Vlčia jama
Jarmila Glazarová
Román "Vlčia jama" je rodinnou drámou malomeštiackeho manželstva, nerovnej manželskej dvojice: statočného , obetavého zverolekára Róberta Rýdla a mamonárskej, egoistickej, podozrievavej, vekove oveľa staršej ženy Kláry. Príchod chovanice Jany, mladého citového dievčaťa, do "vlčej jamy" tohto domu, ľúbostný cit, ktorý sa vyvinie medzi Janou a Róbertom, od základu zmení vzťahy medzi manželmi; v silných umeleckých obrazoch rozvíja sa zložitá dráma so zaujímavou psychologickou a mravnou problematikou.... celý text
Přidat komentář
Skvělé vykreslení postavy stárnoucí sebestředné majetnické manželky mladšího muže. Oceňuji i použití slov ze slezského nářečí. Kniha byla kdysi v knihovně mých rodičů, ale nikdy jsem neměla potřebu si ji přečíst. Děkuji tedy za vydařenou nahrávku ČR. Postava Kláry ztělesnila všechno to, co jsem od dětství bytostně nesnášela u "paniček" , které tehdy, v padesátých letech, ještě zcela nevymizely.
Kdysi s nadšením přečteno, teď osvěženo rozhlasovou hrou. Brrr, ještě teď je mi úzko.
"Jejich vzorné a láskyplné manželství bylo všeobecně známo..." a kolik zrůdností a chorobností skrývalo.
J. Glazarová i v této knize výborně zachytila specifika kraje a slezského nářečí, roční období a s nimi úzce spojené životy lidí a především psychologii postav. "Tetička" Klára byla vykreslena opravdu geniálně - živá, zavrženíhodná, nasírací i soucit vyvolávající a prostě velmi uvěřitelná. Ach, Opavo.
Knihu jsem četl v minulosti. Román sleduje manželství dvou lidí a to KLÁRY (sobecká, pyšná a chorobně svárlivá, navenek působí laskavě, ale doma se chová jako tyranka) a jejího manžela ROBERTA, který je o 16 let mladší (má dobrou povahu, je veterinář). Stereotyp jejich života narušuje osmnáctiletá Jana.. Kniha se mi líbila.
Všechno už bylo řečeno. Za spisovatelku hovoří její dílo a ne to, ze byla v KSČ. A Vlčí jáma se opravdu povedla.
Po Rokách v kruhu a Adventu jsem se těšila na další knihu od Glazarové. Musím uznat, že tato kniha je slabší, ale zase má hlavu a patu, jsou vykresleny postavy, je dodáno nářečí...Glazarovou jsem si prostě oblíbila.
Próza, která jde až na dřeň rozmanitých lidských povah. Stejně jako v Adventu skvěle uchopená atmosféra domu, v němž pro změnu vládne dominantní manipulativní matróna, a který se stává pastí zdánlivě bez možnosti úniku. Šikana a ponižování ze strany jedněch, bezmoc na straně druhých a jediná možná východiska (cestou nejmenšího odporu), která se těm druhým nabízejí, se neslučují buď s dobovými konvencemi, výchovou nebo s jejich plachou, introvertní náturou. Vše sugestivním způsobem podbarvuje nezaměnitelný autorčin jazyk. Uměla psát, ta paní Glazarová.
Poetické vyprávění s nádhernými popisy Opavského kraje i města, přírody i použití nářečí bylo pro mne příjemné, neboť v Moravskoslezském kraji od narození žiji. Mistrné vykreslení psychologie postav, křehkých vztahů mezi nimi a rozdílů mezi bohatými a chudými. Myslím, že právě ty rozdíly, jež pozorovala, přivedly autorku k přijetí ideálů strany, která popravovala a věznila nevinné. Nebyla první ani poslední, co se nechala oklamat a vstoupila do jejích služeb. Nejvíce se mi líbily citace lidových říkadel, nebo barokní píseň Ignáce z Loyoly při mši za mrtvé, či píseň stařenky o Zeleném čtvrtku. Nejsilněji ale na mne zapůsobila scéna, kdy Jana strojí vánoční stromeček a přitom vypráví otčímovi příběh o narození Ježíška, v němž ukryla své vyznání.
Trošku těžší čtení , ale pak se to poddalo. Nejlépe vykreslenou postavou byla Klára, což byla trošku škoda, protože bych uvítala větší hloubku osobnosti Roberta.
Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se do knížky začetla, dokonce jsem váhala, jestli to nevzdat. Nicméně pak jsem přivykla jazyku a příběh se rozvinul. Příběh o nešťastném milostném trojúhelníku mezi Robertem, stárnoucí uštěpačnou a poněkud trapnou Klárou a mladinkou čistou dušičkou Janou. Až mi kolikrát bylo líto vlastně všech postav.
Nádherné čtení o životě tři lidi, kteří měli tu smůlu, že se jejich osudy potkaly a prolnuly. Má oblíbená kniha, rozhodně není zastrčená v koutě knihovny....
Příběh mladého sirotka Jany, která přijíždí jako schovanka k bezdětnému manželskému páru. Ač se zprvu zdá, že v této rodině je vše v pořádku a teta miluje otčíma celým svým srdcem, postupem času zjišťujeme, že teta je despota, který chce vše a všechny ovládat svou mocí a penězi. Jana si postupně uvědomuje, že její vztah k otčímovi je něco více než jen platonická láska a i od otčíma cítí náklonnost. Bohužel tím se ocitá mezi mlýnskými kameny. Otčím, který je pracovně nejprve v Opavě a poté v Praze se domovu vyhýbá a teta je na tom psychicky i fyzicky stále hůř, zdá se, že jedinou nadějí pro všechny, ale hlavně pro tetu, je nový byt v Opavě...
Kniha se mi četla velmi dobře. Do poslední chvíle jsem tak trochu doufala v konec jako z červené knihovny...
Chudák ta Jana musela jít po smrti rovnou do nebe protože očistcem si prošla už na zemi ... Jenže takových schovanek a zamilovaných otčímů bylo kdysi určitě dost a mnohdy to nebylo jenom platonické a nezůstalo u pár polibků. Ačkoliv jsem viděl film, kniha se mi hodně líbila, perfektně popsané charaktery hlavních postav i atmosféra malého města na Ostravsku i s tím jejich šíleným nářečím, dobré čtení. A hlavně že ten konec je i přes tu předcházející hrůzu optimistický.
Měla jsem chuť si přečíst něco ze 70.let. Jukla jsem do knihovny a vytáhla tohle. Sice jsem to četla již před 30 lety, ale není od věci si to přečíst znova, že? Pokud si to někdo znova přečte z rozdílem let jako já, bude možná překvapen, že to zcela pochopí trochu jinak. Dává to jiný náhled, jelikož se doba změnila, my jsme se změnili.
Knížku jsem náhodně vytáhla z babiččiny knihovny a chtěla jsme jí dát šanci, protože jsme se o ní učili ve škole. Začetla jsem se do ní prakticky hned, i když alespoň že začátku děj nějak nepostupoval. Vlčí jáma je řazena do psychologické prózy, proto převládají popisné pasáže. Ale to právě ty mě snad zaujaly více než samotný děj, který se mísí s mistrnými nepřímým charakteristikami postav, zejména pak jejich plastických popisů nálad a nádhernými líčícími pasážemi, je spíše vedlejší. I když od počátku směřuje děj ke smutné u konci, přežívá při čtení díky Janě jakási skrytá naděje a obrovský obdiv. Doporučuji všem, co si chtějí na chvíli odpočinout a zamyslet na životem, protože harpagonská teta Klára v sobě nese spoustu špatných vlastností a rozhodnutí, kterých se bohužel často sami dopouštíme.
Nemůžu tak úplně souhlasit s komentáři. Knížka pro mě nebyla pouze depresivní. Přestože děj spěl ke svému smutnému konci, rozhodně bylo i pár nadějných chvil, které ukazovali, že na Janu, i přes její situaci, čeká jiný život. A tyhle pasáže, kdy autorka popisuje přírodu, roční období a vše vůkol, to bylo opravdu krásně, hřejivě napsáno. Stejně tak si nemyslím, že otčím byl jen slaboch. Je potřeba si uvědomit, do jaké doby je děj zasazen. Každý z aktérů byl určitým způsobem v okovech své doby a jen jejich charaktery a životní osudy určovali jejich možnosti.
Myslím,že Damato to napsala naprosto výstižně a přesně a nemá cenu si něco vymýšlet na doplnění.
Štítky knihy
nevěra zfilmováno česká literatura Slezsko psychologické romány psychologické příběhy manželská krize nešťastná láska maloměsto zakázaná láskaAutorovy další knížky
| 1961 |  Advent |
| 1962 | Vlčí jáma |
| 1967 | Roky v kruhu |
| 1953 | Chudá přadlena |
| 1950 |  Leningrad |
Fascinující knih o lidské zlobě, lhaní sami sobě a o sebeobětování.