Vladař
Niccolò Machiavelli
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47585/bmid_vladar-omi-47585.jpg
4
1035
1035
Autor se ve svém díle Vladař zamýšlí nad tím, čím je člověk jako občan ve státě. Podle Machiavelliho řídí člověk své činy podle logických a rozumových kritérií nikoli podle morálních. Důležitou osobou ve státě je panovník. Pro Machiavelliho je ideálním panovníkem ten, kdo si zvolí chvályhodný cíl. Způsob, jakým se dosáhne cíle může být jakýkoliv. Machiavelli uvažuje pouze o vládě v knížectvích (ne v republikách). O knížectvích psal ve Florentských listech a v Životě Castruccia Castracaniho z Lukky. Knížectví rozděluje na dědičná (vládne zde 1 rod po delší časový úsek) a nově dobytá. Pro panovníka je snazší vládnout v dědičných státech, protože stačí, když naváže na vládu svých předků, nenarušuje staré řády a přizpůsobuje se dané situaci. Lidé ho mívají rádi, protože panovník nemá důvod jim ubližovat. Stát, který je součástí většího celku se nazývá smíšené knížectví. Zde nastávají problémy, pokud státy smíšeného knížectví mají rozdílnou kulturu, jazyk, náboženství, atd. Machiavelli nabízí více způsobů, jak tyto problémy vyřešit (např. nasadit na tato území vojenské posádky - to však přináší značné problémy, výhodnější je přesídlit na nové území část svých lidí - zřídit kolonie). Pokud se vyskytnou protivníci, panovník je musí buď zahrnout laskavostmi nebo je zničit. Panovník musí být prozíravý, protože jestliže s něčím počítá předem, má čas si vše rozmyslet a jednat zavčas. Panovníkem se však může také stát člověk z vůle spoluobčanů (panování občanské). Za této situace mohou být tři formy správy: knížectví, svoboda, anarchie. V časech ohrožení je panovník schopen se v čele udržet sám nebo s cizí pomocí. Když má prostředky, je lepší se utkat v otevřeném boji . Pokud ne, musí co nejlépe opevnit své hlavní město, zásobit ho a soustředit se pouze na něj. Na konci svého díla se Machiavelli zamýšlí nad tím, jakou roli hraje osud v lidském životě. Podle něj je všechno dílem osudu pouze z poloviny. Zbytek závisí na iniciativě člověka. Úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí daným podmínkám. Autor věnoval své dílo Vladař Lorenzovi Medicejskému. V knize uvedeno chybné ISBN 978-80-87021-73-6... celý text
Literatura naučná Filozofie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2009 , XYZ (ČR)Originální název:
Il Principe, 1532
více info...
Přidat komentář
Copak je to tu za kecy, že jde o nadčasové dílo? Spousta částí už aktuální není a ani nemůže být - ve většině částí světa už vévodové a králové nejsou, nebo takhle - jsou! Někde. Ale nikdo se o ně nezajímá! Jen fanoušci monarchií a oná "šlechta" sama (dokonce se dodnes rozmnožují pouze mezi sebou) mno nic, odbíhám od tématu. Tedy Vladař. Pro onen počátek oficiálního novověku po průmyslovou revoluci ještě možná dobrý, ale pak už určo ne. No a fakt, že je v díle stále brána v potaz uchvatitelská tendence panovníků jako něco normálního se mi nelíbí. Anexe území je barbarství aneb:
„Kdo ukradne háček na ryby, je popraven, kdo ukradne zemi, stane se prvním ministrem.“ — Mistr Čuang-c´
Jak to říct... Místy to vyznívá až úsměvně primitivně, jako taková hodně jednoduchá příručka pro vůdce uchvatitelsko-tyranského typu, která se zabývá prehistorií... na druhou stranu ten borec to napsal před pěti sty lety, takže na svou dobu klobouk dolů už jen za odvahu a když si odmyslíte kulisy a berete to spíš jako podobenství, zjistíte že to vlastně platí pořád a nic se nezměnilo... ale že by mě to jakožto nejznámější dílo údajného zakladatele politologie ohromilo, to teda ne..
Kniha mi byla doporučena, je prý teď "in". Bohužel nesdílím nadšení ostatních, ne že by kniha byla špatná, jen je určena jiným čtenářům.
20.11.2020 - 4*
Spousta věcí použitelných i v dnešní době.
Až na jeden výrok na konci 25. kapitoly. :))))
Starší, ale stále aktuální. Pragmatický popis, jak vládnout. Je trošku jiná, než nás učili ve škole. Ostatně asi jako vše.
Nedalo mi to, abych se nevrátil k napsání komentáře po nějakém čase. Současná politika po tom totiž volá. Kdyby se vláda chovala podle návodu, který tato kniha dává (a autor vše i podkládá reálnými příklady, byť pro nás již historicky velmi vzdálenými), nejspíše by požívala daleko větší důvěry a asi bychom leccos zvládli lépe.
ako napisal komentar georgearrow, toto je navod nie len pre "dobre" vladnutie ale aj pre "dobry" zivot. zivot je zmena a kto sa jej neprisposobi je strateny
Skvělé dílo, které N.M. napsal jako jakousi příručku pro Lorenza Medici, jak být dobrým vladařem. Na spoustě příkladů z dávné historie, ale i blízké minulosti a jeho současnosti uvádí příklady, na nichž své pragmatické názory a postoje vysvětluje. Kniha je velice srozumitelně napsaná, tak že jí pochopí naprostá většina čtenářů.
Tato klasika politologické literatury mne nezklamala a vrátila mě do renesance, konkrétně na florentský dvůr Medicejských, kde vládl mecenáš umění, slavný Lorenzo. 26 kapitol spisovatel použil k výhodným radám pro ctihodného Lorenza a k potvrzení svých rad použil faktické příklady z úspěchů či neúspěchů v dějinách umění vládnout.
Velmi zajímavé! Zub času sice udělal své, ale nepovrchní sonda do umění vládnout v letech minulých je jistě i dnes inspirativní.
Nadprumerne inteligentni Alfa teto knize nemuze dat min nez plnej pocet.
Jste zena a tato kniha se vam vic nez jen libi?
Mate skvele predpoklady stat se milenkou Alfy, nebo jste proste jen psychopat.
Zajímalo by mě, jak by Machiavelli sepsal tuto knihu na základě dějin 20. století.
Rady pro vladaře, jak si za každou cenu udržet vládu (tzv. machiavellismus). V tom zajisté cítíme něco amorálního, ale přesto být dobrým vladařem neznamená být krutým tyranem.
Cením však, že se nejedná o univerzální návod. Různé okolnosti si totiž vyžádají různé přístupy, ale kdo oplývá takovou prozřetelností, aby věděl, jak konkrétně se přizpůsobit?
Machiavelli si z historie bere vládce a jejich jednání, na nichž prezentuje své myšlenky a staví je do kontextu, který vysvětluje jejich úspěch či neúspěch, z kterého následně buduje stanovisko, kterým je radno se řídit nebo kterému je radno se vyvarovat.
Ačkoliv to je psáno pro svou dobu, tak zde stále najít relevantní postoje.
Hlavně je to však zajímavé čtení po stránce kategorizace vládnutí dob minulých.
Skvěle se čte a chcete další a další kapitolu. Kniha obsahuje i poznámky, aby se čtenář necítil ztracený v záplavě jmen osob a míst. Úžasně popisuje tehdejší svět.
Kdo jsem, abych si dovolil této knížce co přetrvala staletí, dát méně než pět hvězdiček?!
* „Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře." – esence Vladaře, totiž realistický sociologismus, v jedné větě.
* „Člověk nemá padat a očekávat, že ho někdo zvedne."
* „Bůh nás nezbavil svobodné vůle a té části slávy, jež nám přísluší, a tak s jeho pomocí a bohatší o rady historie nemůžete klopýtnout.“ – jak renesanční věta!
Dlouho jsem byla na rozpacích, protože „Vladař" mi nesdělil téměř nic nového. Asi mám ke své škodě příliš mnoho zkušeností s politikou. Jen mi bylo líto, že autor trpěl tak mnoho, že dospěl k realismu.
Ale poslední dvě kapitoly rozhodly ve prospěch dílka. První z nich odpovídá na drásavou dobu italských válek, nejistoty, bezpráví a úkory, kdy mnoho Italů vyznávalo jen slepou bohyni náhody. A v této době si troufá být deklarací svobodné vůle a činného přístupu k životu. Nacházím v ní (kupodivu?) podstatnou víru v člověka:
„Přirovnal bych osud k rozvodněné řece, která zaplavuje roviny, vytrhává stromy, boří domy, splavuje hlínu a jinde ji ukládá. Všichni před ní utíkají, vzdávají se před nezkrotností živlu a snaží se vzdorovat. To je všechno pravda, ale zdaleka to neznamená, že by lidé v době, kdy pokojně teče svým korytem, neměli budovat hráze, hloubit řečiště a zvyšovat břehy, aby omezili její ničivé bezuzdné následky, až přijde doba povodní.“
Poslední kapitola mi připomněla úžasný závěr Balbínovy „Obrany". Oba dějepisci ke konci pozvedají hlas za trpící vlast, a je to hlas krvavě vroucí. Obžaloba, filipika, modlitba a vyznání. Hlas mužů, jimž záleží na lidu jejich země – tolik, že se podle něj seřídil jejich dech a tep. Autor trpí nejen s Itálií, ale v ní. Tak nacházím v Machiavellim humanistickou víru a nesentimentální lásku. Ne přirozeně všude, ale je tam.
Štítky knihy
16. století moc Florencie morálka násilí Itálie Borgiové vláda politologie pragmatismus
Autorovy další knížky
| 2009 |  Vladař |
| 1964 | Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 1975 | Florentské letopisy |
| 2001 | Úvahy o vládnutí a o vojenství |
| 1928 |  Mandragora |
Klasika, která mi mockrát pomohla pochopit chování blbečků v práci a taky mi dala návod, jak s nimi úspěšně bojovat a jak v jejich konkurenci uspět.