Voda, která hoří
Jitka Vodňanská
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/380738/bmid_voda-ktera-hori-4yg-380738.jpg
4
168
168
Obsáhlá vzpomínková kniha významné české psychoterapeutky v řadě kapitol a na desítkách unikátních fotografií přibližuje čtenářům celý její život plný mimořádných událostí a nevšedních setkání: Nezapomenutelnou ukrajinskou babičku a vzácné venkovské dětství v Jižních Čechách. Studia a atmosféru 60. let v Praze. Originální svět protialkoholní léčby v Praze u Apolináře - ten představuje jako blízká spolupracovnice zakladatele české protialkoholní léčby docenta Jaroslava Skály. Seznamuje s jedinečností československé psychoterapie v předrevoluční době. Vzpomíná na široký okruh přátel profesních, uměleckých, filosofických a disidentských. Ukazuje vlastní duchovní cestu a každoroční osamocené poutě do asijských klášterů. Významnou součástí knihy jsou též kapitoly o třech osudových mužích jejího života: výtvarníkovi Karlu Trinkewitzovi, básníkovi, divadelníkovi a zpěvákovi Janu Vodňanském a o dramatikovi a politikovi Václavu Havlovi. Tato svědectví svým významem přerůstají rovinu osobních vzpomínek, představují současně i jedinečný vhled do novodobé české kultury a historie. Vyprávění Jitky Vodňanské je i díky její profesi plno nevšedních postřehů a vtipných komentářů, autorka nezapře svou mimořádnou životní energii a smysl pro humor.... celý text
Literatura česká Biografie a memoáry
Přidat komentář
Spousta postřehů, zajímavých myšlenek. Krásné dopisy .Bolestivé hledání vnitřního klidu.
Hodně bohatý život.
Motto: Když se přijme to, co je, přestane život tolik bolet.
Touhle větou paní Vodňanská uvozuje závěrečnou kapitolu své knihy. A já mám takový mlhavý dojem, že to je přesně ten důvod, proč tu knihu napsala. Aby si sama v sobě všechno uspořádala, pochopila, aby vše přijala a přestalo to bolet. Vlastně taková forma psychoterapie, kterou se pro tentokrát snažila pomoct sama sobě.
Kniha se dá rozdělit na tři části a každou z nich hodnotím jinak. První třetina, kde vzpomíná na dětství a rané mládí a na svou rodinu, mě naprosto nadchla. Bylo mi to nesmírně blízké, zejména roky na vysoké a pak sedmdesátá léta, v mnoha situacích jsem se úplně viděla. Stejné naivní střevo, které mělo, nahlíženo ze zpětného pohledu, dost často neuvěřitelnou kliku a štěstí na lidi okolo sebe. Úplně chápu ty vnitřní zmatky a hledání se. Autorka mi v tu chvíli byla moc sympatická, souzněla jsem s ní. Bez rozmýšlení pět hvězd a dala bych klidně i šestou.
Druhá část podle mě představuje gros psychoterapeutického procesu, kdy se autorka snaží vypořádat se vztahem k VH. Na jednu stranu chápu důležitost tohoto počínání pro ni samou, ale na druhou stranu si říkám, že většina z toho měla zůstat veřejnosti skrytá, protože je to vlastně jakoby součást osobní terapeutické složky pacienta a tedy podléhá lékařskému tajemství. Přiznám se, že touhle částí jsem prosvištěla jen letmo, abych neztratila kontinuitu. Četla jsem jen deníkové záznamy, autorčiny komentáře a z dopisů nezbytný zlomek, abych pochopila souvislosti, protože mě to jinak iritovalo. Ne proto, že bych si vytvářela okolo VH gloriolu a uctívala jeho nedotknutelnost, ale proto, že si myslím, že je určitá oblast, která by měla zůstat jen mezi těmi dvěma. Ostatním do toho nic není. A to platí pro každého, ať je to prezident nebo uklízečka. Dvě hvězdy, jedna za odvahu, druhá za upřímnost.
Poslední část zachycuje období porevolučního okouzlení z toho, že je najednou „všechno možné“. Hledání sebe sama nabralo ten správný směr. Kniha tak v konečném důsledku vyznívá úžasně pozitivně a bez ohledu na to, že svět východních kultur, ve kterém se paní Vodňanská nakonec našla, mi moc neříká, jsem dočítala s pocitem, že jí to po všech těch životních peripetiích moc přeju a že je to mému naturelu velmi blízká, silná a charismatická osobnost. Tři zasloužené hvězdy. Sečteno, podtrženo, zprůměrováno mi tedy za celek vycházejí rovněž tři.
Možná to bude tím, že většina protagonistů vzpomínek Jitky Vodňanské pro mě nejsou jakési papírem (a PR :-)) šustícími celebritami z dobových bulvárních plátků, ale plnokrevnými živými bytostmi, o které se zajímám roky. I tím, že mi je buddhistický přístup k životu velmi blízký, ale já jsem s právě dočtenou knihou velmi spokojena.
Jitka Vodńanská se nikde neprohlašuje za spisovatelku. Styl a forma, které pro memoáry ze svého vskutku barevného života zvolila, mi plně vyhovovaly.
Její úsečný, místy až strohý styl vlastních vět, více naznačující, než hodnotící či interpretující, se mi naopak zdá velmi funkční.
Ani s morálkou nemám žádný problém. Jednak vztah s Václavem Havlem byl žit veřejně a otevřeně. To, že konkrétní lidé žijí jinak než já, mi přijde naprosto v pořádku, pokud o tom všichni dotčení vědí a mají možnost to komentovat a případně i nesouhlasit. Čili opět, svoboda, otevřenost a možnost přijetí/odmítnutí.
To, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století psaly takhle analytické a osobní dopisy, můžu adresátům jen závidět. Dnes je veřejným míněním podsouván názor, že cokoliv delší než 3 věty týkající se vlastního prožívání, je manipulací.
I onen nejtřeskutější dopis, týkající se potratu, je třeba posuzovat (když už) v kontextu doby. Tak jako se ve francouzských filmech z té doby kouří vždy a všude, tak potrat se bral jako antikoncepční metoda. Ostatně lítost paní Vodňanské, že se nakonec musela takto rozhodnout, je vyjádřena výslovně. Lítost Václava Havla můžeme jenom tušit, třeba z nálady jeho posledních textů, rozhovorů a filmových monologů z doby, kdy už byl smrti blízko.
A to, že autorka shrnuje, už poněkud stručněji, svůj další profesní i osobní život, a dotahuje tak knihu do současnosti, taky o něčem svědčí.
Bohatá fotodokumentace a úprava knihy po stránce grafické taky svědčí o vysokém standardu, kterou svým knihám nakladatelství Torst věnuje.
Jinak řečeno, tři vnukové Jitky Vodňanské, jimž je kniha dedikována, mohou být na svou babičku pyšní už teď. A až sami dorostou do věku, kdy začnou navazovat milostné a erotické vztahy, budou se ke knize jistě často vracet a hledat v ní radu, náhled a pochopení pro VáHání sVá.
Vůbec nevím co s tím. Půlka knihy super, přečteno jedním dechem. Od druhé půlky jsem se musela nutit do čtení a dokonce přeskakovat pasáže. Autorčino hledání sama sebe mě zabilo. To se fakt nedalo. Zmatek v knize i v životě. Myslím že žena v letech by už aspoň trochu měla vědět kudy kam. Takže tak. A to se nebavíme o vzdělání autorky. Tak nevím jestli bych se došla vypovídat k někomu kdo má hodně starostí sám se sebou.
Do knihy jsem se pustila proto, že jsem na ni kdesi četla velkou kritiku. To, co se kritikům nelíbí, mně se většinou líbí. Ovšem tady musím dát kritikům za pravdu . To, jak vypráví o svém dětství, rodičích a babičkách bylo moc zajímavé. Vztah s Václavem, popisovaný formou dopisů jsem začala přeskakovat. Pořád to bylo jen jedno a to samé. Stálé opakování podobných situací. Nic pro mne. Jedině trochu pohled do života skupiny disidentů snad by mohl být pro čtenáře zajímavý. Ale stejně mám pocit, že byl trochu upravený a hlavně se pořád dokola opakoval.
Takže první třetina knihy by byla tak na 4*, pak jsem přeskakovala a to hodně - mínus 3*. Konec knihy to už moc spravit nedokázal - +1. Takže celkem 2*.
Na knihu jsem narazil náhodou mezi novinkami v knihovně. Podle množství fotografií jsem si říkal: fajn, dozvím se z první ruky něco o VH a životě skupinky disidentů.
Paradoxně nejzajímavější je první část knihy, historie rodiny, vzpomínky na dětství, rodiče a prarodiče, mládí, první vztahy. Od seznámení s VH se téma přesouvá úplně jinam. Fotodokumentace zajímavá, obsáhlá, ale víceméně stále stejná. Po čase přestanou obrázky autorky s VH a nějakým křovím okolo bavit, stejně jako hromady dopisů a údajů, kdo, kdy, kde, s kým a stále dokola. Chtělo by to silně vytřídit a prostříhat. Nějak se mi nepodařilo odhalit, jakým záhadným kouzlem k sobě připoutával ženy tento sebestředný, v paralelních vztazích se vyžívající manipulátor. Dopis autorce k její interrupci o něm vypovídá snad nejvíce. Přesto však s ním autorka, ovšem v souběhu s jinými, žila řadu dalších let. Nějakou hlubší podstatu vztahů se bohužel ani při psychologickém vzdělání autorky nedozvíme. Setříděné dokumenty jen kloužou po povrchu.
Více okrajově se autorka zabývá komunou disidentů, se kterou se v té době intenzivně stýkala. Přes občasné hrátky se státní bezpečnosti, alespoň takto jejich zásahy autorka popisuje, se mi zdá, že u těchto lidí převládal jistý pocit vyvolenosti. Stěžování si na udávající sousedy, když se v malém bytě na sídlišti konaly pravidelně do rána trvající mejdany čtyřiceti tzv. chartistů, je trochu přes čáru. A žádný politický podtext bych tady nehledal. O tom, jak se jejich společenství porozpadalo, když došlo k rozdávání mocenských křesel, kdy VH, jak píše autorka, „přirostla koruna k hlavě“, jsou v knize pouze náznaky. Autorka a někteří další se najednou odsunuli či byli odsunuti na jinou trať.
Poslední část knihy, která se vztahuje k autorčině práci v Apolináři a jejímu ezoterickému hledání, je bohužel popsána telegrafickým a zcela nudným způsobem. Podle rozsahu knihy a její struktury se autorka rozhodla položit největší důraz na popis vztahu s VH. Těžko říci, zda to byl záměr vzhledem k možné prodejnosti knihy, či toto období sama autorka považuje za středobod svého života. Závěr – s výhradami se kniha dá číst, redaktor s ostrými nůžkami a hlubší autorčin náhled by byl přínosem.
S knihou jsem strávila dlouhý čas. Motivuje k psaní deníků. Nutí přemýšlet nad tím trojúhelníkem Jitka - Václav - Olga... Fascinuje mě to prolínání Vaculíkova milostného života a tohoto... Stejné mejdany, podobné osudy...
Trochu mi vadila hovorová psaná forma.
Tato kniha mě moc bavila, čišela z ní energie a temperament paní Jitky. Ta měla jistě obrovské charisma, až sexappeal. Nejvíc mě fascinoval úsek života 83 až 89, láska J + V. Popsat, co prožívá člověk při vášnivém mileneckém vztahu, je těžko sdělitelné a třeba z toho mohl být psychologický román. Autorka měla v ruce trumfy, schované autentické prameny. Tak udělala takovou dynamickou koláž ze vzpomínek, deníků a dopisů. Myslím, že kniha díky tomu je ohromně cenná, už tím, že Havel líčí skutečné niterné stavy. Jeho dopisy jsou o dost zajímavější, než jeho hry. Další význam vidím obecně, v autentickém zobrazení mimomanželského vztahu. Celkově mi bylo sympatické, že na životě mezi disidenty viděla to pozitivní a třeba na sledování StB se dívala s humorem. Přišla mi jako činorodý, tvůrčím elánem přeplněný člověk, který prožil šťastný život.
Jitka V. měla opravdu zajimavy život a mohlo to byt dobre čtení, jen me osobne nesedla forma, kdy se zlehka jak motylek dotýká vseho mozneho, zminka o tom, tamtom, pak jsme jeli tam, pak ten napsal dopis, toho zavřeli do vezeni, ten navaril, tam jsme meli divadlo.....Ale je to jak kleveteni u kafe, pribehy nejdou do hloubky, ke vsemu 3 větičky...jak kdyby se to stalo opravdu daaavno a autorka si to uz vlastne tolik nepamatuje. Prala bych si min povrchnich informačních vet a vice se jednotlivym tematum i charakterum venovat do hloubky, takhle ani nevim, o co autorce šlo a co nam chtela svou knihou sdělit nez jen soupis obsahleho CV kdy a kde byla a s kym se potkala. Je tu a tam obcas zmíněno i vice, ale pro me málo...Zavalil me dest drobnych kapiček, ale dohromady jsem se z toho nenapila, neprislo zadne ponauceni, uvedomneni, vhled do povahy věcí...nic.
Části mého já exhibicionismus podobných knih vadí, a ještě víc ta určitá nadřazenost mezi některými řádky, kdy cítíte ego autorky, domnívající se, že patří k elitě už jen svým astrologickým znamením a ascendentem, ke skupině lidí zrozených k velkým věcem a výjimečnosti. Budiž. Na druhou stranu je však nutné přiznat, že má opravdu co říct, jak k určité etapě našich dějin, tak ke své profesi, a konečně i k životu obecně, protože kus moudrosti a pokory duchaplný člověk věkem získá. Nejvíc obdivuji odvahu přiznat vlastní radosti i bolesti a totálně odhalit vztah s Havlem ve štěstí i beznaději. Tím se sice vracíme zpátky k otázce, jestli to je nebo není zavrženíhodný bulvár, ale mně to čtení soukromých dopisů dalo klid, jak se turbulence a emoce lidských vztahů stále opakují, jak jako lidé milujeme, jak jsme někdy altruističtí a jindy sobečtí, nebo oboje dohromady. A oba aktéry chápu i ve chvílích, kdy se nechovali příkladně. Takže paní Jitka určitě ví, proč to mělo smysl udělat, tuhle knihu vydat.
Opravdu nevím, co ke knize napsat. Byly zde momenty, které mě velmi bavily - vzpomínky z dětství či mládí na rodinu a dobu, a místy "nudné" - opakující se zážitky. Zajímavé bylo přiblížení některých postav, které třeba známe trochu jinak, ale někdy asi až moc zbytečných detailů, se kterými se na trh moc nechodí. Místy bych ubrala.
Velmi si vážím autorky za tuto knihu, mám dojem, že v ní poskytovala psychoterapii sama sobě , výborně, se znalostí věci a šla vlastně s kůží na trh. Jako má každá mince dvě strany, tak i každý člověk a aversní strana bývá na pohled líbivější než revers a veřejností je více oceňována. Právě tento pohled na rubovou stranu je čtenáři předkládán velmi pravdivým způsobem. Oceňuji hlavně dopisovou část, i když se zdá být trochu rozvleklá, ale o osobnosti člověka dopisy vypovídají mnohé.
Tato kniha opravdu není určena pro milovníky kultů a dokonalých individuí. Jsou zde zdokumentovány (hlavně formou dopisů) skutečné Havlovy vlastnosti a ne oslavné ódy, které podávala hérečka Dáša a s ní i média. Paní Vodňanská odvedla pro českou historii dobrou práci.
Ano, super kniha, kterou tenhle národ potřeboval, aby se trochu probral z uctívání neuctívatelného.
Jsem ráda, že žiji v době, ve které žiji, že jsem poznala obě strany mince a mohu svým dětem říct- mluvte si co chcete, jeďte si kam chcete, žijte si ale čestně a ta, aby se za vás nemuseli předci stydět. Ale to není zásluha jednoho člověka, kterého naši rádoby dějepisci tak nezřízeně preferují. Je spousta lidí, co potichu a tajně šli proti straně a vládě , lidí dnes nepoznaných a zapomenutých , co žili za totality i s rodinami v podmínkách ne až tak lidských a po listopadu 89 se stáhli do ústraní, protože to nedělali pro to, aby byli slavní,,,,,
Paní Vodňanská psala pravdu a nás z toho nejen mrazí, ale celkem i dost bolí hlava, jak jsme v davu volali- Císař má nové šaty....
Autobiografie nečtu proto, abych něčí život soudila, ale abych ten svůj obohatila. A v tomto případě bylo o čem přemýšlet. Obdivuji odvahu k tak intimní výpovědi a ponechávám plně na autorce, aby vylíčila svůj život, tak jak ho prožila, procítila a zpětně vidí ona…
Voda, která hoří
Láska ve všech svých podobách. Bolestná, hory přenášející, strhující, chvílemi naplněná, často nenaplněná, racionální, drásající, mladá, zakázaná, osudová. Děkuji Jitce Vodňanské za sdílení tak moc osobních chvil díky jejichž dokonalému popisu může být člověk tomu všemu přítomen.