Vzkříšení
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/116670/bmid_vzkriseni-65e2262085105.jpg
4
300
300
Jeden z vynikajících románů klasika ruské literatury podává na psychologickém příběhu o vině a jejím vykoupení kritiku carského vládnoucího systému konce 19. století. Hlavní postavou je kníže Dimitrij Ivanovič Něchljudov, muž patřící k dobré ruské společnosti konce 19. století. Do sebe zahleděný muž, který má před svatbou s dívkou z dobré rodiny. Když zasedá v porotě soudního procesu okradení a otrávení kupce Smělkova, poznává v jedné obžalované schovanku jeho tet Jekatěrinu (Kaťušu) Maslovovou, kterou kdysi jako student velmi miloval a i ona milovala jeho. Po letech jako důstojník ji svedl a dal jí 100 rublů jako náhradu. K hrůze nyní zjišťuje, že s ním Kaťuša měla dítě, které bohužel zemřelo a nešťastná, zlomená žena se stala prostitutkou. Kaťuša je kvůli chybě omylem odsouzena a čeká ji trest v podobě nucených prací na Sibiři. Dimitrij se jí rozhodne pomoci a nabízí jí sňatek. Kaťuša ho odmítá. Dimitrij se nevzdává, podává odvolání k senátu, to je zamítnuto. Dimitrij se setkává i s jinými vězni a snaží se jim pomoci. Dimitrij i Kaťuša se mění vnitřně k lepšímu. Dimitrij rozděluje své pozemky mezi své poddané, aby se o ně starali a odjíždí s Kaťušou na Sibiř. Nakonec je Kaťuša osvobozena, ale chce pokračovat dál s politickým vězněm Simonsovem, který se do ní zamiloval. I když Kaťuša velmi miluje Dimitrije, opouští ho, aby mu neničila život. Dimitrij je velmi zdrcen, protože Kaťuša pro něj mnoho znamená, což mu začalo docházet, až si uvědomil, že by ji mohl ztratit. Dimitrij se rozhodne dále pokračovat v pomoci nevinně odsouzeným. Spisovatel v této knize kriticky poukazuje na nelidské zacházení s vězni, na neobjektivnost soudů, které často odsuzují neviné, na nezájem bohatých lidí o chudé a neochotu jim pomoci. Kritizuje zde i ruskou pravoslavnou církev Jak se však Tolstoj chce se všemi nastíněnými problémy vyrovnat? Jaké nabízí řešení? Tvorba ruského spisovatele, zakořeněného v 19. století, ještě nevidí svět a náš život v něm jako bezvýchodný. Zmiňované potíže se tudíž podle Tolstého dají odstranit zpytováním svědomí a snahou jednotlivce vést lepší a spořádanější život. Tolstoj v závěru svého románu přímo vybízí k žití podle několika výroků z evangelia, které cituje. K takovému východisku se samozřejmě můžeme postavit různě, já osobně bych je poněkud zobecnil. Řekl bych, a tím bych své kratičké pojednání i uzavřel, že cesta k řešení kolektivních problémů, nezřídka způsobených selhávající komunikací a narůstajícím odcizením mezi lidmi, musí začít u člověka jako jednotlivce, který se musí umět v kritický okamžik zastavit a zamyslet se nad tím, co vlastně dělá.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1961 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Воскресение, 1899
více info...
Přidat komentář
Nádherná kniha. Musím přiznat, že jsem měl problémy ji číst, nijak zvlášt mě nestrhla příběhově, ale sonda do prostředí náprevných zařízení a úvahy hlavní postavy nad sebou, svým postavením vůči trestancům a celkové struktuře společnosti jsou naprosto bravurní. Nemohu než doporučit.
Nejsem si jistá, zda se tohle může kdy stát.
Žijete život v blahobytu, nic vám nechybí a nejednou ze dne na den se z vás stane zastánce trestanců a vzdáte se všeho co máte, protože špatný svědomí je prevít.
Kniha mohla být minimálně o sto stránek kratší, protože od druhého dílu se myšlenky neustále opakují a je to nesmírně náročné a zdlouhavé. Ani konec pro mě není úplně jasný. Bůh vše napraví? Je to jen o lidech a o tom co dělají, ne v co věří.
Netušil jsem, do čeho jdu - půjčil jsem si knihu naslepo, jen podle jména autora. Přibližně první polovina slibovala silný román o smyslu života, ale pak se to zvrtlo v bohapustou socialistickou až anarchistickou propagandu. Každý vylíčený revolucionář byl jak Mirek Dušín. Bylo to až trapné.
Kniha je obsahem a myšlenkou zajímavá, připomíná v mnohých ohledech Zločin a trest. Obsahuje spoustu hlubokých myšlenek, ve kterých se Tolstoj snažil ukázat svůj pohled na svět. Myslím, že patří mezi díla, ze kterých si v každém věku vezmete neco jiného, a tak se vyplatí číst s odstupem několika let znovu.
Výtečná kniha, kterou jsem odsouval dlouhých 15 let než jsem ji konečně celou přečetl. Dalo by se říci, že jsem do ní dozrál a naplno pochopil Tolstoje a jeho pohled na svět. Patří k jeho posledním dílům a je odkazem zkušeného a moudrého člověka.
Velmi zajímavá a čtivá kniha. Spoustu zajímavých myšlenek o spravedlnosti soudů, o víře, o rozdílech ve společnosti (bohatá šlechta x chudí venkované a sedláci) a podobně.
Četla jsem ji k maturitě. Po některých knihách bych jinak nešáhla. Tohle je jedna z nich.
Domnělý zločin a reálný trest dávno před Dostojevským. Celkem nechápu hlasy, které knihu odsuzují, protože mi přišla doslova fascinující. Tolstoj dovede vykreslit lesk i bídu Ruska naprosto přesvědčivě a (za tím si stojím) neuvěřitelně čtivě. Kaťušin svět kontrastuje se světem Něchljudova, doplňuje je panoptikum postav vysoké společnosti i postaviček na druhém pólu. Krásný a hluboký příběh!
Nemůžu nějak hodnotit, neboť povinná četba byla holt povinná četba. Pravdou taky je, že učitelé si nedělali iluze, že bychom je četli a radši nám sehnali obsah knihy. Takže po dlouhé době od školy jsem si tuto knihu přečetla a myslím, že Tolstoj v moji knihovně skončí v propadlišti dějin. Spíš mě to připadá, že T. do svých knih vtělil svoje myšlenky svou filozofii a vlastně reformy, které uskutečňoval na svém statku v Jasné Poljaně I když je pravda, že je zde popsán ruský obraz vězeňství a odjezdy nebo spíš vypovězení na Sibiř.
Kniha se mi celkem líbila. Kniha má 3 díly.
Hlavní hrdina si uvědomuje chybu, když při soudním jednání je projednáván případ ženy, kterou v mládí miloval, ale opustil ji. Kaťuša porodila jeho dítě, které zanedlouho zemřelo. Jako porotce jí chce pomoct, aby ji omilostnili, proto navštěvuje lidi vysokého postavení. Je odhodlán ji doprovázet na Sibiř, a také tak učiní... Před poznáním Kaťuši byl lepším člověkem, ale když vstoupil do vojenské služby, jeho chování se změnilo k horšímu. Měl milenku a také uvažoval o sňatku s jedním děvčetem...
V knize se setkáme s vylíčením vězeňského života, seznámíme se s otřesnými podmínkami, které panují ve věznicích. Lidé jsou zavírání bezdůvodně, bez věrohodných důkazů. Obzvláště hrozná byla cesta vězňů, kdy během velmi horkého dne putovali pěšky na místo určení (řada vězňů zemřela). Tolstoj zastává názor, že vězení člověka ještě více zkazí a dokládá to četnými příklady. Mladým lidem, kteří se ocitnou na scestí, by se mělo pomoci, a ne je zavřít do káznice, kdy po propuštění se stanou ještě horšími, než byli.
Hlavní hrdina se také zabývá otázkami zemědělství. Prosazuje názor, že půda by měla být vlastnictvím všech, a proto se rozhodne, že půdu prodá rolníkům, aby ji měli ve svém vlastnictví. Připomnělo mi to postavu Levina z knihy Anna Kareninová, kdy o zemědělství v podobném duchu uvažoval.
Cesta ke spáse člověka vede v dodržování božích přikázání. Tolstoj zastává názor, že když nás někdo udeří, máme mu nastavit druhou tvář a odpustit dotyčnému člověku. Ale je to moc těžké v dnešní době, člověk musí mít silnou vůli, aby dodržoval tyto zásady. Bylo by fajn, kdyby všichni lidé dodržovali boží přikázání, svět by vypadal lépe, pak by neexistovaly ani vězení, nebylo by je třeba. Jenže bohužel se to asi nikdy nestane, lidé jsou různí, ale Tolstoj v tom vidí záchranu, aby se lidé napravili. V knize si párkrát pokládá otázky, jestli je on blázen, anebo ostatní, kteří nevidí, co se děje ve společnosti.
Kniha byla pro mne trochu náročnější. V knize se vyskytuje mnoho vedlejších postav. Zajímavou vedlejší postavou byl jeden stařec, který nevěřil v žádné náboženství, a jak tvrdí, měli by lidé věřit jenom sami sobě. Hlavní hrdina také čas od času hloubá o náboženství.
Citát z knihy, který se mi líbil:
Jednou z nejběžnějších a nejrozšířenějších pověr je, že každý člověk má své určité vlastnosti, že je dobrý, zlý, chytrý, hloupý, energický, apatický atd. Avšak lidé nejsou takoví. Můžeme o člověku prohlásit, že bývá častěji hodný než zlý, častěji chytrý než hloupý, častěji energický než apatický a naopak. Ale nebude pravda, řekneme-li o jednom člověku, že je hodný nebo chytrý, kdežto o druhém, že je zlý anebo hloupý. Přitom si lidi vždy takto třídíme. A to není správné. Lidé jsou jako řeky. V každé je voda stejná a pořád je to voda, ale každá řeka je někdy úzká, bystrá, jindy široká a klidná, jednou je čistá, chladná, jindy kalná a teplá. Stejně je tomu u lidí. Každý člověk nese v sobě zárodky všech lidských vlastností a někdy se v něm projevují ty, jindy zase ony a člověk často bývá nepodoben sám sobě, oč je to pořád on a zůstává sám sebou. U některých lidí bývají proměny zvlášť nápadné.
Autor mě vůbec nepřesvědčil o tom, co píše. Vše působí vykonstruovaně, případně nereálně, málo uvěřitelně, jakoby Tolstoj psal o věcech jen z doslechu a žil snad úplně jinde. Navíc mě ani nepřesvědčil literárně, celý román je takový plytký, nevýrazný, nezáživný a bohužel musím říct, že Tolstoj neumí čtenáře zaujmout, i když popisuje velmi zajímavé věci. Mimo samotný děj, který nikam moc neplyne, autor často zabředá do hloubání a úvah, které ovšem nikam moc nevedou, mnohdy jsou naivní až směšné. To je patrné především v posledním díle románu, který jsem dočetl jen ze setrvačnosti. Paradoxně víc než realisticky na mě román působí spíš utopisticky. 55%, 23.12.2015.
Příběh Něchljudova je do jisté míry pravdivou kritikou společnosti, ale takovou až moc černobílou. Má pravdu, že například úřední funkce člověka jaksi odosobňuje, že v rámci úkolu udělá věci, které by normálně "v civilu" nedělal (hned jsem si vzpomněl na knihu Smrt je mým řemeslem od Merleho). S mnoha názory se neztotožňuji, nicméně je chápu (nebudu se o všem rozepisovat) a příběhu to nijak neubere. Něchljudovovi jsem fandil a byl jsem v napětí, jak se věci vyvinou, zda-li nakonec někoho vlivného neznepokojí tak, až sám poputuje mezi tzv. politické. Můžu doporučit, na ruskou klasiku se čte dobře, ani takové ty typické odbíhací příběhy nových a ne zcela ústředních postav nejsou obsáhlé ani nudné.
Vzdať sa svojich majetkov, neustále zdvíhať mandle aristokracií a prepísať si Bibliu po svojom - prenasledujúce otázky mladíckej nerozvážnosti videli Tolstoja ak humanizácií až do špiku kosti. Literárnemu umeniu to však neubralo.
V dnešnom rýchlom svete sa už nenosí opisovať určitý jav takýmto podrobným opisom. Moderný spisovateľ chce odbaviť čitateľa najlepšie jednou vetou. Tolstoj si zdĺhavosťou opisu spoločenského prostredia, (ktoré potom kritizuje) nahráva na smeč trefnej kritike, až vďaka prednesenej obrazotvornosti akoby celý problém vystihol a vyriešil. Inokedy akoby tápal, vychytáva muchy - chytá sa do problému urážky dôstojnosti ktorý si sám nastražil (rozhovor s Nechľudovej sestry - manželom, právnikom). Posledná tretia časť už viac nadchýna monológmi Nechľudova a jeho prerodu, ako ďalšími opismi. Ostáva spomenúť skvelá práca s gradáciou, (Maslová na súde) či skvelú psychológiu postáv.
Časť, ktorú si asi každí bude pamätať je opis väzenskej bohoslužby, ktorú potom "znesie" pod čiernu zem. V tomto mu nemožno nič vytknúť. Či hlboká ľudskosť obstojí aj v ostatných predložených otázkach spoločnosti a jej zákonov a hlavne(!) dnešného sveta - by bol skvelý námet na úvahu, ktorú táto kniha len podporí.
Román o vzpouře proti konvencím. Proti těm konvencím oficiálním - způsob využití půdy, nakládání s vězni.... Proti těm neoficiálním - beztrestnost bohatých, zneužívajících nižší vrstvy sexuálně i jinak, zneužívajících veřejné prostředky, korupce a klientelismus.
Cestou k nápravě jsou ale opět jen konvence, sociální, užité za nezvyklých okolností. Boháč si bere trestankyni a bývalou prostitutku. nakonec z plánu sice sejde, ale...
Kniha je o člověku, který se snaží napravit to špatné, co způsobil, a četla se podle mě velice snadno, a mnoho po ní v člověku zůstane, protože to je Téma.
Možná nejlepší dílo pro první seznámení s ruským realismem, čtenáři nehrozí že by se ztratil v panoptiku postav a myšlenky v dílu obsažené jsou v porovnání s jinými díly předkládány stravitelnější formou.
Boj o lepší svět začíná v nitru každého jednotlivce...
Opravdu nadčasový a svým způsobem smutný román, protože člověk se za jedno století vůbec nikam neposunul. Tolstoj tu evidentně čerpá ze svých právnických zkušeností a velmi otevřeně kritizuje soudobou společnost, což nemohlo být příjemné vůbec nikomu. Pokrytectví tzv. vyšších vrstev a jejich absolutní pohrdání lidmi z těch nižších a určitá generalizace, které podléhají (máš jiný názor = jsi blázen, nebo komunista), jsou zobrazeny výborně a věřím tomu, že i dnes se něco podobného děje. Obě klíčové postavy mají svou hloubku a hlavně Něchljudov je hodně tragický charakter, protože "prohlédl" a uvědomuje si svou chybu, kterou chce napravit, jenže to prakticky není možné. Je tu spousta jemného humoru i hodně silných scén, které zapůsobí a mnohdy vypoví víc než stovky dalších stránek. Suverénně nejčtivější je první díl, který je svižný a ústřední zápletku mistrně odvypráví během čtyřiceti stránek, v dalších dvou částech už něco přebývá a je to trošku zdlouhavé, pořád ale relativně čtivé. Je také pravda, že kritika je většinou zbytečně doslovná a závěrečné náboženské vyznění a apel rozhodně nesednou každému. I po více než sto letech má ale Vzkříšení čtenáři co nabídnout, dá se nad ním dlouze přemýšlet a je hodně inspirativní, což oceňuji ze všech nejvíc. 80%
Celkem dobrý román s citlivým vhledem do tehdější společnosti. Výborná psychologická drobnokresba jednotlivých postav. Nejsilnější je ale dle mého názoru v tomto románu popis situací, do kterých se jednostlivé postavy dostávají a jejich konfrontace; a to od těch "nahoře" až po ty "dole". Jen mi postupem času víc a víc vadila to věčné moralizování a lamentace nad stavem soudnictví a celkově společnosti. Ne že bych s Tolstojem nesouhlasil, naopak, pokrytectví a absurdita soudních přelíčení a jeho mechanismus jsou popsány skvěle a svým způsobem aktuálně, ale některé úvahy se postupem času až protivně opakují, že jsem občas odstavec nebo i stránku přeskočil. První část je dle mého názoru nejlepší a nekoncentrovanější. Druhá a třetí část je nastavování toho, co již bylo řečeno s očekávaným jednáním postav a vývojem událostí. Příběh nakonec vyšumí do ztracena. Závěrečná apoteóza mně přišla vyloženě nepřesvědčivá. Ale to je zřejmě dáno poplatností době a životními zkušenostmi autora. Pro příznivce Tolstoje je to povinnost. Již starý a zkušený autor předkládá své názory a učení; sice trochu těžkopádně, ale v některých momentech stále aktuálně.
Štítky knihy
křesťanství 19. století Rusko ruská literatura
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
Krásná kniha ale přišlo mi, že místy už Tolstoj trosku tlačí na pilu.