Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463990/bmid_vymenit-vodu-kvetinam-2vF-463990.png
4
588
588
Podmanivý příběh silné ženy, která přes všechny rány osudu tvrdošíjně věří ve štěstí. Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní. Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné, vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poezie a lidskosti.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2021 , JotaOriginální název:
Changer l'eau des fleurs, 2018
více info...
Přidat komentář
Pro mě je tento francouzský román zase jednou knižní lahůdkou. Skvělou srdcovkou !
U nás v knihovně jsou knížky označovány barevnými štítky se symboly dle žánru. Tento román má na svém hřbetu nalepené červené srdce. Ale v žádném případě se nejedná o romantickou, zamilovanou oddechovku. To srdíčko by mohlo označovat sílu a hloubku příběhu, jeho jedinečnost, nebo všechny druhy lásky, které román obsahuje. Na Violette Dušičkovou hned tak nezapomenu. V tom mém srdci určitě dlouho zůstane. I já mám docela ráda hřbitovy, ten klid, atmosféru, pomíjivost a rozjímání... Malá ochutnávka:
Nehořekujte nad mou rakví, nejsem tam, nespím.
Jsem tisíckrát ve větru, jenž vane.
poznámka: Na knize není nic morbidního. Je to kouzelný příběh silné ženy, která bojuje s nelehkým osudem.
Velice zvláštní kniha.
Začátek mě moc nebavil,ale říkám si zkusím ještě pár stránek- dobře jsem udělala.
Od knihy jsem jen těžko odcházela, příběh byl skvěle a poutavě napsán.
Moc pěkná kniha!
Vydržte prvních 100 stran, ty mě skoro odradily to dočíst. Pak se vše začíná spojovat a do sebe zapadat a stojí to za to.
Hodně dlouho mě to vůbec nebavilo, do čtení jsem se musela vyloženě nutit, vždy jsem přečetla několik stran a knihu zase na pár dnů odložila. Pořád jsem měla tendence knihu prostě nedočíst, ale říkala jsem si, něco na ní musí být, když tady má tak vysoké hodnocení (89%). Pak někde kolem půlky přišla jistá událost, kvůli které jsem vytrvala ve čtení dál. Ale i potom jsem se vůbec nemohla začíst. Prostě už jsem ke knize neměla ten správný vztah, tím, že jsem první půlku četla s vyloženou nechutí, jsem ztrácela přehled v postavách a jejich milostných propletencích, připadalo mi, že je zde spousta nezáživných pasáží a jediné, proč jsem i přesto pokračovala, byl onen tragický příběh.
Myslím si, že kniha není vyloženě špatná, jen jsme si nějak nesedly hned od začátku, a tím ta počáteční nechuť ve čtení pokračovat mě ovlivnila i na celý zbytek knihy.
Líbilo se mi netradiční prostředí, kde se kniha odehrávala. Román ze světa pohřebnictví nemá člověk v rukou běžně. Velmi mě zaujaly nápisy z hrobů, které uváděly počátek každé kapitoly. Hlavní postava Violette měla mé sympatie, velmi jsem jí fandila a obdivovala jaká byla self made women. Naprosto žádný dojem tedy na mě neudělal vztah, jehož historie se celým románem prolínala a to románek Iréne a Gabriela. Gabriel byl v mých očích manipulátor, nevěrník, sobec, lhář a Iréne si z něj udělala Pištu Hufnágla. Takovéto "osudové" romance mě naprosto nedojímají a jsem si jistá, že kdyby Iréne a Gabriel začali žít spolu...za chvíli by měl nějakou samičku ze sousedního města a byla by to Iréne, kdo by v slzách nacházel šátky, vlasy a zapomenuté halenky. Román jako celek tedy s výhradami celkem fajn, ovšem místy už to autorka drobet překombinovala :)
/Výjimečně činím svůj komentář až po přečtení všech předchozích - abych si byla jistá, že jdu tentokrát jako jediná proti proudu,... pro případ, že by měl někdo podobný názor, tak není sám./
Zdlouhavé a unavující, přitom málo hloubavé, povzbuzující a živé; zneklidňující, nikoli uklidňující; negativní, nikoli optimistické... Sama jsem hrdince moc nevěřila, nesympatizovala s ní (moc nad věcí a spokojená sama se sebou) a přestala mne zajímat, jakmile začala vzpomínat na svoji vášeň k Dušičkovi (ta kombinace přeložených a nepřeložených příjmení mi neseděla). Těm hřbitovním a pohřebním epizodám jsem taky neholdovala, rovněž jsem jim nevěřila, takže mne ani nebavily ty, které asi bavit měly. Nelíbilo.
Jsem na rozpacích. Čerstvě dočteno a nevím, jak vlastně hodnotit. Na začátku jsem si myslela, že jsem šlápla vedle, že příběh bude pouhým splétáním jednotlivých kapitol, které pokaždé budou o někom jiném a už už jsem ji chtěla odložit. Nakonec se z knihy vyklubal velice citlivý příběh, přesně je to popsáno v recenzi níž - "uklidňující". V jedné části jsem ronila krokodýlí slzy a nechtěla pokračovat ve čtení. Tolik bolesti pro jednu ženu... V dalších úsecích jsem musela přeskakovat text, protože mě neskutečně nudil.
Nicméně kniha za přečtení stojí a i jen za přenádhernou obálku bych ony 4 hvězdy dala.
Violette Dušičková, správkyně hřbitova a její vtipná partička, která jí na hřbitově pomáhá. Smutné, ale přesto uklidňující, pomalu plynoucí prolínání životů. Ráda jsem si knihu přečetla.
Kniha ve mně zanechala velice krásný pocit, celkově mě zklidnila, na Violette a její hřbitovní partičku jen tak nezapomenu. Smála jsem se, plakala a nechtěla jsem tento úžasný hřbitůvek opustit, což asi hovoří za vše. I když to byl místy velmi smutný příběh, zároveň byl na straně druhé optimistický a opravdu lidský.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Nevšední příběh o životě, lásce, touhách, chtíči a smrti.
Tato kniha je jako mozaika poskládaná z osudů lidí, kteří prošli životem Violett Dušičkové.
Violett je správkyní hřbitova.
Známí i cizinci v ní potkávají vrbu, která je vždy vyslechne.
Laskavou přítelkyní, která si na každého udělá čas.
Nadanou zahradnicí, která se ráda podělí o plody své práce.
Silnou ženu, která přežila nejedno hoře.
...
Tak zvláštní a milá kniha. Myslím, že bude patřit mezi ty jejíž postavy se mnou budou jěště dlouho.
Podle názvu bych si tuhle knížku určitě nevybrala. Dala jsem na hodnocení na DK a dobře jsem udělala. Zvláštní, ale moc milá knížka.
Krásná kniha jednu hvězdu jsem odebrala za podle mě zbytečnou vsuvku o migrantech a za konec,moc mi neseděl,ale jinak se příběh krásné rozvíjel a odmotával a tohle mě vůbec nenapadlo. Smutné,ale přesto tak nějak jemné, něžné,myslím,že po Medvědínu od Backmana další moje top kniha.
Těch vztahových zápletek bylo trošku více, závěr knihy... řekněme, že se mnou nerezonoval (klidně ho autorka mohla ponechat v "černém" duchu), ale vykreslená atmosféra, netradiční povolání i způsob života jsou podány tak, že se mi knihu nechtělo odložit ale už vůbec ne dočíst. Co si jen počnu bez starého hřbitova, cedrové části, jedenácti koček, nebožtíkova psa a bohatě plodící zahrady (aby ne, na tak výživné půdě...)? Už nechci být popelářem jako v šesti letech (kvůli tomu autu, samozřejmě), nové vysněné povolání je správkyně hřbitova. Nejlépe ve Francii :-)
Violette Dušičková pracuje jako správkyně hřbitova, což je pro ženu poměrně nezvyklé povolání. Nepečuje pouze o hroby, nýbrž i o návštěvníky, kteří přicházejí truchlit nebo jen uctít památku zesnulých. Volettin život plyne v rytmu každodenních činností, zpovědí, historek a i tichého přátelství s živými i mrtvými. Violett však skrývá vlastní smutné tajemství, a to tak bravurně, jako barevné šaty, které nosí pod tmavou vrstvou. Jednoho dne však do jejího pečlivě uzavřeného a střeženého světa zavítá muž, jež se chystá vyplnit přání své matky a pro Violett už nikdy nebude nic jako dřív.
Knihu Vyměnit vodu květinám považuju za skutečné překvapení. Děj je barvitý, úžasně čtivý, okořeněný kapkou suchého humoru. Je podmanivě realistický, až jsem měla pocit, že sedím na kamenných schodech domku správkyně kdesi uprostřed zapadlé francouzské vesnice a poslouchám laskavé vyprávění, a přestože je to vyprávění mnohdy bolestivé, je z něj cítit ohromná síla hlavní hrdinky. Violettin příběh prolíná jiný, milostný, který se jí zdánlivě netýká, ale vzbuzuje hodně zvědavosti. I když jsem měla pocit, že je všechno vysvětleno už v první třetině, nemohla jsem se víc mýlit. Příběh je vrstevnatý a překvapil hned několikrát.
Stejně jako příběh není černobílá ani jeho hrdinka. Violett čtenáři odkrývá slupku za slupkou vlastní osobnosti, zve ho do svých nejniternějších tajemství. Všechno kolem ní působí symbolicky. Výběr oblečení, systematicky zajeté rituály, a přesto každé její slovo dýchá emocemi. Jediné, co bych vytkla, je Violettin věk, který autorka sice zmíní, ale zároveň neurčitě skrývá. Charakter ostatních postav autorka vystavěla stejně uvěřitelně jako ten Violettin. Tady bych ráda vysekla poklonu překladatelce. Některá jména totiž přeložila do češtiny, aby se více zvýraznila jejich symbolika, což působí nesmírně poeticky a zároveň v kontrastu francouzských jmen neruší.
Jako drobný nedostatek bych zmínila jen závěrečné kapitoly, které Filipa Dušičku staví do jiného světla. Jako by se autorka na poslední chvíli nedokázala rozhodnout, zda je charakter nebo bídák. Snaha o nečernobílé ztvárnění jeho povahy ale na konci balancuje mezi uvěřitelností a snahou za každou cenu vysvětlit jeho chování, což není třeba, neboť i jeho důvody jsou z textu lehce odvoditelné.
Vyměnit vodu květinám je, i přes několik lehkých nedostatků, pozoruhodný román o několika obyčejných životech, které se mohou na první pohled jevit nezajímavé, ale pod povrchem hýří škálou emocí. Je to příběh o bolesti, zklamání, lásce i touze jít dál a napravit nenapravitelné. Nemohu než doporučit, stojí to za to!
(Děkuji nakladatelství Jota za recenzní výtisk.)
Tohle bylo nádherný. Četla jsem pomalu a do posledního slova si to užila. Bolelo mě to jako ženu, trhalo srdce jako matku a hřálo jako přítelkyni. Je to životní příběh o bolesti, lásce a vyrovnání se. Obrovský kus cesty v jedné knize, co se stala mojí srdcovkou.
Knížka mi přišla poštou jako nečekaný dárek od kamarádky. Ta ji četla ve francouzském originále a jakmile vyšel český překlad, koupila ji. Okamžitě jsem začala číst, aniž jsem tušila, co mě čeká - a byla jsem opravdu překvapená. Jak už psali jiní čtenáři, rozhodně se nejedná o žádnou romantiku, ale směs silných příběhů, kdy na konci se teprve vyjeví, že všechno je jinak....a musím říct, že to musel být překladatelských oříšek, navíc, když i význam jmen je pro děj velmi důležitý. Číst originál musela být pecka!
Nečekala jsem od té knihy tolik. Příběh o tom, že nic není takové, jak se nám na první pohled jeví, příběhy o míjení a setkávání a o sile znovu se zvednout...diky, přišlo v pravý čas
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Autorovy další knížky
| 2021 |  Vyměnit vodu květinám |
| 2022 | Tři |
| 2023 | Zapomeňte na neděli |
Violette Dušičková vypráví svůj životní příběh v krátkých kapitolách, střípkách, které si čtenář dává sám dohromady. Vyrostla jako sirotek, putovala po pěstounských rodinách, vdala se jako velmi mladá. Pracovala jako závorářka a později jako správkyně hřbitova, v této profesi se našla a díky přátelům našla i sama sebe a na určité věci začala nahlížet úplně jinak.
Tahle knížka nebude pro každého (připadá mi, že by mohla zaujmout ty, kteří si oblíbili S elegancí ježka), leckdy se v ní zdánlivě nic neděje, leckdy může někomu připadat zdlouhavá. Mně se celkově vlastně líbila, ale znovu v ní pro mě vyvstal problém, který osobně někdy (často) mívám s francouzskou literaturou: jednu chvíli si lebedím v poetických popisech a říkám si, jaká je to krása, vzápětí ale vůbec nechápu jednání postav a to, jak mluví a co cítí, a tak jsem pak ze čtení trošičku rozladěná...