Zápisky z podzemí
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508093/mid_zapisky-z-podzemi-XE5-508093.jpg
4
270
270
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Novely
Vydáno: 1919 , Alois SrdceOriginální název:
Записки из подполья (Zapiski iz podpolja), 1864
více info...
Přidat komentář
Byl to můj oblíbený C. S. Lewis, kdo o nás lidech napsal, že si chodíme v důstojných lidských tělech, ale naše skutečná já se často podobají ubohým mrzáčkům, zpotvořeným nedochůdčatům? Pravý zjev vypravěče knihy si raději nezkouším představit. Zakrnělý a zacyklený úředníček rozpoznává, jak na tom je, ale zatímco jiný by se nad tím pohledem vyděsil, vypravěč jako by si říkal "když už, tak už", a důkladně se ve svém bahníčku ráchá. Aby si ho čtenáři, kteří sami nad lecčíms zavírají oči, mohli dostatečně prohlédnout a sem tam se v něčem poznat.
Snad je to i v logice jeho teze, že člověk chce především uplatňovat svou vůli, konat podle sebe - i kdyby ji bez víry v možnost pozitivní změny, uprostřed stojatých vod beznadějné rezignace, měl uplatňovat nesmyslně a ke své zkáze.
Dostojevský je pan spisovatel, dohlédne až na samotné dno lidské duše. Senzační čtení.
Ačkoli mám jiné Dostojevského knihy více či méně ráda, do této jsem se nedokázala začíst. Kniha plná nihilismu, pesimismu, až možná hraní si na někoho výjimečného (jsem zlý, nevzhledný, chorobný) a soustavné patlání se v těchto pocitech nebylo pro mě to pravé. Možná se čtení knihy jen nestrefilo do správného období, možná jsem se nedokázala dobře soustředit, možná mi to všechno přišlo násilné, nepřesvědčivé. Nevím.
Dvě části, ze kterých se Dostojevského kniha skládá, měly pro mě hodně rozdílnou hodnotu.
Ta první (esej) byla sice zajímavá, ale nijak zvlášť originální. Asociální hlavní hrdina zde spílá (tehdejší) moderní společnosti, deklaruje neuznávání měšťanských pravidel morálky a dává na odiv svoji fyzickou a duševní ošklivost. To mohlo působit v době vzniku knihy velmi skandálně a jistě v tom byl kus odvahy něco takového vydat, ale z odstupem času už tahle linka nepůsobí zvlášť znepokojivě. Mezitím jsme totiž četli Americké psycho, Mechanický pomeranč, komplet Bukowského a další ... takže hrdina této knihy už působí v téhle konkurenci poměrně krotce.
Navíc se velkou část eseje věnuje kritice názoru, že člověk moderní dobou roste (v souladu s rozvojem vědy) k nějaké větší a větší dokonalosti. To vypadá spíš na nějakou dobovou polemiku a na začátku 21. století už to působí archaicky.
To druhá část (příběhová) mě zaujala mnohem více - Fjodor Michajlovič zde svou postavu rozebere do posledního šroubku a ukáže nám i ty nejtajnější (a nejtemnější) zákoutí jeho duše. Portrét je to dost věrohodný (zobrazuje se tam ten paradox člověka, který sice pohrdá jinými lidmi, ale zároveň touží po jejich obdivu - protože opovrhovat někým, kdo tě ignoruje, to jaksi ztrácí cenu), ale také docela děsivý a hlavní hrdina je vážně mimořádně odpudivá postava. Ale příběh není dlouhý, tak se to dá vydržet.
Dostojevský v této knize píše překvapivě moderním stylem (na svou dobu určitě) a pro čtenáře jako jsem já (který zatím četl víceméně jen jeho dlouhé romány) to bylo zajímavé setkání s touto polohou jeho tvorby.
Bolo by to celkom humorne, keby z toho ale nemrazilo...
Minuly zivot pana Goladkina.
Celkom by ma zaujimalo, ako Dostojevskij tvoril tieto postavy... ci rozvijal nejako intuitivne jednu myslienku/vlastnost a snazil sa najst jej priciny... presne ako to urobil v tomto diele?
Na zaver som cakal happyend...darmo, tato zem nie je pre starych.
Zápisky z podzemí, to je naprostej punk rock v literatuře, když jsem to četl poprvý, byl jsem z toho naprosto vedle, přišlo mi to hlavně hrozně vtipný, fakt, skoro furt sem se musel smát jak blázen, ten týpek, co to jakoby vypráví byl tak směšnej a vtipnej zároveň, fakt to ten D. napsal skvěle. Samozřejmě, už je to dávno, co jsem to četl, a dnes už je člověk jinde, ale v dospívání to byla naprosto zásadní věc, manifest vzteku a nasranosti, takovej teen spirit v literatuře.
"Ó, povedzte, kto prvý dal na známosť, kto prvý vyhlásil, že človek pácha nehanebnosti len preto, lebo nepozná svoje pravé záujmy: ale keby sme ho poučili, upozornili ho na jeho pravé, normálne záujmy, hneď prestane páchať nehanebnosti, hneď sa stane dobrým a šľachetným, lebo keď bude vzdelaný bude chápať svoje pravé výhody, v dobre uvidí vlastnú výhodu, a je známe, že ani jeden človek nemôže vedome konať sám proti sebe, preto by začal konať dobro takrečeno z nutnosti."
Filozofický nátěr a emařina první třídy. Esence našich nejpodlejších úvah a nejfrackovitějšího chování, kterých se minimálně čas od času dopustí asi každý z nás. Dostojevskij je král nejzazších koutů naší mysli.
Tak tohle byla doslova drtivá ofenzíva na mou nebohou mozkovnu. Tím hůř, že jsem tuto povídku četl před spaním a ještě dlouho do noci jsem měl závity rozpálené do běla z toho, jak jsem se snažil tento odbržděný a nemilosrdně řítící se vlak úvah alespoň částečně rozklíčovat. Někdy nad ránem můj mozek tento marný boj konečně vzdal a já mentálně vyčerpán upadl do vysvobozujícího komatu.
Dostojevskij mne zavedl do nejhlubších zákoutí lidského vědomí, do bahnité smradlavé kanalizace plné páchnoucí krysích děr. Do světa existenciálního trápení a odcizení. Měl jsem možnost na tomto místě spatřit ten nejvíce znepokojující obraz člověka jaký jsem kdy viděl. A bez rozpaků přiznávám, že v některých jeho částech jsem viděl sám sebe. Tohle totiž není jen příběh, to je nastavené zrcadlo a někdy mnohdy děsivé a znepokojující. Naprosto geniální záležitost a jeden z klíčů do Dostojevského složitostí!
Na závěr se ptám: Co je lepší? Laciné štěstí, nebo vznešené utrpení??
"Příběhová část" mě vyloženě rozčilovala. Možná přílišným pochopením ? .. Nicméně, skvělý filosofický kousek.
Upřímně musím říct, že jsem se začátkem této knihy měl skutečně problém. Jenže když si člověk dá opravdu záležet, a i v tom proudu myšlenek se nějak zorientuje, zjistí, že tam dokáže najít nejednu zajímavou myšlenku. Tak nějak bych to nazval zhuštěnou teorií k tomu, co následuje. To jen abych tady lehce vylepšil reputaci úvodu této knihy, protože mi přijde, že ho tady ostatní tak nějak ignorují nebo přímo odsuzují. Ale netvrdím, že by mě kniha brala víc, když by se ve stejném duchu odehrávala celá, snad bych ji ani nedočetl.
Co se týká samotného románu, hrdina je tak antihrdinský, jak jen to je možné. Skutečně jsem už dlouho žádnou jinou postavou nebyl tak zhnusen jako touto. Hlavně když je mi jasné, že hlavní postavu nečeká žádná morální náprava, ba naopak. Svým (vědomým a zároveň opovrhovaným) přístupem je schopen ničit ostatní. Fascinující. Je to skutečně taková chodící metafora zkaženosti v nás, koncentrovaná společenská zoufalost. Moje první knížka od Dostojevského.
V prvé řadě bych chtěl upozornit čtenaře kteří tuto knihu hodlají číst že u vydání z roku 1998 z nakladatelství pikola, nevím jestli je to tak i u ostatních vydáni. Předmluva tedy "Všežravý text o bezpřemětné svobodě" by neměl byt na začatku ale na konci nebo předním alespoň uvedeno slovo spoiler, na začátku knihy podle mého vkusu vysvětluje moc.
K samotné knize,na to že kniha neměla vyrazný děj nebo příběh jsem takové zhnusení hlavní postavou jsem myslím ještě necítil, ale o tom kniha nebyla. Dostovevský jak bylo řečeno tady i na jiných místech popisuje člověka v celé jeho komplexnosti s jeho klady i zápory. Jako piliři stojící před jeho pozdější tvorou a moje první setkání s Dostojevskim se docela těším co mě další jeho knihy odkryjí.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih a podle mě i ta nejlepší, jakou Dostojevskij napsal. S úctou ke všem ostatním, úchvatným dílům - Zápisky z podzemí jsou prostě něco!
Všechna negativnost, upachtěnost, směšnost, ubohost celého světa vtištěna do povahy jednoho člověka. "Nádherný" obraz té "podzemní" části lidství.
Dostojevskij je mistr, jak dokázal z těch nejmenších detailů a drobností vystavět celou zkaženost, nicotnost a malost lidství.
Nemám slov, jen zírám a obdivuju...
Příběh bezvýznamného úředníčka, který vede svůj osamělý život, sní o jakémsi velkém a hotovém poslání, které na něho někde čeká, a ve skutečnosti veškerou svou energii investuje do malicherných půtek, jako když se za vynaložení značných prostředků po dlouhou dobu snaží přimět důstojníka, aby mu na Něvském jako první uhnul z cesty. Především je to ale nemilosrdná cesta za poznáním lidské povahy. Dostojevskij si vysloužil přídomek znalce lidských duší. Myslím, že je mnohem víc: Ví totiž, že člověk není jen duše. A právě rozpor mezi tím, čím by chtěl být, ale čím je právě jen ve svých přáních, mezi tím, čím je ve skutečnosti, a konečně mezi tím, čím je pro druhé, otevírá chřtán zoufalství, do kterého moderní člověk “z retorty” zahučí až po hlavu.
Těžko vzpomínám na nějakého hanebnějšího a nesympatičtějšího hrdinu, než jaký ožívá v této novele. A přece nic hrozného neudělal, není to žádný démonický zloduch a jeho hanebnosti jsou malé, upachtěné, až směšné. Náš hrdina má dokonce ideály, sní o "kráse a vznešenosti", ale ve skutečnosti z něj většinou vypadne jen něco ošklivého, trapného a podlého. Je to člověk do značné míry neskutečný, abstraktní, odtržený od "živého života", a přece je ve své abstraktnosti tak reálný, jako by vystoupil přímo ze života. Až jde z toho mráz po zádech, když jsem v něm občas poznával sám sebe.
Dostojevskij je zkrátka génius. Dokáže věrně zachytit ty nejnesmiřitelnější rozpory, které se v člověku setkávají. S trýznivou upřímností odkrývá lidskou malost a hanbu až na kost. A kde se najde druhý takový mistr trapnosti, který svou postavu poníží, zbaví veškeré důstojnosti, předhodí veřejnému pohrdání, až nad ní budete soucitem a hrůzou trnout - a zároveň ji učiní tak komickou, že budete prskat smíchy?
První část se mi zdála dost nudná, nebyla pro mě zajímavá. O to více jsem si liboval v části druhé (obsáhlejší), kde Dostojevskij dokonale rozebírá nitro hlavního hrdiny. Tohle byla fakt čistá radost ze čtení a rád se k této knize ještě někdy vrátím.
Štítky knihy
ruská literatura nihilismus sociální chování nevěstince
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Je to také...čudné. Hlavný hrdina, ktorého si čitatel nijako neoblúbi, neidentifikuje sa s ním - a hle, miestami sa v ňom nepríjemne nájde. Celé je to skoro o ničom, než o bahne súkromnom uprostred bahna spoločného i spoločenského. Ale čítal som to s chuťou. A s odporom. Spoznáte v tom velkého spisovatela. Niekto mi tú knižku čajzol (sa vie, že toto slovo mám od Elviry z románu Zober prachy a leť). Musím si ju kúpiť znova. Knižku, nie Elviru - hoci nedbal by som aj aj. Možno si ju prečítam ešte raz.