Vzestup Endymionu 2
Dan Simmons
Kantos Hyperionu / Hyperion série
< 4. díl
Čtvrtá kniha hyperionského cyklu. V této poslední knize Dan Simmons vynikajícím způsobem splétá nitky osudů všech zúčastněných. Představivost drásající příběh, srovnatelný s největšími veledíly sci-fi, graduje k úžasnému a naprosto nečekanému konci. Hyperion, Pád Hyperionu, Endymion a Vzestup Endymionu jsou mistrnými romány, které si určitě zaslouží místo ve zlatém fondu literatury science fiction. Druhá kniha ze dvou.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1999 , PerseusOriginální název:
The Rise of Endymion, 1997
více info...
Přidat komentář
Je možné označit druhý svazek rozděleného Vzestupu Endymionu přívlastkem „triumfální zakončení Hyperionské série“? Troufám si říct, že ano. Alespoň mě tato poslední část cyklu vzala na nonstop trip, z něhož jsem se nedokázal vymanit, dokud jsem nedosáhl závěrečných titulků. Simmons tady drásá i hladí, a obojí dělá velezkušeně a s noblesou. Někomu může připadat finálový zápas za právo zvolit si vlastní budoucnost patetický, mě ale dostal a užil jsem si ho na 100%, dokonce i se slzou v oku. Jak už slibovala synopse prvního svazku, odkryjí se nám zde všechny záhady a pochybnosti, které jsme si snad přinesli z dřívější četby. Nevracíme se však pouze k tajemstvím z Endymionu, nýbrž zabrousíme až ke kořenům hyperionských Hrobek času, kde jsme potkali původní účinkující. Simmons spojuje nitky a váže poslední uzly, aby tapisérie byla úplná a dokonalá. Je nakonec úplně jedno, že nejspíš každý už dávno uhádl vyvrcholení klíčové zápletky, ke kterému se Raul Endymion ne a ne dopracovat, když je tak krásně konejšivé a sentimentální. Vzestup Endymionu si už nenechal zadní vrátka pro navázání dalších dílů (samozřejmě nikdy neříkej nikdy), a je to jen dobře. Příběh je celistvý a uzavřený. Jsem moc rád, že jsem ve světech Hegemonie člověka a později Paxu pobyl a poznal jeho hrdiny. Někdy se sem bezpochyby vrátím…
Báječný, mrazivý a fantastický konec. Vše do sebe zapadá. Díky za tu úžasnou jízdu mnoha krásnými světy.
Závěr této Sci-fi ságy byl o trochu lepší než většina předešlé části Vzestupu Endymionu, ale konec se mi bohužel nelíbil. Byl předvídatelný, hrůzný a dovětek posledních stránek až moc zdlouhavý. Škoda, že z Raula byla vytvořena taková nablblá postava a že mě motivy Aneina počínání evidentně inspirované křesťanstvím fakt nenadchly. Možná ještě přetrvává šok z hrozné kvality Vzestupu Endymionu 1, který tento díl nezachranil. Čtenářský zážitek pořád zůstává světelné roky za prvními 3 díly kantosu. Jak se to po třech tak skvělých dílech mohlo Simmonsovi stát?
Závěr Kantosu Hyperionu. Z Aeney se díky časové dilatace stane 20-ti letá dívka. Raula, Aeneu a androida Bettika opět nahání Pax po několika různých planetách. Aenea je nějakým typem mesiáše, nejspíš modelovaná dle Ježíše Krista. Hlavní hrdina je nesympatický ufňukánek, který pořád jen žárlivě řeší, s kým Aenea spala když nebyli spolu. Román se snaží popsat velkou lásku mezi Raulem a Aeneou, ale moc to nefunguje. Co mi ale vadí nejvíc je to, že Simmons nedokázal Kantos smysluplně dokončit. Ignoroval celé dějové linky z prvních dvou knih, ze Štíra nakonec udělal Kassada, zcela zapomněl na lidského Boha a na boha UI. První dvě knihy určitě stojí za přečtení, u těch dalších dvou si nejsem jistý.
Poslední díl je překladatelskou katastrofou. Porada v kolonii Vyvrženců představuje pro čtenáře fyzické utrpení, nedá se to číst. Zaujala mě ale teorie o tom, že nic jako nesmrtelná duše neexistuje, že v Prázdnotě, Jež Spojuje, přetrvávají jenom všechny emoce a vzpomínky každého tvora ve vesmíru, který kdy žil a že se s nimi za určitých podmínek určití lidé mohou potkat. Je to podobné jako v židovské víře, ne? že žijeme dál pouze ve vzpomínkách našich blízkých.
Z neustálého přesouvání se v čase dopředu a dozadu mi šla trochu hlava kolem, ale když jsem se přestala snažit srovnat si všechny události před a po se všemi důsledky, ulevilo se mi.
Takže závěr? Není to špatná sága, ale za vrchol světové sci-fi bych ji neoznačila, například do Duny má daleko.
Kvůli téhle knize jsem začala číst i Johna Keatse. A víte, co? Líbilo se mi to. :) Rafinovaná scifi tetralogie odkazující na kde co. Překlad hlavně u posledních dílů je fakt hroznej. Anglicky jsem se neučila, ale i já bych přišla na to, že "the music of the spheres" bude hudba sfér a nikoli hudba koulí.
Příšerné utrpení. Byla to taková obtěžující nuda, že jsem vydržel do poloviny jen proto, abych se dozvěděl odpovědi na otázky položené v předchozích dílech, ovšem dál to bohužel nešlo.
Nekonečně suchopárné popisy krajinek, fresek, oblečení... Nějaký čas jsem přeskakoval stránky a četl jen veškeré přímé řeči. Nakonec ani to už se nedalo.
Raději jsem si přečetl na wiki, jak to celé dopadlo a jsem rád, že to mám za sebou.
Aenea je přechytřelý spratek, který se ukájí typickým "já všechno vím, ale nic vám neřeknu" a zcela určitě si z toho každý večer sahá na přirození.
Raul je nekompetentní hlupec, který byl do příběhu vpodstatě vmanipulován ostatními protagonisty a nechává se s tupostí sobě vlastní unášet událostmi.
Na zásadní otázku Kdo je shrike a kde se stakra vzal, jež byla položena asi o čtyři tisíce stránek dřív, dostaneme odpověď pouze velmi vágní. Obecně toho autor moc neosvětlil. Jednoduše sám nevěděl jak to uzavřít. Mnoho linií příběhu se ukázalo jako slepých a úplně zbytečných.
K tomu všemu opět nevěrohodně mnoho Deus ex machina záchran v posledním momentě...
"Vzestup" jakožto zakončení celé série je... prostě bravurní. Zodpoví většinu otázek, ponechává však prostor pro vlastní interpretaci a naděje (a pochybnosti). Mix žánrů vrcholí v napínavé jízdě, u které, i když z předchozího dílu víte, jak to "nejspíš" dopadne, stále čekáte, zda to tak dopadne (podle toho, na kterou část zápletky se hlavně soustředíte). Nenávidím autora za to, co provedl těsně před koncem, ale jsem mu vděčný za to, co provedl na konci, a co bylo zřejmé (nebo v co jsem doufal) už v předchozím dílu. Pod náporem emocí děkuji za čas strávený nad kvalitním dílem a potvrzuji, že Kantos Hyperionu ve všech jeho tvářích, tu lepších (kompletní 1. díl, Štírovy akce, autorem vytvořený vesmír), tu horších (zdlouhavé a zbytečné pasáže, neustálé "miluji tě", které mi na konci už lezlo krkem, dokud mi to nedošlo... čili se zpětně anulovalo; některé nejasné osudy nutící čtenáře hodně domýšlet), mohu a budu, jak řekla Ta, která učí, "Volit znovu".
I když byl konec poněkud hektický, na rozdíl od zakončení většiny sérií ho považuji za důstojný, i když trochu sentimentální. Snad má lidstvo opravdovou naději.
Hotovo .... když jsem četl Kantos, hltal jsem každé slovo. Nikdy před tím mě žádná kniha takhle nepohltila. Rok jsem sháněl Endymion. První díl Endymionu nezklamal, ale nijak zásadně nepředčil očekávání. První svazek "vzestupu" je ze 3/4 hodně pozvolný a dojmy z něj rozpačité, až na ten konec, který se začíná rozjíždět ....... druhý svazek je přesně tím, na co jsem se těšil. přečteno jedním dechem - hltal jsem každé slovo. Děj úchvatný a promyšlený. Těším se na dobu, až vše zapomenu natolik, abych si to mohl přečíst celé znovu. Jelene, máš se na co těšit.
Tak sám nevím pořádně, co jsem čekal. Vysvětleno, co bylo potřeba bylo. Co bylo zahaleno do hávu tajemna, zůstalo ukryto a nebylo vysvětleno ani hlavním postavám. Kor ani Aenea to nevěděla, takže vlastně nejsme o nic ošizeni, protože Aenea věděla všechno.
Simmons mě vždy dostane svým prachsprostým a hrozným koncem tak jako to udělal v Illion/Olympos duologii a taky knihy s Kurtzem. Tady se to ani tak moc nekoná. Příběh dává smysl od začátku do konce (beru v potaz všechny 4 knihy) a ani se u toho člověk moc nenudí (neberu-li v potaz třetí díl Endymion, to je nehoráznej vopruz). Simmons je skvělý vypravěč, ještě lepší lingvista, ale hodně pasáží, hlavně teda Raulův příjezd na T'ien Shan je tak nudný a zbytečný... Myslím tu několika, snad i stránkovou, odstavcovou pasáž porovnávání hor a frakcí, které kde žijou. Hrozně mi to připomínalo Tolkiena (to doufám Simmonsovi polichotí). O postavách si vlastně ani nevím, co myslet. Raul má sloní pamět (chtěl jsem se zeptat co je to slon), ale je tupej jak nůž na roztírání másla. Aenea je naproti němu vševědoucí, kdy ani láma z Nebeských hor na ní nemá. Silenius je i ve věku necelého milénia sprostý jak dlaždič a A.Bettik je Pozorovatel. A kdo je otcem dítěte Aeney? To je v tomdle díle už více než jasné... vlastně už v té první části.
Kantos Hyperionu mě nesklamal, ale ani mě nenadchnul. Srovnám-li to ale s podobnou Simmonsovou space-operou Illion/Olympos tak je KH určitě lepší. Štír jako skvělý antihrdina, který nás doprovází všemi díly, Konzulova loď, A.Bettik, i ten Silenius a vlastně i ten zamilovaný páreček... vlastně mi budou chybět
Konečně konec. A pro mě celkem neuspokojivý. Konec jsem čekala, nepřišel mi nijak zajímavý ani úchvatný, jak tomu bylo u Kantosu.
Je to už měsíc co jsem přečetl všechny díly od Simmonse a nemůžu se dokopat k četbě něčeho jiného...Jsem si jistý že žádné knihy už ve mě nezanechají to co Simmonsova sága...Měsíc už nemůžu dostat příběh z hlavy :/ DOPORUČUJI!
Perfektní zakončení úžasného příběhu. Musím se přiznat, že u této knihy se mi stalo to, co se už dlouho nepřihodilo - nechtěl jsem dojít na konec. Avšak musím zmínit jednu věc, která byla při četbě poněkud na obtíž, a sice naprosto otřesný překlad. Za "hudbu koulí" by překladatele měli pověsit za palce do průvanu.
Štítky knihy
space opera Locus Poll Award (ocenění)
Autorovy další knížky
2007 | Terror |
1996 | Hyperion |
2012 | Temné léto |
2010 | Hladové hry |
2010 | Kantos Hyperionu |
(SPOILER) Za překlad by si Vzestup Endymionu II zasloužil spadnout na tři hvězdičky (už ten název by měl být správně "Endymionův vzestup", zase tu straší "hudba koulí" místo hudby sfér a podobně), ale na pět by to stejně nebylo ani s dobrým překladem, protože... Simmons je prostě grafoman, cpe tam fůry osob a lokací, které si nemáte šanci zapamatovat a jsou i zbytečné. Konec byl, díky všem těm skokům v čase snadno předvídatelný, rozuzlení Štírova původu/stvoření ve vztahu ke Kassadovi, hm... trapné. Přesto dávám čtyři hvězdy, sice nedokážu pojmout úplně všechny provázanosti (což asi i málokdo, vzhledem k množství textu celého Kantosu), ale to co jsem pochopil, je vcelku impozantní. Vážně to měl takhle promyšlené od začátku? Anebo improvizoval a postupně navazoval na to, co předtím rozehrál bez vysvětlení? No, i s výše uvedenými výhradami hodně čtivé, i když ne pro každého. Jsem zvědav na další Simmonsovy počiny.