Žalář nejtemnější
Ivan Olbracht (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/142226/bmid_zalar-nejtemnejsi-uMI-142226.png
4
221
221
Román zobrazuje duševní stavy nenadále osleplého individualistického a sobeckého měšťáka, muka žárlivosti a úsilí osvobodit se od lásky ženy, které nevěří.
Přidat komentář
(SPOILER) Pozoruhodná kniha, jejíž pointou je, že oním nejtemnějším žalářem je láska, která totiž podle hlavního hrdiny zřejmě nevyhnutelně (alespoň pro něj) s sebou přináší žárlivost a znamená ztrátu svobody. Brilantně vystavěné drama, kdy se hlavní hrdina postupně propadá do své paranoie, že manželka Jarmila využívá jeho slepoty a podvádí ho. Svou bezmezně milující ženu, která se o něj jakožto slepce stará, tak přivádí k zoufalství a jejich manželství se dramaticky rozpadá. Zajímavé úvahové pasáže, zejména v rozhovorech penzionovaného komisaře Macha se studentem Králem, s nímž se nakonec společně odstěhují na venkov, aby zde hospodařili na statku. Jinými slovy je to o mužském tápání ve věcech lásky a z něho plynoucí potřebě naplnit svůj život prací...
Tak poslední den v roce je tu a mě ho zpříjemnila tato Olbrachtova sonda do duše chorobně žárlivého komisaře v penzi Karlouše Macha. Nemohl jsem vybrat lépe. Strhující novela, která jede v tempu myšlenkových pochodů postavy jež se pomalu propadá do šílenství své žárlivé mánie. Ať už si o Ivanu Olbrachtovi myslíte své, toto dílo je mistrovským kouskem psychologické literatury, a bylo by škoda ho na základě nesympatií k autorovu politickému postoji minout.
(SPOILER)
Nemyslím si, že žalářem nejtemnějším byla pro Karla láska, protože si nemyslím, že Jarmilu skutečně miloval. On o lásce mluví jako o ztrátě kontroly, v čemž má na jednu stranu pravdu, neboť při afekci je těžké danou osobu dostat z hlavy, ale ne takhle. On nad ní chtěl mít kontrolu v plné míře, a když cítil, že přestává mít převahu, tak ano, zničilo mu to tu jeho „svobodu“, ale v první řadě byl psychicky labilní.
Chorý stav duše se očividně dědil v jejich rodině, neboť už jeho matka si najala soukromého detektiva, protože chtěla vědět, co je Jarmila zač. Největší paralela je ale mezi ním a jeho tetou Emou. Ta se prohlubuje v momentě Karlova absolutního šílenství, kdy odhání všechny pryč a promlouvá s člověkem, který existuje jen v jeho hlavě. Karel i Ema ničili život ostatním svými bludy. Oba byli paranoidní, a když si něco usmyslili, tak to nedokázali pustit. Největší problém u Emy byla myšlenka, že je všem na obtíž, a u Karla chorobná žárlivost, což souvisí s pocitem, že je na obtíž, hlavně po jeho oslepnutí, neboť na své ženě musel být zcela závislý.
Celá ta jeho vize rozchodu a koupě hospodářství pramení z jeho posedlosti kontrolou. Usmyslil si, že když je jako slepec zranitelnější, tak mu více ublíží Jarmilin odchod. Obával se toho. Obával se, že ho opustí a on nebude mít nic v pevně rukou. Rozvod mu nabízel možnost, jak opět získat převahu. Ano, sice jí řekl, že je to na ní, aby se rozhodla, ale to nemění nic na tom, že to byl on, kdo s touhle vizí přišel. Tím pádem mu to nemohlo tolik ublížit.
A toto mě tedy nezaujalo. Ústřední myšlenka proč ne, literárně v pořádku, krásná práce s postavami (i vedlejšími), ale žárlivost mě nebaví a když už žárlivost slepce, tak báseň Slepý od Viktora Dyka. Jsem ráda, že jsem si knihu kdysi nevybrala k maturitě, i když je nenáročná (leda, že bych ji mohla číst místo Jména růže, v tom případě mě mrzí, že jsem ji tehdy neměla).
Takhle kniha je jedním slovem zvláštní. Psychologická sonda do osobnosti a hlavy osleplého chorobně žárlivého muže je zajímavá a děsivá zároveň.
Upřímně nevím, co si vlastně o knize myslet, ale jsem ráda, že jsem se odhodlala a přečetla si ji.
(3,5)
(SPOILER)
Tohle snad není Olbracht, jakého znám. Je psychologický a pro mě tak 100x lepší :)
Žalář nejtemnější je jen jedna z povídek (není to román pane kolego v.) , které v souboru co jsem měl byly.
Ve všech hraje hlavní roli žena, jako taková femme fatale, neuhlídatelná, v podstatě kromě Žaláře neuhlídatelná, ve všech pak ne-věrná.
Ivan Olbracht byl skvělý spisovatel, mám ho moc ráda. Tato kniha je psychologický román, který je prostě top.
Vynikající psychologický příběh. Karlouš je pohledný mladý muž, ctižádostivý a velice podezřívavý, což se v práci projevuje jako pedantství a v manželství jako žárlivost. Jednoho dne mu spadne do oka čedičový odštěpek a krátce nato přichází o zrak. Je nad slunce jasnější, že žárlivost slepého je neřízená střela, ale Karlouš není žádný hlupák a s chladnou hlavou přemýšlí, co dál. A tady přichází zajímavý okamžik a já nechci spoilerovat.
Kdepak, tahle útlá knížečka zdaleka není (jen) o žárlivosti, ale spíše o vědomém rozhodnutí čelit vlastní žárlivosti a s jakými úskalími je takové rozhodnutí spojeno. A taky o tom, že i dobře míněná péče může dusit a že skutečná láska znamená respektovat rozhodnutí milovaného člověka.
Bonbonkem pro staromilce je více než 100 let stará čeština s výrazy jako „ptáčci hopkovali“, „obědují“, „udeřil ho v tvář“, „nepohřeší psaní?“ (=nebude hledat dopis?) atd.
(A teď trochu SPOILER: Kdyby Jarmila svého Karlouše poslechla a rozešli se, on by se zbavil hned dvou břemen: její přepéče a své žárlivosti. (Asi.) Přehodila by se výhybka a nic z toho, co se stalo pak, by se bylo stát nemuselo. On chtěl žít svůj život slepce po svém, bez ní, jenže ona o tom nechtěla ani slyšet - chtěla o něj pečovat, nevědomky se chovala sobecky, majetnicky - a on nebyl dost silný, aby si trval na svém.)
Jestliže byl Karlouš schopen Jarmilce ubližovat, nejednalo se o lásku. To, o čem píše Kamil Albrecht Zeman není láska!
O Karloušovi a Jarmilce jsem si myslel, že je to místní rada Vacátko a jeho stará, která už má něco nalítáno a je trošku při těle. Ale pak zjistim jak jsou na tom skutečně a vyvede mě to z omylu. Asi je to tim, že se Karlos chová jako morous. V kombinaci s jeho slepotou je to pro Jarmilku trošku silný kafe z praženejch žaludů a bukvic.
Karlosova slepota způsobila, že si sice nevidí ani na špičku nosu, zato se mu tak rozšířil špiclovací talent a smysl pro vymejšlení konspiračních teorií. Místo aby toho využil a stal se redaktorem sputniku, aeronetu, parlamentních listů, nebo občas přispěl do epochy, rozhod se že místo toho radši natočí pár dílů walking dead se svojí mladou starou. Jak je slepej, tak ovšem nevidí, jak se mu jeho dílo náramně dobře daří.
Bylo to slušný psychodílo. Nedokázal jsem si představit Jarmilku, jak vypadá po útoku lásky skoro až za hrob, což je věc mojí hlavy a knize to na kvalitě nic neubírá.
Žalář nejtemnější? Je to slepota, nebo to, co pojmenovává Karel? Odpověď je na čtenáři. A kdo je jeho manželka? (Žádná plakátová Anna proletářka.) Milující naivka, protřelá nevěrnice, nebo zralá žena, která se zmýlila v strategii, kterou chce uchlácholit svého Karlouše? Odpověď je na čtenáři. Jisté je, že se mladému Olbrachtovi podařilo popsat vztah, jehož synergie je zničující. A závěr knihy je dokonalý - hrůzný a groteskní zároveň.
Skandální! Může takhle vůbec vypadat klasika?
Právě jsem dočetl, srdce mi buší až v krku a nechápu, jak je člověk schopen něco takového vůbec napsat.
Ze začátku nenápadné, později typicky sladkobolné a člověk už už čeká, kdy přijde onen bod, kdy se děj vydá na nezvratnou cestu do hlubin otřepané tragiky, když se vše začne vyvíjet jaksi jinak.
Nejprve mě překvapilo, s jakou precizností dokáže Olbracht zpracovat sebemenší odbočky od hlavního děje a v pravou chvíli je vložit nazpět jako chybějící kus mozaiky. V pravou chvíli se nám tak připomene žebrák z mostu, švagr Josef nebo tetička Ema. Tak fatálně, tak dokonale!
Dále nevyzpytatelná Jarmila, kterou mám tak rád, ale konečně možná i podezírám?, o které nic nevím a zároveň tolik vím! A vlastně o všem. Jako bychom věděli v každou chvíli o mnoho víc, než hlavní postava a zároveń zoufale nic.
A pak přijde poslední kapitola, kterou doporučuju přečíst v klidu, doma a něčím zapít.
Volám všechny maturanty světa: "máte-li to v kánonu, neváhejte, čtěte!"
Z pěti hvězd dávám deset.
Slepota je žalář nejtemnější..., ne slepota, ale žárlivost.... ne žárlivost, ale láska je žalář nejtemnější....
Zajímavé čtení to bylo, k zamyšlení.
Konec hodně zajímavý a strhující
Neskutečně silný příběh do kterého jsem se dokázala vcítit. Pochyby jsou to, co nás dokáže velmi dobře ovlivnit, a kam až to můžeme nechat zajít, si přečtěte v Žaláři nejtemnějším.
Pan komisař chce mít svůj život pevně v hrsti a pod kontrolou. Co nelze vyúčtovat, nad čím nelze uplatňovat moc, to musí pryč - tetička ho dobře vyučila. Zde není místo pro lásku, pro přijetí svobody druhého.
Příběh je napsán tak působivě, že ani přes zřejmou vyhrocenost ho nelze jen tak odmávnout a pustit z hlavy jako něco, co se nás jistě netýká.
Od Olbrachta jsem přečetla už Golet v údolí a Nikola Šuhaj loupežní, tato tvorba z oblasti Podkarpatské Rusi mě moc nebavila... Ovšem Žalář nejtemnější mě bavil moc! Přečteno za dvě cesty vlakem... Napínavé a poutavé čtení, ve kterém proniknete do hlavy slepého žárlivce... Za mě 4/5 :-)
Štítky knihy
zfilmováno psychologické romány slepota žárlivost
Autorovy další knížky
| 1991 |  Biblické příběhy |
| 2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
| 1937 |  Golet v údolí |
| 1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
| 1963 | Žalář nejtemnější |
Díky bývalé kolegyni vím, jak těžký život je s chorobným žárlivcem (směla pouze do práce, nesměla navazovat s muži oční kontakt - musela se dívat pouze do země, když už si mohla vzít sukni, tak jedině ke kotníkům). Až po jeho smrti, až v téměř 70 letech, si poprvé vyšla na kafe s kamarádkou. Vždycky jsem si říkala, co je tohle za život.
Olbrachtova krátká novela nám dává nahlédnout do hlavy právě takového nemocného žárlivce, přičemž zjistíme, že i jeho život je v podstatě psychické peklo. V případě komisaře Macha ještě umocněné jeho náhlou slepotou a nevědomostí, co se kolem něj děje.
"Teď jsem slepý, Jarmilo. Rozumíš, co to jest, chtít hádanku, které nebylo možno rozluštit všemi smysly, řešiti teď pouze sluchem, zoufat si nad tajemstvím šustotu tvého šatu, vrznutím dveří, barvou tvého hlasu a tichem, které na mne křičí? To jsou muka, Jarmilo. Muka moje a muka tvá, neboť i tobě bude se mnou těžko."
"Ale marno se zbaviti myšlenek. Malý náraz stačí, aby se nanovo řítila halda šedého kamení a on, tvrdohlavý těžař, aby do ní opět bořil ruce a rozdíral si je o hrany ostrého štěrku."