Winnetou I
Karl May
Slávny príběh o priateľstve, čestnosti a odvahe náčelníka Apačov Winnetoua a jeho bieleho brata Old Shatterhanda s ilustráciami Teodora Schnitzera. 66-048-73 Na severoamerickej pôde sa v minulých storočiach stretli v krutom boji dve plemená: červené a biele. Bieli prišli do Nového sveta so sladkým úsmevom na perách a červení ich privítali s otvoreným náručím. Ale neskôr sa k americkým brehom začali valiť prúdy vysťahovalcov z Európy: miesto sladkých rečí zahrmeli pušky, miesto znášanlivosti zavládla nenávisť. Rozpútal sa nemilosrdný boj o územie. Bola to, pravda, historická nevyhnutnosť, no mohlo sa to uskutočňovať bez krutosti a vraždenia. Hoci Karl May — autor románu Winnetou — v Amerike nebol, chápal nevyhnutnosť belošskej rozpínavosti, no chápal aj tragické položenie indiánskych kmeňov. Preto v tomto románe vyslovuje hnev a rozhorčenie, obžalúva ľudskú krutosť a bezcitnosť, bojuje proti nezmyselnému vraždeniu a rasizmu. Hlavní hrdinovia, Apač Winnetou a beloch Old Shatterhand, sú symbolom zbratania ľudstva, statočnosti, ozajstného priateľstva a hrdinstva. No prídu si na svoje aj čitatelia, ktorí túžia po romantike a dobrodružstvách, pretože dej tohto Mayovho románu je naozaj vzrušujúci.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1973 , Mladé letáOriginální název:
Winnetou, 1893
více info...
Přidat komentář
Od prvních stránek na mě dýchnul můj náctiletý čtenářský svět. Nevracím se skoro vůbec do těchto vod, ale teď budu vědět, kam sáhnout v horších časech, pokud přijdou. Je to trochu 'naivní a černobílé', ale pořád stojí za to hrát na straně přátelství a spravedlnosti.
Navíc tento překlad (Návrat 1993) netrpí totalitními zásahy do Klekí-Petrova světonázoru. Na rozdíl od vynechaných částí třeba v eknize.
5/5
Sice jsem holka, ale trilogii o Vinnetouovi jsem četla mockrát a trpěla jako zvíře, když ho sám autor nechal zamordovat.
Nojo, tak na Vinnetouovi jsem prostě vyrostl. Tak jako se někteří dělí na ty, co mají rádi kečup a nebo majolku, tak jsou i tací, kteří se dělí na ty, co mají rádi Vernea a co milují Maye. Můj bratr například je Verneovec, já jsem určitě Mayovec. Verneovky oceňuju, ale nikdy mne nenadchly tak, jako tyhle příběhy statečnosti, pomsty a cti na sice smyšleném, ale spravedlivém americkém Západě. Dneska to člověk má velmi propojené s filmovým zpracováním a Vinnetoua si nelze představit jinak než jako Pierra Briceho, ale já jsem všechny tři díly hltal jeden za druhým a nemohl jsem se nabažit. Dokonce jsem si sehnal Vinnetouovu paruku, máma mi upletla čelenku a já lítal po sídlišti jako náčelník Apačů.
Takže klasika mého života.
Musím přiznat, že preferuji spíše zfilmované příběhy o náčelníkovi kmene Apačů. Ale kniha také velice pěkná!
Tuto knihu jsem si půjčovala z knihovny mého bratra jako mnoho dalších. Víc mě bavily než dívčí románky. Byly víc dobrodružnější a vždy jsem chtěla být indiánkou vedle krásného Vinnetoua. Představovala jsem si tu nespoutanost, jízdu na koni a nádhernou krajinu. Přesně jak je v knize popsáno. Je to vzpomínka na dětství, dnes jsou jiné žánry které čtu, ale ráda se ke vzpomínkám a pocitu z těchto krásných knih vracím.
Uf, listuji knihou svého dětství a uvědomuji si, že nejsem ve své generaci jediná, kdo nostalgicky vzpomíná prostřednictvím Vinnetoua na zašlé časy. Identifikovali jsme se s hlavními hrdiny a kdo nečetl tuto knihu, jakoby nebyl. Ve svých myslích jsme se přenášeli na prérie a viděli stáda divokých bizonů . Jasně jsme chápali životní hodnoty a získávali smysl pro spravedlnost. K tomu všemu dobrodružství a pevné přátelství mezi Old Shatterhandem a Vinnetuem to se vrylo do našich srdcí navždy. Zároveň jsme prožívali smutek nad ztrátou krásné Nšo-či a statečného Inču- čuny. Otázkou je doporučení. Mayovky se četly v určitém věku. Takže když to člověk nestihne, sám se ochuzuje o vnitřní požitek, který v dospělosti už není tak intenzivní.
Poněkolikáté jsem se vrátil k tomuto dílu a opět jsem četl a četl . Pokaždé když čtu tyto knihy tak musím uznat že proti filmové podobě jsou opravdu mnohem lepší. Příběhy jsou zpracovány do detailu a určitě výpravnější a zábavnější.
Kniha, která ve vás opět probudí toho malého kluka, který příběhy "vinetúa a olčetrhenda" žral. Z dospělého úhlu pohledu zůstává fakt, že Karl May uměl napsat nejen černobílé, ale i fakt dobré vedlejší postavy, jako je tu třeba Sam Hawkens.
Kniha mého dětství. Nedivím se, že nás, děti, inspirovala ke hrám: je prodchnuta jakousi "lesní moudrostí" primitivních kultur. Našli jsme zde nejen podněty k tomu, jak se správně schovávat, jak pozorovat zvířata, ale nabudila v nás i tvůrčí procesy a navíc v nás obrovsky podnítila fantazii. Hádali jsme se o to, kdo z nás bude ten "olčetrhend", vedli jsme s "vetřelci" líté boje o území v lese, vymezené dvěma skalami, vyráběli jsme si nástroje a různá přístřeší... Ten svět byl náš, žili jsme jím, byl naší součástí. Ráda na to vzpomínám.
Proto jsem uposlechla Čtenářskou výzvu a s chutí znova sáhla po této knize. Nezklamala, možná i trochu překvapila. I když je psána s lehkým patosem a poněkud archaickým jazykem, děti by si ji určitě měly přečíst, možná se budou hodně divit, že "nuggety" nejsou jen v mekáči :-)
Nečekala jsem, že mě kniha tak pobaví, přestože se i zde najdou unavující popisné pasáže. Vtip jí dodává postava svérázného Sama Hawkinse a jeho ryze originální hlášky typu: "Matičko skákavá!" "Jestli se nepletu..." Je to humor velmi ironický, ale vysoce nakažlivý, a příjemně osvěžuje děj: jeho glosy již neodmyslitelně patří k textu.
Karel May si zde zhmotnil svou vizi ideálního a vysněného světa, kde "všichni lidé bratry jsou" bez rozdílu pleti a příslušnosti k národu. Právě postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda symbolizují smír a souznění mezi kulturami. Mísí se zde svět indiánů, plný tajuplných obřadů a pověr, se světem bělochů. Jde také o oslavu hodnot opravdových mužů - čest, ušlechtilost, pravda, obětavost, přátelství, upřímnost, nezištnost, tolerance, pochopení. Old Shatterhand je založením militarista, pacifista - a přesvědčením abstinent, což zrovna na Divokém Západě občas přináší nečekané komplikace :-) Vinnetou však svou mentalitou bohužel mnohdy připomíná pětileté dítě, ale mladým čtenářům bude jistě blízký. Zvláštní je, že o sobě často mluví ve třetí osobě, jinak je děj vyprávěn v ich-formě z pozice Old Shatterhanda.
Ráda jsem podnikla podobnou exkurzi do světa mého dětství. Objevila jsem i spoustu roztomilých a zajímavých výrazů /okolostojičnost/ a slovních spojení /leželi v tratolišti krve; moje srdce ještě nepromluvilo; sečkej s vyslovením přísahy!/. Oživila jsem si i výrazy, které k naší malé tlupě přátel neodmyslitelně patřily - greenhorn, vykouřit dýmku míru, dýmku přátelství, ohnivý oř, bledá tvář, yankee, vigvam, squaw, gentleman, tomahawk, traper, dýmající kánoe... Bylo to zajímavé dobrodružství.
Domluvila jsem. Howgh!
"Proč byl ochotný za mě položit život?" zeptal se Vinnetou. "Protože tě tolik miloval a snad i proto, že byl už starý a cítil, jak se mu naplňuje čas. Proto mě také prosil, abych ti zůstal věrný, stál při tobě a pokračoval s tebou v jeho díle - ve vzájemném poznávání a sbratřování bílých a rudých."
"Nenarodil se v naší zemi, ale v dalekých krajích až za velkou vodou. Často nám o nich vypravoval a také nám říkal, že tam rostou stromy zvané duby. Proto jsme si z lásky k němu a jemu ke cti přinesli jejich plody a zasadíme je kolem jeho hrobu. A jako zapustí jeho drahé stromy kořeny v naší zemi, tak jeho slova zapustí kořeny v našich srdcích."
"Jeho víra nebyla naší vírou a naše víra nebyla jeho vírou. My milujeme své přátele a nenávidíme své nepřátele. Klekí-petra ale říkal, že všichni lidé jsou bratři, a proto nechtěl, abychom někoho nenáviděli. Nemohli jsme to pochopit. Ale pokaždé když jsme jeho slov poslechli, bylo nám to ku prospěchu a k radosti. Možná že jsme mu dost nerozuměli a že jeho víra byla vlastně podobná naší."
"Přesto se později nesčíslněkrát potvrdila správnost Inču-čunových slov, že s Vinnetouem budeme jedna duše ve dvou tělech. Rozuměli jsme si ve všem, a nemuseli jsme ani moc mluvit. Cítili, myslili a soudili jsme stejně, stačilo jen si vyměnit pohled a věděli jsme, co se v druhém děje. Nikdy mezi námi nedošlo k sebemenšímu rozladění. Byl to přirozený následek naší niterné vzájemné náklonnosti a shovívaného porozumění pro názory a zvyklosti druhého."
"Tvoje slova mi potvrzují, že jsme se v tobě nemýlili. Zlatý prach, po kterém se bílí zlatokopové pídí, je prach smrti. Kdo ho najde, většinou špatně skončí. Nepachti se po něm, protože zabíjí nejen tělo, ale i duši!"
Značně naivní pohled spisovatele, který si sám sebe představoval jako neohroženého hrdinu - legendu Divokého západu a v ich formě zapsal. Pokud tento fakt překousnete, příběh vás naprosto pohltí a v daném žánru (naivní westerny) je bezkonkurenční. To samé platí i pro většinu ostatních knih Maye, geniálního autora, který toho napsal opravdu hodně.
Filmy s Vinnetouem jsem v dětství milovala. Proto jsem se velmi těšila na knihu, která mě osobně celkem zklamala. Ačkoliv byla co do událostí bohatší, nedokázala mě pohltit tak jako filmové zpracování. Některé události byly popisovány příliš rozvlekle a příběh celkově neubíhal. Dočteno s velkými obtížemi.
Nedávno viděl můj vnuk v televizi sérii o Vinnetouovi, tak jsem zahrabala ve svém knižním fondu a přečetla jsem mu prozatím první díl. No, Harry Potter sice Vinnetoua předčil, nicméně mne potěšilo, že ho to zaujalo.
A já jsem si při čtení zavzpomínala na tu dobu, kdy jsem tři díly Vinnetoua dostala jako dárek a v dětství to byl pro mne dárek nezapomenutelný. Takže už jen kvůli těm krásným nostalgickým vzpomínkám dávám pět hvězdiček. Howgh.
Už dlouho jsem se na tuhle klasiku chystala. Jako malí jsme s bráchou poslouchali tenhle příběh z gramofonu. V knize je podrobnější, ale stejně jsem v duchu slyšela pana Kostku, Rösnera, Hrušinského, paní Maciuchovou... Prostě paráda. Určitě si přečtu pokračování.
Jako chronický navštěvovatel knihoven nevlastním velké množství knih, ale Vinnetou (I. i II. díl) byl Jendou z prvních, které jsem si cíleně já osobně koupil, abych je doma měl. Pro mladého muže, který rád čte a má rád dobrodružnou literaturu je tohle snad nevyhnutelná četba. Krásný svět širých prérií, zločinů, indiánů a podivných osůbek, které celý ten podivný svět mladé Ameriky předkládané Karlem Mayem (který tam nikdy nebyl), dotvářejí. Moje sny byly po dočtení ještě dlouhé měsíce plné spaní pod širým nebem, stopování a přestřelek.
Neodolala jsem a po mnoha letech, vlastně několika desetiletích, jsem si to poslechla jako audioknihu. A hned to tu bylo zas! Jako včera se přede mnou znovu obnažila ta křivda, jak sestřenice Míla vlastnila velkou sbírku fotografií Vinnetoua, protože její otec se dvakrát za život podíval do AMERIKY, kam po válce emigrovala jeho sestra a tak nejenže odkudsi dovezl fotografie z legendárních filmů, ale dokonce TAM i BYL!!! Já bych to byla i celkem překonala, ale můj bratr, náčelník Vzteklý bizon, to bral jako urážku kmene! Tím byla válečná sekera vykopána a dokud se nám u opasků nehoupal její skalp i skalp bratrance Pepy, nedopřáli jsme si oddechu.
Souhlasím s většinou není co psát, kdo nezná, zřejmě nepochází ze Země. Prostě povinnost.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno německá literatura Indiáni westerny Divoký západ Vinnetou Old Shatterhand dobrodružství hrdinovéAutorovy další knížky
1969 | Syn lovce medvědů |
1971 | Divokým Kurdistánem |
1970 | Pouští |
1968 | Černý mustang |
1981 | Poklad ve Stříbrném jezeře |
Jak já Vinnetoua jako malá milovala! Četla jsem ho aspoň 10x, možná víckrát.
Teď jsem Vinnetoua četla v rámci čtenářské výzvy a zjistila jsem, že si některé věty ještě pamatuju doslova.
Jenže jsem knížku nedočetla. Holt mi už není 8, a když člověk ví, jak to dopadne, tak už to nějak není ono :-(. Na Vinnetoua vzpomínám s takovou láskou, že jsem vůbec nečekala, že bych třeba knížku nedočetla.