Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět
Jan Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310797/bmid_vsem-sracum-navzdory-aneb-valka-o-k-sjY-310797.jpg
4
213
213
Demokraté, věřící v zákony, rozum a slušnost, čekají vždycky až příliš dlouho. Mezitím se z obyčejného populistu vyklube diktátor, strach z války vyvolá válku – a pak už bývá na všechno pozdě. Jsme asi nepoučitelní. Zažili jsme nádhernou chvíli historie, ve které nám bylo dovoleno věřit v platnost neomezitelných lidských práv každého jednotlivce. Jen někteří, pravda, o ně usilovali ještě v době, kdy to komunistický režim nedovoloval. Ten pak zdánlivě zmizel. Nezmizel však totalitní fundament nás samých. Moudrý Adam Michnik už v té chvíli varoval, že problémy teprve přijdou. Přijdou, protože odmítáme pokorně pracovat sami na sobě. Varoval, že osvobození otroci, kteří o svoji svobodu nemuseli bojovat, a neznají tak její skutečnou cenu, si „svobodně“ zvolí jenom dalšího otrokáře. Málokdo poslouchal. Je mi ctí, že právě prostřednictvím slovenského nakladatelství mohou čtenáři o generaci později poměřit dnešní svět touto knihou. Doplním ji o cyranovské poslání, které jsem tehdy ještě neuměl napsat: Blbosti, neslušnosti a Neilovým sráčům se neustupuje.... celý text
Přidat komentář
Autor této knihy je bez pochyby zkušený člověk oddaný myšlence demokracie a svobody. Podepsal Chartu 77 a je nekompromisní přístup k jednání velmocí v bosenském konfliktu je proto pochopitelný. Jan Urban psal reportáž, nikoliv historickou analýzu. Reportáž z frontové linie je vždy ohraničeným pohledem, či spíše sondou do širší problematiky. Chápu výtky vůči autorovi a jeho objektivitě, ale na druhou stranu si položme otázku, jestli by člověk, který viděl to, co autor, mohl mluvit jinak.
Knihu nechápejte jako popis bosenského konfliktu, ale jako svědectví člověka, který tam byl a viděl hrůzy na všech třech válčících stranách. Absurdita a absence lidskosti jednotlivé články prostupuje, stejně jako autorova kritika ignorance okolního světa. Nechci sklouznout do autorem odsuzovaných frázích, že krutosti se děly na všech třech stranách, a že je těžké určit, kdo nese v konečném důsledku odpovědnost - morální či politickou. Takové prázdné fráze skutečně nic nepřinesou. Vraždy se staly, etnické čistky proběhly a konečný mír přinesl jen zastavení bojů, nikoliv ukončení nenávisti. To samozřejmě nemohlo být ani jeho účelem, protože multietnické soužití na Balkáně bylo vlivem agresivního nacionalismu a rozpadu společného komunistického státu zničeno stejně rychle jako vztahy Čechů a Němců v druhé polovině 19. století. Autor sice píše, že vina spočívá v elitách, které komunismus rychle vyměnily za nacionalismus. To je pravda, nicméně etnické konflikty zde byly přítomné už od osmanských časů. Vždy se ovšem našla síla, která je držela tak říkajíc pod pokličkou.
V každém případě problém soužití Bosňáků, Chorvatů a Srbů je komplikován neustálým hledáním viníka. To je špatná otázka. Neptejme se, kdo to vše začal, protože tady si nemají jednotlivé strany příliš co vyčítat. Jasenovac nemůže být ospravedlněním etnických čistek apod. Ptejme se místo toho, kde to vše skončí.
Sladká nevědomost, to je můj pocit z knihy. Zavírat oči před nepěknýma věcma na tomhle světě, kterým nemusíme sami přímo čelit, asi je to nějaký přirozený obranný mechanismus, jak se ze všeho nezbláznit a žít normálně, ale je to dvousečná zbraň no.
Kniha je místy zmatená, chaotická, ale i tak velice zaujme, až zůstává rozum stát. Co to musí být za člověka, aby batoleti před matkou řezal prsty? Copak to mimino může za nějakou posranou válku? Nebo aby někdo střílel do sousedů, kamarádů, do staré babičky jen proto, že je válka a že má zbraň? To z člověka nedělá válka, to je v něm. Nedovedu si představit, že kdyby u nás byla válka, já dostal do rukou zbraň a začal střílet své známé, sousedy, s kterými vycházím velice dobře třeba jen proto, že je muslim či rus? Ale teď jsme každý na opačné straně, kamarádi nekamarádi, už mě nezajímáš, sice jsi mi nic neudělal a v životě mi neublížil, dokonce jsi mi pomáhal, ale protože jsi žid, muslim, rus či cokoliv jiného a je válka, tak se automaticky staneme nepřáteli a já tě musím zabít!!! Nějaké praštěné na hlavu, ne? Tak jako každá válka. A vojáci místo aby chránili znasilňují. Válka proběhla kousek od nás v dnešní nedávné době, kdy jsme jezdili na dovolenou do Chorvatska. Neskutečné, neuvěřitelné, nepochopitelné.. Barbarství v 21.století v civilizované Evropě! Neustále se oháníme lidskými právy a od tohoto Česká republika dala ruce pryč. Hodnotím méně proto, že nemám rád úryvky z novin v jedné knize a pak to číst naráz po sobě. Být to jinak napsané tak bych dal plný počet.
Urban ve své sbírce lepí pomocí krátkých reportáží složitou mozaiku války v Bosně a Hercegovině v letech 1992 až 1995, a snaží se tak o maximálně plastický obraz.
Háčkem ovšem je, že titul vyšel již v roce 1996 a Absynt přišel s druhým vydáním. Tady by se očekávala nějaká důkladnější revize textů, přece jen od války uplynuly více než dvě desítky let a z vládních či vojenských archivů vypluly nové informace.
V ediční poznámce se sice píše, že veškeré texty byly upraveny, nicméně pachuť z toho, že většina reportáží je vyzobána z dobového tisku, v němž tehdy Urban publikoval, zůstává.
Nelehké čtení o válce, o které se moc nemluví, v hodinách dějepisu se k ní nedostane, přičemž byla "kousek" odtud a týkala se nás víc, než by někteří, zejména přední představitelé naší země, chtěli. Zrovna tahle kniha je myslím určená k vícero přečtení, takže já ji na chvíli uložím do knihovny a vrátím se k ní, abych jí mohla příště zase o něco lépe porozumět.
Přiznám se, že mám velmi rád válečnou litaraturu jako takovou, ale toto bylo silné kafe i pro mě, člověka, kterého jen tak něco nerozhází.
Možná je to dáno , i tím, že je to v době nedávno minulé, že jsme i místy bojů na koci devadesátých let projížděl.
Je zde krásně vidět co s lidmi udělá sílící nacionalismus a populismus. I když žijeme v době poměrného blahobitu, na rozdíl od našich dědů a pradědů v první polovině 20 století, tak se zde najde někdo , kdo strhne davy.
A , že jsme spolu sedávali v jedné hospodě, chodili spolu do školy, proháněli společně holky, všechno zapomenuto. Ty jsi sousede nejhorší nepřítel a je třeba z Tebe dostat i mučením, a toho je zde poměnrě dost, tu jinou národní strunu. A pak tě pohodit společně s dalšími do nějakého neoznačeného hrobu.
Musím říci, že to bylo opravdu drsné. K tomu se naplno ukázalo, jak je OSN, EU a další naprosto k ničemu. A naši politici, no to raději ani nemluvit.
Když si k tomu ještě pustíte písně z alba Dead winter dead, které pojednává právě o tom, naprosto nádherném, ale v té době nejzapomenutějším městě Sarajevu a o tragediích , které se zde odehrávali, tak máte ještě dlouho o čem přemýšlet a rozhodně se všem těm populistům a podobným vyhnout obloukem.
Válka, o které nechcete nic vědět... ale mali by ste.
Nie je to kniha pre každého.
Treba mať aspoň nejaké základné povedomie, inak sa stratíte v menách a stranách. Tým, že je kniha zosumarizovaním článkov, ktoré autor písal a ktoré na seba nenadväzujú, môže byť občas chaotická. Na druhej strane, dá sa čítať pomaly, a tak sa môžete nechať zasiahnuť Urbanovým realizmom a neprikrášleným opisom nie raz ale 20-30x... koľko len chcete. Je to ďalšia z tých kníh, kde som to niekde v tretine vzdala a prestala si označovať zaujímavé myšlienky, lebo by bola označkovaná ako štátnicové otázky historika.
"Připadá mně, že ten nahoře sedí se seznamem lidí ze Sarajeva a jenom si odškrtáva," pokračuje Dragan.
...
"Lidé jsou hrozně unaveni. Doktoři a lékařský personál ze všech nejvíc... Doktor Nakaš Několik týdnů z nemocnice neodchází vůbec... Pro lidský organismus je to hrozně vyčerpávající a na nás všech je to znát. Nedávno jedna starší sestra ráno ulehla s jednoduchým zápalem plic a během noci umřela. Její organismus neměl sílu rvát se dál."
...
Snažil jsem se přepsat rozhovor s Karimem Zaimovičem, nejznámějším mladým uměleckým kritikem v Sarajevu. O několik dní později mu v mozku uvízla miniaturní střepina minometného granátu. Píši to jako přání, aby se uzdravil. Možná, že je to i rozloučení. V září se sem vrátím. Někdo se odstěhuje, někdo bude na frontě a ten, co tam nahoře sedí se seznamem lidí ze Sarajeva, si zase odškrtne pár jmen.
Potom Karim zemřel a on mi řekl: "Někde hluboko má každý člověk celý život připravený prostor pro bolest a smutek ze ztráty rodičů. Celý život víme, že zemřou před námi, vědí to i oni a všichni se tomu podřizujeme. Jsme na to připraveni. Nikdo z nás ale není připraven na smrt dětí. Je to jako generální zkouška na vlastní smrt."
K přečtení mě dostal název- a byl to opravdu nelehké čtení. Kdo, kdy byl v bývalé Jugoslávii a myslel si, jaká že je to pohodová země, teď vidí, že ty naše dovolené byly na trošku "nášlapných minách". Až jde člověku z toho všeho mráz kolem. Pár let po válce jsme už do mírového Chorvatska jeli, viděli jsme jen zlomek toho, co se tam asi dělo. My si asi ani neumíme představit, že by se stalo něco podobného u nás. K čemu je ale NATO? ...k ničemu... akorát plodí další zlo. A OSN jen přihlíží a když nějaká válka někde skončí, hrdě se plácají všiochni po ramenou, jak to všechno zachránili. A že zbytečně umírali nevinní lidé- no a co, je to nezajímá, jejich území to nebylo, jejich lidé zbytečně neumírali, tak co všichni chtěj..... hnus je to , tahle ta politika, kde se vrchní velení chtěj jen zviditelnit a člověk, obyčejná člověk, ten je jim je ale totálně ukradený .....
Pokud se přenesete přes poněkud expresivní název téhle knihy, zjistíte že máte před sebou pohled na událostí z doby, které si na rozdíl od jiných válek ještě většina z nás pamatuje a z míst, kde mnozí z nás někdy byli. Pro mne byl dojem toho umocněn tím, že jsem v Sarajevu byl před několika měsíci. Při čtení se mně promítaly obrazy dnešního Sarajeva, jeho fotografie, a porovnával jsem je s tím, co jsem četl. Dva světy. Jeden tehdejší, plný zloby, zášti a násilí, druhý dnešní - život normálního města. A kladl jsem si otázku - je to dnešní Sarajevo skutečně normální, nebo je ta zloba, zášť a násilí jen umně skrýváno a stačí málo aby vše znovu propuklo.
Přemýšlel jsem i nad tím, kolik takových míst v naší Evropě máme. Kolik je míst, kde může potencionálně propuknout násilí, zloba a ozbrojený konflikt.
Je jiné číst reportáže o místech které jste nikdy nenavštívili - články z Afganistánu, ze Sýrie.......Ale téhle syrovosti, kterou mohu vnímat přímo fyzicky, se to nevyrovná.
Kniha, kterou bychom si měli přečíst všichni.
Pravda ,bylo mi špatně z popisů mučení .Ale ještě víc zle mi bylo z politikaření západních mocností a jejich zbabělosti rázně zastavit vraždění civilistů.Autor tam někde píše,že to bylo horší než Mnichov 1938, a asi ano.Všichni ,co neustále vyčítají Havlovi a Albrightové tzv.mírové bombardování,by si měli přečíst tuto knihu a zúčastnit se exhumace masových hrobů ,třeba v Srebrenici
Myslela jsem, že po Jako bych jedla kámen mě už žádná kniha o konfliktu v bývalé Jugoslávii nepřekvapí. Omyl. Bude se vám zvedat žaludek z toho, jakých zvěrstev a nenávisti jsou schopni náckové a dezinformovaní "lidé". Budete dojati tím, jak lidé v obléhaném Sarajevu dokázali přežít a zabavit se. Zvedne se vám žluč z postoje NATO, OSN a taky tehdejšího premiéra ČR. Naopak budete hrdí na Š. Pánka a jeho ČvT a taky na V. Havla. Kniha je velmi čtivá a když vás některá kapitola trochu nudit bude, na jejím konci budete dlouho přemýšlet. Velká respekt k autorovi za jeho reportáže a odvahu.
Šokuje mě, jak málo se všeobecně ví o válce v Jugoslávii a jak málo knih je o ní napsáno, přitom, jak sám autor napsal, by se tato válka měla zmapovat do nejmenších detailů a sloužit jako učebnice.
Kniha je místy trochu zmatená, nicméně velmi silná, popisuje události, které se nás jako evropanů silně týkaly. Jinak vypichuje podstatnou úlohu Člověka v tísni - organizace, která tady za poslední roky odvedla neskutečnou práci na mnoha projektech. Lze doporučit zejména pamětníkům, co si válku v Jugoslávii pamatují, třeba ze svého dětství, jako já...
Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na stránky, co se vám rozmazávají před očima. Vyvstane tolik otázek. Co se s člověkem stane, že dokáže mučit a zabíjet lidi a ještě se u toho bavit? V kterou chvíli z nich vymizela lidskost a svědomí? Co se z nich stalo? Vraždící stroje? Něco nelidského, co bez mrknutí oka umučí bez rozdílu kohokoliv. Je hrozné umučit muže. Je hrozné umučit ženu. Je naprosto obludné mučit dítě. Dítě, co se ještě ani nenaučilo mluvit. Dá se vůbec mluvit o štěstí, že někdo přežil a bude s sebou nést následky po zbytek života?
Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.
Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.
„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”
Těžké čtení, dost těžké. Musela jsem si dost informací dohledávat, aby mi zapadaly zápisky z knihy do celkového kontextu. V době, kdy se tato válka odehrála, jsem byla moc malá na to, abych ji dokázala vnímat a během studia dějepisu se o tomhle konfliktu vůbec nemluví, takže si sypu popel na hlavu, že jsem o válce v Sarajevu neměla moc velké ponětí. Díky této knize nejenže jsem si doplnila znalosti dějepisu, ale především se na postoj například české vlády dívám i z jiného úhlu pohledu. Rozhodně stojí za přečtení.
“Bez ohledu na své kvality se Václav Klaus stal symbolem české přikrčenosti, která svobodu využila k otevření úst, namísto narovnání ramen.” - už jenom kvůli podobným pravdám se knihy od Absyntu vyplatí číst. Ani nevím kolikatej absynt to je, ale opět nezklamal.
Honza Urban je český novinář, organizátor SOS Sarajevo, bývalý disent, má dvě nohy, nos, sědivý vlasy a troufám si tvrdit, že umí hrát ping pong. A před dvaceti vydal sbírku reportáží & denikových zápisků, kterou teď po dvaceti letech vydal absynt znova.
Z jugoslávský války si toho moc nepamatuju, bylo mi osm. Tu trochu co jsem si možná zapamatoval mi sebral strejda jägermeister a tak jsem s velkým zaujetím četl o hrůzách a šílenostech války, která byla vzdálena 8 hodin cesty autem od Prahy.
Urban popisuje dobový nezájem českých médií a politiků, politickej maglajs, kdy není rozeznat dobro od zla a klasický charakteristiky novodobých válek a mezinárodního společenství - počkáme, ono to tam nějak samo dopadne.
Jako samostatná dějepisná kniha to neobstojí, jako sbírka reportáži to není dostatečně učesaný - jako plešec se ale nečešu a tak za mne 8/10.
Čeho všeho je ještě schopen člověk? Doufám, že to nejhorší má lidstvo již za sebou!
Čtěte, prosím, všichni.......
O válce v bývalé Jugoslávii jsem toho věděla málo, ale po loňské dovolené v Bosně jsem se chtěla dozvědět víc. Hledala jsem a narazila na Všem sráčům navzdory. Nebylo to lehké čtení, ale jsem ráda, že jsem se do toho pustila a dočetla až do konce. Bude vám těžko, bude se vám chtít brečet a taky zvracet, z toho, co člověk dovede udělat jinému člověku, třeba sousedovi, a hlavně z politického zákulisí. Zjistíte, že realita je často velmi odlišná od toho, co se prezentuje v médiích. A taky, jak málo záleží velmocem ve válce na lidském životě. Myslím, že rozhodně stojí za přečtení.
podtitul je "válka, o které nechcete nic vědět" a zjistila jsem, že o ní opravdu vím málo a chtěla bych vědět víc (chyba českého školství?), nicméně kniha byla zajímavá, poučná, jen některé pasáže se četly ztěžka, ale rozhodně za přečtení stojí
Štítky knihy
20. století Balkán 90. léta 20. století Bosna a Hercegovina Sarajevo (Bosna a Hercegovina) válka v Jugoslávii (1991-2001)Autorovy další knížky
| 1996 |  Všem sráčům navzdory |
| 2007 |  Tunel plný krve aneb kauza Diag Human |
| 2008 |  Extrémy a lidé blízcí |
| 2019 | Veľký tresk |
| 2022 |  Mýty v nás a kolem nás |
V první polovině 90. let jsem prožíval své dětství a samozřejmě jsem nemohl tušit, že po stejně starých dětech v Sarajevu střílejí ostřelovači, že tyto děti nemohou kvůli ostřelování města chodit do školy, doma musejí svítit svíčkami, zuby si čistí nad záchodovou mísou a místo skla mají v oknech igelit.
Ve škole nám o válce v Bosně a Hercegovině, o Sarajevu, o Goražde, o Srebrenici, o válečných zvěrstvech a masových hrobech nikdo nikdy nic neřekl. Proč? Dokumentárních filmů o světových válkách je spousta, na toto téma jsem ale dosud žádný televizní dokument nezaregistroval. Knih je podle všeho také poskrovnu. Proč?
Já o této válce chci vědět. Tuto knihu jsem tedy četl proto, abych konečně aspoň něco málo věděl.
Jan Urban ve své knize čtenáři předkládá koláž svých reportáží a novinových příspěvků, které vytvářejí kontrast mezi strádáním a utrpením prostých Bosňanů (zejména obyvatel Sarajeva) a neschopností, lhostejností a neochotou politických představitelů okolního světa bránit demokratické ideje a řešit věci rázně a včas. Tato politická impotence, tento appeasement západních mocností tak měl za následek ostřelování měst, etnické čistky a masové vraždění. Jan Urban si nebere servítky a politiky rozhodně nešetří. Pověstným zvěrstvům je pak věnována jedna kapitola na začátku knihy, kterou autor sestavil ze svědeckých výpovědí.
Kniha si neklade za cíl zdokumentovat celý průběh války, soustředí se především na osudy obyvatel Bosny a Hercegoviny a s tím související fatální selhání politických elit. Ačkoliv je politické pozadí této války velmi složité a rozhodně nemohu říct, že po přečtení této knihy už všechno vím a chápu, udělal jsem si určitý obrázek o tom, co se tenkrát dělo. Kniha tedy svůj účel splnila a já se budu zajímat dál.
Nakonec tedy nezbývá než knihu doporučit. Chtějte vědět a čtěte. Všem sráčům navzdory.