Vlak do Samarkandu
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510442/bmid_vlak-do-samarkandu-Gqs-510442.png
5
180
180
Pět set hladovějících dětí. Cesta dlouhá šest týdnů a čtyři tisíce verst. Kazaň 1923: v Povolží vypukl zničující hladomor. Mladý voják Rudé armády Dějev, veterán občanské války se soucitnou povahou, má za úkol transportovat vlakem pět set dětí ze sirotčince do „dobře živeného“ Samarkandu, aby je zachránil před jistou smrtí hladem. Avšak chybí vše potřebné: zásoby, oblečení, topivo pro parní lokomotivu a léky. Na cestě zničenou zemí, kde stále zuří občanská válka, Dějeva doprovází a na jeho práci dohlíží lidová komisařka Bílá, tvrdá bolševička. Tyto dva protiklady se na čas stávají jeden pro druhého nepostradatelnými. Všude číhají nesmiřitelní nepřátelé: uprchlíci, bandité, čekisté, kozáci. Dějev, jenž sám nosí temné tajemství, se nebojí rizika ani nebezpečí a je odhodlaný zachránit dětské životy za každou cenu. Nejprodávanější ruská autorka se vrací k další temné kapitole sovětských dějin.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Prostor
Originální název:
Эшелон на Самарканд (Ešelon na Samarkand), 2021
více info...
Přidat komentář
Je zvláštní říct, že toto byla nádherná kniha, když vypráví o katastrofálním hladomoru, který vypukl v Rusku v roce 1921. Nepokoji zmítaný Sovětský svaz, miliony mrtvý a desítky milionů hladovějících. V tomto období, kdy všem již dochází naděje, je vypraven vlak, který má zachránit 500 sirotků a dovézt je tam, kde je jídla dostatek. Do Samarkandu. Strastiplná cesta trvající šest týdnů, skoro tři tisíce kilometrů a jídlo na cestu téměř žádné. Celou dobu jsem při čtení skoro nedýchala. Jak toto dopadne ?
Vlak do Samarkandu vychvalovala v podcastu Zazie v metru a já budu pokračovat. protože toto byla jedna z nejlepších knih v mém životě.
Přesně díky takovýmto dílům jsem hrdá knihomolka.
Nečekal jsem radostný příběh, ale tohle teda bylo brutální! Popis hladomoru na konci občanské války v Sovětském svazu, byl jedním slovem hrozný. Co všechno lidé zakoušeli, když se prostě pokoušeli zachránit sebe a své rodiny, to si ani náznakem nedovedeme představit. Na kolejích stály hlídané vlaky s jídlem, ale neměl je kdo rozvést, protože buď nebyly k dispozici lokomotivy, nebo strojvůdci. A hladovějícím místním lidem se to jídlo nevydá! DEVĚT MILIONŮ hladovějících dětí a pět set z nich má malou šanci, když je speciální vlak má odvézt do vzdáleného Samarkandu. Pro mě nejsilnější scéna byla z rekvírovací stanice, když velitel vlaku Dějev s felčarem Bukem pro děti získali "přebytek". Víc nepovím, přečtete si to sami. A doufejme, že nic podobného se už nikdy nebude opakovat, zejména spojování proletářů všech zemí!
Autorka čerpala z mnoha zajímavých zdrojů. Dostalo se jí pomoci od lidí z celého světa (poradci, historici...) a v době pandemie sepsala takovou pecku.
Bohužel je smutné, že se zakládá na skutečnosti.
Bohudík je skvělé, že se o tom píše.
Miluju ruskou klasickou literaturu, takovou tu co se požaduje mít načtenou k maturitě. Ale k současným ruským autorům jsem si ještě cestu nenašla.
Guzel Jachina má ale svojí reputací kterou začíná mít (nejen) na české literární scéně skvěle nakročeno to změnit.
První kniha, která se mi do rukou od této autorky dostala je Vlak do Samarkandu.
Je to srdcervoucí čtení, které vás velmi rychle vtáhne do děje a nepustí až do samotného konce.
Celý příběh se točí kolem dlouhé cesty vlakem a problémů, které na pasažéry z vlaku během této jízdy čekají.
Rozhodně je to jízda dost emocionální, a věřím, že slabší povahy si budou muset dělat přestávky a knížku aspoň na chvíli odložit. Bída, hlad, nemoci, boj o zachování zbytků lidskosti. A tím, že téměř všichni cestující jsou malé děti, tomu dává ještě o to větší grády.
Jazyk autorky je v kontextu s hrůzou, kterou popisuje dost poetický, což třeba já v literatuře úplně nevyhledávám.
Chvílemi jsem se v některých pasážích i nudila, protože mi přišlo, že vyprávění na úkor toho ztrácí náboj. Kdyby byla kniha o 100 stránek kratší, nezlobila bych se.
Nicméně ani to nemění nic na tom, že ta kniha je opravdu silná, a ukazuje sílu jednotlivce. A za největší přínos celé knihy považuju to, že tenhle příběh pomáhá přiblížit zapomenuté nebo potlačené hrůzy historie Sovětského svazu. Díky za to!
Gusel Jachina je mistryně vyprávění. Nečtete, to žijete. Je vám zima, nemáte obuv, nemáte oblečení. O jídle se vám jen zdá, jedete nekonečnou pouští... Nekonečný je Sovětský svaz, světová válka skončila, ale zuří v této zemi válka občanská, všichni jsou proti všem, všeho je nedostatek. Bože, ty nebohé děti - co to je za vstup do života? Taková beznaděj. Při četbě vás napadne, zda něco takového se může vůbec srovnat. Nešťastná země, nešťastní lidé.
Netušila jsem, jakým strastiplným hladomorem si dospělí, děti a hlavně sirotci, procházeli v bývalém Sovětském svazu v roce 1923. Autorčin způsob psaní mi silně nevyhovuje, do četby se musím nutit, ale dozvěděla jsem se historické skutečnosti, o kterých jsem neměla tušení. Pro mě byla nejdrastičtější zpráva o masakru žen. Dějev byl neuvěřitelně schopný, co se týká zajištění obživy pro děti ve vlaku...
Když já nevím co vlastně napsat. Kniha mě obohatila po stránce nových historických znalostí, velmi mě zaujal doslov za knihou, kde člověk zděšeně zjistí, že autorka pečlivě čerpala z hist. pramenů. Dalším obohacením pro mě bylo googlit si města na trase vlaku...ta rozlehlost Ruska je neuvěřitelná...všechen ten Babylon lidských kmenů, náboženství a ras.... Na druhé straně jsem čtení dost těžko snášela, do čtení jsem se nutila, ty osudy ubohých děti se mě neskutečně dotýkaly. Malý Kukačka nebo ten Dějevův stín Zegrejka...to člověk čte s bolavým srdcem. Co si z knihy odnáším je otázka jak bych se v obdobné situaci chovala já..rodiče odkládali děti, opouštěli děti ve vesnicích jako slabší články...co bychom dělali my, já? Je to prostě šílené, celá ta doba byla šílená, zrůdná.
Chtěla jsem mít ráda Dějeva, ale vlastně to nešlo, mým oblíbencem se stal Bug. Všechny postavy mají silné a složité osudy. Tohle autorka fakt umí. Děti, hlad, cesta vlakem a boj o ztráty a přežití. Jsem ráda, že jsem se tak dozvěděla víc o tohle hladomoru, ale pořád u mě vede Zulejka.
Hladomor v Povolží vyšle na cestu nesourodou posádku vlaku, která má za úkol zachraňovat - sebe, děti, zbytky lidskosti. Zvrácená doba v porevolučním Rusku dostane ze všech členů výpravy to nejlepší i to nejhorší zároveň. Guzel Jachina další knihou potvrzuje, že umí popsat tyto děsivé události zvláštním druhem poetiky, do které patří vše - život, smrt, láska, nenávist, víra i naděje.
"Všichni máme své slabé chvilky. Za to se nemusíme stydět".
už po pár stránkách jsem si řekla - holka, nečti to, budeš na to pořád myslet - ale už se to nedalo zastavit. Přečetla jsem velmi velmi rychle a se zatajeným dechem.
Doporučuju
Príbeh sa odohráva v októbri a novembri 1923. O čom kniha je, si môže každý kto chce prečítať v anotácii. Drsný príbeh, svedectvo o šialenej dobe, v ktorej vzniku má prsty šialený súdruh Lenin a jeho taktiež šialení fanatickí komplici, aktéri tohto obludného experimentu menom Sovietsky zväz. Za totality by takáto kniha zaručene nevyšla, ak áno, autorka skončí v pracovnom tábore na Sibíri.
Moje první kniha od této autorky. Líbila se mi a zaujalo mě, že hlavní hrdina vůbec nepochyboval o zvrácenosti doby, ve které žil - okrádání kulaků, příčiny hladomoru, absolutní neschopnost centrálního plánování Z mého pobytu v Rusku (měsíc na Sibiři) mi přijde, že Rusové o své historii nepochybují nikdy a v ničem, že vše berou jako nutnou oběť k tomu, aby bylo lépe, ať je či není lépe. Možná i proto autorka volí vlastně nekonfliktní narativ pro svého případného domácího čtenáře. Hrdinu zajímá jen záchrana dětí, vše ostatní je jen situací, kterou hlouběji úplně nehodnotí. Určitě by mě zajímal názor jiných.
Třetí přečtená kniha od této autorky, třetí pro mě výborné dílo, které opět poodkrývá část sovětských dějin. Autorka mě od první knihy okouzlila svým osobitým stylem psaní. I u této knihy je velmi těžké téma - hladovějící, nemocné, umírající děti skoro na každém kroku a snaha dostat je na místo, kde by jim mělo být líp. V tehdejší době skoro nemožný úkol. Nicméně mě nejvíc oslovil souboj mezi tím, co je pro záchranu dětí nejlepší při racionálním uvažování, které se může zdát až bezcitné, a soucitem. Není to jednoduché rozhodování. Hlavní postavy nejsou černobílé a člověk se musí pořádně zamyslet, pokud by je chtěl za něco soudit. Doporučuji.
Táto kniha je pre mňa obrovským prekvapením. Jedná sa o mnohovrstvový román typu cesta. Ústredným motívom je vonkajšia a predovšetkým vnútorná premena postáv. Hlavné postavy - náčelník transportu Dejev a komisárka Biela sú obaja presvedčený komunisti, no ich pohľad na svet je výrazne odlišný. Práve časté strety medzi týmito dvoma postavami sú ukážkou bizarnosti, ktorú ukrýva tento režim. Narýchlo zostavená vlaková súprava a celé osadenstvo vlaku už len dotvárajú celkový kontext. Autorka čitateľa zoznamuje s veľkým množstvom národov žijúcich na území SSSR. Celý príbeh je surový, zobrazuje hlad, chudobu, choroby, nervové vypätie a smrť číhajúcu na každom rohu. Predovšetkým musím vyzdvihnúť filozoficko-etický presah knihy. Kniha nám ukazuje konflikt medzi racionalitou a humanitou. Autorka sa však jednoznačne nestavia ani na jednu stranu, ale necháva čitateľa, nech sa rozhodne na ktorú stranu sa postaví. Vynikajúca kniha, ktorá bude významným kandidátom na to najlepšie, čo som tento rok prečítal. Akurát škoda, že v knihe nie je mapa kadiaľ presne viedla trasa vlaku. Ak Guzeľ Jachina nedostane za toto Nobelovu cenu, tak už neviem.
Ešte dodám, že autorka otvoreným dopisom odsúdila ruskú inváziu na Ukrajinu.
Autorka vychází z autentických archivních materiálů, kdy prostudovala zprávy skutečných komisařů, jejich paměti a vzpomínky, tudíž příběh působí velmi autenticky. Hrdiny románu jsou idealistický voják Dějev, který hodlá převézt všechny děti živé do Samarkandu a je ochoten i obětovat život, pragmatická a životem poučená komisařka Bílá, starý medvěd doktor Bug, který miluje koně, vzdělaná a láskyplná utěšitelka Fatima a pět set dětí s těžkými osudy a hrdými jmény. Při pohledu na vlak plný zubožených dětí jihnou srdce i drsným týpkům z Čeky, banditům atamana Jabločníka i pouštním nomádům Bure-beje. Dnešní člověk si ani nedokáže představit, co je opravdový hlad a utrpení hlady umírajících rodin i celých vesnic.
Obrovské díky za tak mimořádně vydatnou jízdu... obdivuju ten umně skrytý laskavě drsný či drsně laskavý podtón jakési možná až zvrácené poetiky každodenního marastu dané doby... téměř až heroická Dějevova houževnatost mi nejednou vyrazila chlopeň z těla... samotná podstata lidství zápasící s nemilosrdně logickým rozumem... sakra nervy drásající kombinace... každá jedna zastávka u osudu malého či většího cestujícího mi vypálila díru do duše a některé scény už nikdy nevypudím z mysli... nastupte si... tahle cesta totiž stojí za to!
Kazaň, rok 1923. Dějev je mladý voják rudé armády, veterán, který má za úkol přepravit vlakem 500 dětí ze sirotčince do Samarkandu, kde je čeká údajně lepší budoucnost. Cesta má trvat šest týdnů a 4000 verst (versta je stará délková míra - jedna versta je cca 1066 m). V zemi chybí vše důležité. Jídlo, oblečení, palivo...země je zbídačená občanskou válkou. Lidé nemají co jíst, dochází k příšernostem v podobě kanibalizmu, protože ze země téměř zmizela zvířata. Lidé jedí hlínu, trávu, kůru...a pak umírají v příšerných bolestech. Zemí se šíří hladomor a umírají na ni denně tisíce lidí. Voda je zkažená a tak se objevují průjmy, které už tak slabé lidi naprosto vyčerpají... Jediná šance, jak zachránit přeživší a zcela vyčerpané a nemocné děti je, dostat je do Samarkandu. Dějev není jediný dospělý, ale cestuje s bolševičkou Bílou. Žena, která je na pohled tvrdá, ale má dobré srdce, což Dějev postupem času zjišťuje.
Příběh je to opravdu drsný a rozhodně ho nedoporučuji číst osobám, které nezvládají popisy drsných scén. Jedna mnou opravdu hodně otřásla a musela jsem knihu na chvíli odložit. Neumíme si představit co vše musely děti zažívat. Opravdu, nedokážeme se vcítit. Můžeme jen litovat. Skvěle byla vykreslena i psychika lidí. A navíc, některé ty děti se do hladomoru již narodily a to co prožívaly považovaly za něco normálního, protože nepoznaly teplo domova, jídlo a lásku rodičů....strašný...opravdu strašný.
Vlak, pět set dětí a pár dospělých, kteří mají za úkol odvézt všechny tyhle opuštěné, vyhladovělé, zubožené nebo nemocné cestující pryč z bídy, hladu a marasmu v Povolží. Hrůzostrašná dvacátá léta nového sovětského státu.
Pro nás nepředstavitelný hladomor, lidé jedí trávu, kůru ze stromu, hlínu, umírají celé vesnice, při popisu toho všeho jde hlava kolem.
A cesta vlakem za nadějí je stejně nepředstavitelná, trojpalandy z nehoblovaných prken, hygiena žádná, jídlo a voda jen občas, mrtví se pohřbívají vedle tratě, zima, horko, bandité. V kotli lokomotivy se topí vším, uhlím, dřevem, rozštípaným nábytkem, křovím vyrvaným ze země u trati a nakonec třeba rozsekanými zkrvavělými vojenskými kabáty.
A přesto všichni po tomto vlaku naděje jedoucího za spásou touží, vedle trati je mnohem hůř...
Popisy těch hrůz jsou věcné, občas chladné s odstupem, občas naopak plné emocí. Ale autorka nikdy nepřekročí určitou mez, při všech malérech a neštěstí, co se na nás z knihy valí, nejde nikdy při popisu krutosti, smrti a bolesti do extrému, záleží spíš na naší fantazii, pro mě i proto možná působivější.
Některé scény jsou nezapomenutelné, třeba ta, jak místní vojenská posádka půjčila na pár hodin pět set párů vojenských bot, aby děti, bosé a oblečené v cárech, vůbec k vlaku došly. Nebo kozácká mše mezi nemocnými dětmi ve vlakovém lazaretu, dříve pojízdném kostelu...
Skvěle, bez patosu vylíčené postavy: Dějev, komisařka Bílá, felčar Bug, sestra Fatima. Anebo malý němý Zagrejko, spíš vlčí dítě, než lidský tvor. A nebo fena Kapitolská vlčice...
Autorka mě ohromila již Zulejkou, tohle je ještě silnější, ruský realizmus navazující na staré ruské klasiky, ale ať se ti na mě nezlobí, mě tohle prostě oslovuje víc.
*
"Ale ono se ukáže, že za všechno si může Dějev sám. Že vzal postižené děti místo zdravých. Že se vydal na cestu bez náležité zásoby potravin. A dokonce i za to, že vzal nemluvně v rudé plence. Copak mohl nechat Seňu, Včelku, Nosatce, Žehličku umřít na balkoně pro orchestr? Nebo zpozdit odjezd vlaku v naději, že dostane zásoby - na den, na dva, na týden, na měsíc? Nebo shodit kojence ze schůdků vagonu na zem... Ale komu to vysvětlí? Před kým se ospravedlní? Nikomu. Před nikým."
Štítky knihy
děti Rusko ruská literatura Sovětský svaz 20. léta 20. století sirotci hladomor PovolžíAutorovy další knížky
| 2017 |  Zulejka otevírá oči |
| 2020 | Děti Volhy |
| 2022 | Vlak do Samarkandu |
Po Detech Volhy ma druha autorcina kniha. Deti Volhy nastavily vysokou latku, mela jsem tedy vysoka ocekavani, ktera byla naplnena.
Dilo ma zvlastni kouzlo, tezke tema, popisy realii, srdceryvne sceny a vyjevy na hranici mozneho a nemozneho kontrastuji se silne poetickymi motivy.
Velmi zajimave a neobvykle tema si vyzadalo poctive reserse, pro me urcite jeden z nejlepsich ctenarskych zazitku tohoto roku.