pořád "kniha mého dětství", ale radši si pořád poslechnu desku nebo pustím film. Vlastně stačí klidně i tu filmovou znělku.
Keď ma čitateľská výzva nasmerovala k obráteniu sa ku knihám môjho detstva, ako prvý ma okamžite napadol Winnetou. Táto kniha bola pre mňa absolútne zlomová. Kým som Winnetoua nedostal ako tretiak na základnej škole k Vianociam, čítal som maximálne tenké rozprávkové knižky s množstvom obrázkov. A zrazu tu bol ON - takmer štyristo strán textu skoro bez ilustrácii. Po počiatočnom rešpekte som skúsil aspoň úvodnú kapitolu menom Greenhorn. Vtipný opis čoho všetkého je schopný zelenáč na Divokom západe ma totálne pohltil a do knihy som sa okamžite zažral. Táto kniha mi otvorila dokorán brány literatúry. Kvôli tomu, aby som sa dostal k ďalším dielom som sa zapísal do knižnice, z ktorej som si potom vypožičal kopec ďalších kníh. Trilógiu Winnetou som nakoniec prečítal štyri krát a toto číslo som prekonal už len s Pánom Prsteňov o pár rokov neskôr. A neostalo len pri čítaní. Ja a moji kamaráti sme mali v šľachetnom Winnetuovi a čestnom Old Shatterhandovi veľké vzory, ktoré formovali náš duševný vývoj. Za týchto okolností žiadne iné ako maximálne hodnotenie neprichádza do úvahy. 10/10
Prostě srdcová záležitost, návrat do mého mladí. Tyto knihy je možné číst stále dokola.
Tahle kniha je prostě srdcovka!!!
Příběh byl napínavý od začátku do konce! Nebyla kapitola, která by mě nebavila! Neustále se něco dělo, ostatně jak je tomu na Divokém Západě v mayových příbězích pořád.
Styl autorova psaní je nepopsatelný! Dokáže velmi barvitě a zaujatě popisovat prostředí, ve kterém se naši hrdinové nacházejí, že ani nemám chuť tyto pasáže přeskakovat (což u některých knih dělám)
Ještě u žádného autora se mi nestalo, že bych během čtení příběhu nepřeskočila ani jednu větu! A najednou narazím na sérii Vinnetoua a hleďme, takový autor se opravdu našel!
Co dodat? Prostě dokonalá kniha po každé stránce!
“HOWGH!“ Domluvil jsem!
Kdo by nemiloval Vinnetou. To je prostě klasika, kterou by si každý malý kluk měl přečíst. A jako dospělý se k tomu vrátit :-) Já rozhodně se ke knihám Karla Maye vždy vracet budu.
Byl, je, a nejspíše ještě nějaký čas bude s úsměškem odstrkován jako „autor pro děti. “ Tedy nic pro nás dospělé, s výjimkou několika sběratelů a podivínů, kteří nikdy „nedospěli“. A oni doopravdy nikdy nedospějí tam, kam jsou směřováni všemi těmi posměváčky a lidmi, znalými „skutečného života“.
*
„Milý čtenáři, jestlipak víš, co znamená slovo greenhorn? – Je to nanejvýš mrzuté a neuctivé označení pro člověka, kterého se týká.
Anglické green je zelený, a horn tykadlo. Greenhorn je tedy člověk, který je ještě zelený, tedy nový a neznámý v zemi, a proto musí svá tykadla vystrkovat opatrně, nechce-li se vydat v nebezpečí, aby se mu vysmáli ...
Greenhorn je právě greenhorn – a takový greenhorn jsem byl tehdy i já ...
Nedomnívejte se však, že jsem byl přesvědčen, nebo jsem měl pouze jen tušení, že toto urážlivé označení se na mne hodí! Ó ne, neboť největší zvláštností greenhorna je právě to, že za greenhorny považuje všechny ostatní lidi, sebe však nikdy. “
*
Poznáváte úvod nejznámější májovky? Jste šťastní lidé. A pochopili jste, že je určen právě vám a bezezbytku s ním souhlasíte? Jste nekonečně šťastnější. Toto poznání totiž je a ještě dlouho zůstane většině nepřístupným. Dokonce ani nevědí, o čem se tu mluví, natož aby se snažili čtené prožít. A že výraz „země“ může mít i hlubší význam.
*
Dovolím si zde ještě jeden výňatek z knihy K. May – Vyznání:
„... Mé cestopisy mají míti linii vzestupnou, od Arabů pouští až na džebel Mary Durimeh a od Indiánů pralesů a savan až na Mount Vinnetou.
Na této cestě má čtenář dospěti od nízkého pudového člověka až k poznání ušlechtilého lidství. Zároveň má zvěděti, jak se prapud mění na této cestě v duši a ducha.
Proto začínám tyto povídky prvním svazkem „Pouští“. V poušti, ve velikém Nic, v naprosté nevědomosti o všem, co se týká vnitřního života, duše a ducha.
... Onen hadží, jenž si říká hadži Halef Omar a přidává si ještě jména svého otce a děda, jimž připojuje též přívlastek hadži, je tím pozemským v člověku, zemitostí, jež se vydává za duši, nebo dokonce za ducha, aniž ví, co nutno duší a duchem rozuměti.
... Už prvá má postava, hadži Halef Omar, je pohádkou. Pohádkou o „Ztracené lidské duši“. Ta nikdy nemůže býti nalezena, jestliže sama sebe nenalezne. Hadži Halef je můj vlastní praobraz. V chybách tohoto hadži popisuji své chyby vlastní, je to má rozsáhlá a upřímná zpověď... “
*
Je příznačné, jak se májovky v různých vydáních zkracovaly, buď aby se učinily pro běžného čtenáře „stravitelnějšími“, nebo u nás se dříve i měnil celý smysl postav – např. Klekí-petra byl anarchistou! A co se můžeme dovědět v posledním překladu:
„Byl jsem zlodějem, neboť jsem mnoho, velmi mnoho ukradl! A byly to drahocenné statky! A byl jsem vrahem! Jak mnoho, velice mnoho duší jsem zavraždil! Byl jsem učitelem na vyšší škole... Mou největší pýchou bylo být svobodomyslným, sesadit Boha, dokázat až do poslední tečky, že víra v Boha je nesmysl. Byl jsem dobrým řečníkem a uchvacoval jsem své posluchače. Zlé semeno, které jsem rozséval plnými hrstmi, vesele vzešlo až do posledního zrnka. Tak jsem se stal hromadným zlodějem, hromadným vrahem, který ubíjel v lidech víru a důvěru v Boha. Pak přišla doba revoluce. Kdo neuznává Boha, ten nepotřebuje ani krále, ani posvátnou vrchnost. Vystoupil jsem veřejně jako vůdce nespokojených. Oni téměř hltali slova z mých rtů, ten opojný jed, který jsem ovšem považoval za hojivý lék. Srotili se a chopili zbraní. Jak mnoho, velice mnoho jich tehdy padlo v boji! “
*
V jednom našem současném nakladatelství bylo v odpověď na to, proč jsou vypuštěny poměrně dlouhé pasáže z původního díla, uvedeno, že se jedná o duchovní úvahy, které by dnes už nikoho nezajímaly!
I když jsem se jako malý kluk dostal k několika mayovkám (Petrolejový princ, Černý mustang a snad ještě něco), filmové zpracování mě od knihy spíše odrazovalo. Po Vinnetouovi jsem sáhl až když jsem se učil na státnice z interny a měl jsem potřebu propláchnout mozek něčím, co se nepodává v infúzi. Věděl jsem, že jde o literaturu spíše "pro mládež", věděl jsem i to, že realita mayovek se od historické reality dosti výrazně liší. Přesto jsem byl uchvácen: Exotika, příběh neuráží prostoduchou přímočarostí, ale není ani tak komplikovaný, aby vyžadoval přílišnou pozornost, oslava hodnot, které sice teoreticky stále vyznáváme, ale nějak se z ze života vytrácejí.
Později jsem si přečetl i další mayovky, ale více mě oslovil pouze cyklus Ve stínu padišáha.
Četla jsem ji jako dítě (je mi 15 takže asi před 6 lety) a stále se k ní vracím... Je nádherná, žádné nudné pasáže - ty jsou až v dalších dílech, protože May se opakoval,- opravdové hrdinství, jako holce mi tam sice trochu chyběla romantika, teď však souhlasím s autorem, který ji tam přehnaně nemíchal. Vlastně jsem po přečtení toužila prožít to samé jako hrdinové knihy. Moje doporučení patří všem věkovým kategoriím, jestli však chcete dětem něco číst před spaním, nešahejte po pohádkách. Tohle je nahradí perfektně a ještě si z toho děti odnesou pocit, že lidi mohou být hrdinové, existuje opravdové přátelství a víra ve spravedlnost.
Vinnetou je moc pěkná knížka. Líbí se mi jak tam popisuje ty vztahy mezi indiány a bělochy. Mám ráda ten příběh i jeho filmové zpracování. Líbí se mi jak je dobrodružná a je tam všechno hezky popsané takže si to člověk může dokonale představit. Jediné co bych vytkla je to že tam jsou některá složitá slova (je pravda že to Karel May psal pro dospělé).
Dala bych čtyři hvězdy.
Četla v jedenácti letech.
Hodnocení knihy:
a) *** (tři hvězdičky)
b) Kniha se mi moc nelíbila, protože byla většinou psaná příliš podrobně (některé situace popsány na více stránkách). Dalším důvodem, proč se mi kniha tolik nelíbila je, že popisuje historii Amerického kontinentu a ne historii Evropy. Kniha mne seznámila s mnoha zajímavými informacemi o kterých jsem doposud nevěděl.
c) Věk hodnotitele: 11 let
Důvodů, proč se kniha může líbit hodně např. Má zajímavé téma a popisuje boj za spravedlnost.
Samozrejme, že som ich miloval. Šialene. Dokonca som si na tepláky prišíval strapce z maminych závesov, vyrábal luky, šípy a tomahavky. Bolo to úžasné, dobrodružné prežívanie sveta dobra, ktoré bolo tak krásne čisté a šľachetné v spore so svetom zla, hnusným, škaredým a špinavým. Všetko bolo tak jasné. Ale naučilo nás to niečo o cti, vernosti a priateľstve.
Vinnetou a Old Shatterhand patřili k těm hrdinům, kteří formovali můj postoj k přátelství, odvaze a k životu jako takovému. Co na tom, že autor značně zidealizoval skutečnost Divokého západu a že tam ani nebyl, když knihy psal.
Dobrodružné sny - sny o přátelství "pokrevních" bratrů byly součástí našich skutečných dětských her.
A pokud by slovo přátelství existovalo v současné době v pravdivé podobě toho slova, bylo by nám všem v našich vztazích lépe.
A jako bonus - ti jejich koně neměli chybu :o)
Film se svojí hudbou a přírodou je podle mne nadčasová záležitost, i když se musím přiznat, že poslední díl jsem snad nikdy nedokoukala.
Pro mne zkrátka Vinnetou neumřel ...........
Jako vetsina z me generace jsem Vinnetoua nejprv videla ve filmu a pak teprve jsem cetla knihy. Za svou fascinaci temito pribehy( prvni jsem videla jako devitileta) teda vdecim spis nez Karlu Mayovi filmu, konkretne pak Lexu Barkerovi a predevsim nezapomenutelnemu Pierru Briceovi. Bez tech dvou by zrejme byly pribehy Karla Maye davno zapomenute. Co se tyce knih, myslim, ze to neustale zduraznovani, ze jde o okrajovou literaturu, ze nema umeleckou hodnotu, ze pribehy a prostredi jsou nerealne a pod. je uplne zcestne a vubec tu nema misto. Proc? Nelze prece hodnotit z hlediska autenticity ci estetiky pribehy, ze kterych se cele generace lidi ucili cestnosti, toleranci, smyslu pro spravedlnost a schopnosti odpoustet. A je uplne jedno, jestli mel autor puvodne na mysli neco zcela jineho. Nalepku knih, ktere uci mladez moralce formou, ktera je jim blizka a pochopitelna, uz temto pribehum nikdo nevezme. A to je moc dobre.
Klasika žánru a jedna z nejlepších mayovek vůbec. Škoda, že pravda a láska vítězí jen v hlavách snílků a fantastů. Jelikož autor okamžitě po návštěvě středního východu přestal psát o Kara ben Nemsím, máme kliku, že nikdy nenavštívil "divoký Západ". Za mě plný počet.
Je to naivní, ale není to sladké.
Psal to spisovatel, co tam nikdy nebyl, a přesto to nevadí.
Není to o přírodě, ale o lidech.
A lidé jsou černobílí (haha), a/morální, stateční, zbabělí.... ale sví.
Pár scén mne dostalo i v dospělém věku. Syrová jednoduchost a jednoznačnost smrti Nšo-či třeba. Proměna greenhorna na lusknutí prstů. Jako přemýšlím, jestli má May v šuplíku někde i nezkrácenou verzi:-)
Pro mne sladký nadprůměr a velmi spokojené čtyři.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno německá literatura Indiáni westerny Divoký západ Vinnetou Old Shatterhand dobrodružství hrdinové
Autorovy další knížky
1969 | Syn lovce medvědů |
1971 | Divokým Kurdistánem |
1970 | Pouští |
1968 | Černý mustang |
1981 | Poklad ve Stříbrném jezeře |
Klasika, na které jsem vyrůstal. May byl velice talentovaný spisovatel a "Vinnetouovky", Old Surehand a Old Firehand jsou stále mé nejoblíbenější "Májovky".