Vlčí jáma
Jarmila Glazarová
Román zachycuje příběh osmnáctiletého děvčete, sirotka, které přichází jako schovanka do rodiny bezdětného zvěrolékaře - slezského osvětového pracovníka a lidumila. Dívka se stane nenáročnou pomocnicí a opatrovnicí jeho o mnoho let starší ženy, která na svém muži lpí sobeckou a nepřirozenou láskou. Sympatický vztah mezi dívkou a otčímem se pozvolna mění v milostný cit. Teprve smrt obou manželů vysvobodí hrdinku z nesnesitelných poměrů a dává jí naději na nový život.... celý text
Přidat komentář
Film jsem viděla už jako malá holka a absolutně nerozuměla tomu, na co koukám. Film pro pamětníky- v neděli odpoledne s časem a s čerstvou maminčinou bábovkou - co víc řešit.
Ke knize jsem se dostala až nyní, v letech, kdy už asi vím, o čem že je řeč.
trochu se u komentáře neobejdu bez spoileru, tak bacha.
Klára - z pohledu dítěte naprosto zlá , divní osoba. Z pohledu dospělého - sobecká, ale milující a tak svým způsobem své mateřské city přenáší na manžela , který je naprostý slaboch a protože se měl materiálně hodně dobře nic neřešil- vlastně ani nemusel.Jen žil svou profesí, kde byl uznávaný a vyhledávaný a to jeho egu stačilo. Žili ve své ulitě, de facto skoro spokojeně. Pak přišla Jana a kámen nezůstal na kameni. Klára tušila, že se něco děje, Robert se tak nějak zamiloval, ale soudě podle jeho reakcí- opět za to může někdo jiný, on přeci za nic nemůže.... slaboch , třtina větrem se klátící, jako chlap nestojí za nic. No a Jana? Co může mladá , hezká holka, když se ocitne v cizím prostředí, bez pomoci nějaké rozumně vedoucí ruky ( v tomto případě samozřejmě myslím mámu jako takovou, která by ji poskytla zázemí a bezpečí a řekla v pravý čas....takhle holka ne.....) Hledala náruč, jakoukoli teplou, bezpečnou náruč , ať pěstouna, nebo pěstounky. Je mi, ve finále, líto Kláry - kdyby své nanaplněné mateřské city odvrátila od Roberta k Janě, mohli se mít ve finále všichni lépe, ne-li dobře.
Ale psycho při čtení to bylo, občas jsem se přistihla, protože už nějaký ten věk taky klepe na dveře, jak bych tohle asi řešila já. Ale pokud nejsme ve stejné situaci- nelze říct, coby - kdyby...
Kniha se mi moc libila, zejmena psychologie postav, brilantne prokreslena...Zejmena Klara, bezesporu nejzajimavejsi postava, jeji vnitrni boje, strachy, uzkosti, obrany...kniha dlouho doznivala
Zlá majetnická Klára a její Robertek, bobeček a tajtrlíček, který se ze slušnosti (nebo to byla slabost?) vzdal vedle ní všech tužeb: na první pohled fungující vztah. A do toho mladičká, citlivá, úslužná a citlivá Jana. Drama vlčí jámy se může rozehrát. Není úniku. Čtivé, pravdivé. (Kolik manželství by taková Jana rozvrátila!)
I tady Glazarová umně využívá dialektu: "Hlavně ty mrchy, ty vlaštovky proklate, bo jednak člověku na hlavy seru, potfory ošklive."
Jen konec (tak trochu z červené knihovny), v němž si autorka pomohla moudrou postavou zkušeného - jak jinak - lékaře, vyznívá nepravděpodobně a falešně. Kvůli němu dávám o hvězdičku méně.
Mě ta kniha nadchla! Glazarová psala lehce, slova kloužou bez zádrhelů a zároveň nejde o jednoduchý až primitivní jazyk. Někomu četbu znepříjemňují věty psané nářečím či němčinou, já to kvituji - zdá se mi to autentické a krásně to podtrhne atmosféru. (Která se mimochodem autorce taky povedla vystihnout - člověk má pocit, že se dusí v pokojíků s tlustou tetou.)
Tuhle knihu jsem kdysi vyfasovala jako povinnou četbu. Dlouho jsem neměla z něčeho tak hrozně depresivní dojem.....
Četla jsem dávno,kniha se mně moc líbila. Krásný je i film s Janou Brejchovou v roli schovanky.
Knihu jsem si vybrala jako povinnou četbu k maturitě. Příběh byl vleklý, postavy ve výsledku každá nějak otravná, neustálé popisování zbytečností. Nejhorší na tom bylo použité nářečí, které kolikrát ani nebylo vysvětleno a německé věty, kvůli kterým člověk musel listovat na konec knihy, aby vůbec věděl, o čem je zrovna řeč. Navíc jsem měla jakýsi odpor ke čtení téhle knihy, vzhledem k tomu, že autorka byla aktivně se angažující komunistka. Vím, že politický a literární život je trochu něco jiného, ale mně tyhle věci přijdou důležité, a kazí mi pohled na určité lidi i jejich tvorbu, ač to spolu více méně nesouvisí.
A jedna vtipná perlička na konec. V téhle knize jsem poprvé v životě (a možná i naposledy) viděla slovo kusý (viz. Didakťák z češtiny 2016). :D
Tuto knihu jsme měla zvolenou jako povinnou četbu. Při čtení se mi zalíbila a dost zasáhla. Znova bych už ji asi nečetla, ale musím říct, že stojí za to si ji přečíst.
Ani nevím, kolikrát jsem tuto knížku už četla. Autorčin jemný popisný styl mě okouzlil, v této knize i dalších. Nádherný příběh plný kontrastů, nenaplněné touhy, smutku, potlačované lásky i radosti ze života. Příběh byl (s pozměměným koncem, což dost dobře nechápu) velmi dobře převeden do filmové podoby, v hlavních rolích s "úžasně negativní" Jiřinou Šejbaloou a mladičkou Janou Brejchovou. Jak kniha, tak film patří mezi moje oblíbené.
Příběh mladé schovanky s „čistou duší“, jejíž život u pěstounů se časem stává příšerným jařmem, které se kvůli pocitu viny rozhodne nést až do konce – jejich smrti. Román je nejen bravurní psychologickou sondou do života obyvatel jedné selské domácnosti, ale také obratným zprostředkováním reality 30. let minulého století. Autorka má kromě perfektní charakteristiky povah všech zúčastněných mistrně zvládnutý také popis prostředí a atmosféry, který čpí opravdovostí, podněcuje obrazotvornost a skutečně vtáhne do děje. Používá košatý, přitom srozumitelný a lehce plynoucí jazyk, prokládaný místním dialektem, německým jazykem a archaizmy, což někomu nemusí být zcela pohodlné, avšak příběhu to dodává na autentičnosti. Děj se odvíjí víceméně pozvolna, avšak jakoby se zatajeným dechem očekávání nějaké zhoubné, deformované a degenerované nepředloženosti, kterou čtenář od začátku cítí ve vzduchu. Láska, vina, odčinění sebeobětováním až na hranici lidské snesitelnosti a šťastný konec… Byť věčná a nijak neobvyklá témata, zde díky výše zmíněnému autorčině umění charakteristiky a popisu, však barvitě a živě zpracovaná. Kniha zcela předčila moje očekávání nijak nevybočujícího románu pro ženy – rozhodně stojí za přečtení!
Zřejmě nejsem dostatečně stará na to, abych knihu ocenila. Jednoduše mě to nebavilo (moc zdlouhavé popisování naprosto nepodstatných věcí) a čekala jsem trochu víc od toho vztahu Jany s Robertem.
Knížku jsem nemohla ani dočíst. Nejspíš je to mnou, ale očekávala jsem něco zcela jiného podle popisů a vychvalování knížky. Možná nejsem schopna ji pořádně docenit, ale dost jsem se během čtení nudila, díky zdlouhavým popisům a celkové nezáživnosti. Ale povinná četba je hold povinná četba ;).
Dnes jsem dočetla podruhé. Teprve když jsem se seznámila s autorčiným životem a jejím vztahem k všemu živému, četla se mi kniha o mnoho lépe a našla jsem si na ní zase něco krásného. Příběh je napsán velmi citlivě, psychologie postav je skvěle vykreslena. Co jsem velmi ocenila, autorčin smysl retrospektivní pohled do minulosti postav , díky které se čtenář dozví proč vlastně má postava takovou povahu.
Mě příběh okouzlil, bylo to jak ze života. Lehce, jemně a krásně napsáno. :-) I když dámy asi ocení víc než pánové.
Fascinovalo mě, jak Jana veškerými citovými útrapami proplouvá takřka jako andělská bytost z jiného světa. Čtenář se prostě musí chtě nechtě podivit, jaktože ještě neskočila z okna (nebo neudusila "tetičku" ve spaní polštářem). Kniha člověka buď pohltí, nebo unudí k smrti. Ani já osobně jsem po dočtení netušila, jestli se mi skutečně líbila nebo ne, ale donutila mě nad osudy a chováním hrdinů přemýšlet ještě dlouho po dočtení, takže si troufám říct, že za těch pár hodin strávených nad jejími stránkami rozhodně stojí.
Práce s prostředím je fanscinující a prolínání slezského nářečí, němčiny a češtiny také.
Štítky knihy
nevěra zfilmováno česká literatura Slezsko psychologické romány psychologické příběhy manželská krize nešťastná láska maloměsto zakázaná láskaAutorovy další knížky
1961 | Advent |
1962 | Vlčí jáma |
1967 | Roky v kruhu |
1953 | Chudá přadlena |
1950 | Leningrad |
Výtečně napsaná kniha, autorka má neobyčejný dar vystihnout meritum věci a děj popisovat velmi plasticky. Kniha mě strhla, za dva dny byla přečtená. Nedala jsem plný počet bodů pouze za některé pasáže, které bych v knize nejraději přeskočila, protože mě šokovaly, a z toho důvodu už si Vlčí jámu podruhé nepřečtu. I když patří mezi klasiky a je velmi dobře psaná, stačilo jednou, nechci se k ní vracet a prožít to znovu. Je to ztělesněná deprese, bezmoc a žal, člověku je místy velmi úzko. Narozdíl od filmu má děj šťastný konec; za to jsem byla velmi ráda.