Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429531/bmid_zapisnik-alkoholicky-bVu-429531.jpg
4
893
893
Poslední sklenička dnes už popáté. Kniha podle blogu, který získal cenu Magnesia Litera. Michaela Duffková je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Všechny odpovědi přináší otevřená a přímá zpověď abstinující alkoholičky. Upřímně sdílená zkušenost o pádu doslova na dno vzbudila velký zájem veřejnosti, Michaela získala za svůj blog cenu Magnesia Litera a začala o závislosti veřejně přednášet. Dnes se věnuje svému vysněnému projektu – centru pro prevenci a léčbu závislosti na alkoholu. „Příběh Míši Duffkové je skvělým příspěvkem k destigmatizaci ženského alkoholismu a současně unikátní výpovědí o bolesti i naději.“ prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D. přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN... celý text
Přidat komentář
Z knížky mám rozporuplné pocity. 1/4 - 1/3 pro mě byla náročná z hlediska osobní zkušenosti s alkoholismem, zároveň to však byla asi nejzajímavější část knihy. Závěr s pohledem rodiny na věc byl taky fajn. V části mezi tím jsem očekávala asi více o průběhu samotné léčby. Překvapující pro mě bylo, že pro autorku pak alkohol už nebyl moc lákavý - což bych u osoby závislé na alkoholu nečekala. Oceňuji otevřenost s jakou popisovala problematické vztahy s manželem a dalšími rodinnými příslušníky. Pro dobro jejich dětí doufám, že nepřijdou žádné relapsy ani jiné zdravotní pohromy.
Knížku lze doporučit všem, kteří mají s alkoholismem osobní zkušenost - vlastní závislost, závislost v rodině a mezi známými, zkušenosti z práce, popř. těm, kteří se o danou problematiku prostě zajímají. Nedoporučuji lidem, kteří by očekávali souvislý příběh.
Tohle bylo silné čtení, chvílemi mi bylo hodně těžko za autorku ( v jakých situacích se ocitla a jak je řešila). Myslím si že kniha by měla být povinná, byť autorka je velice mladá žena.
Po knize jsem šáhla náhodou, ale určitě mě zaujala. Dva večery mezi prací a bylo přečteno. Za dva večery jsem nahlédla, do života jedné pro mě statečné ženy. A to naprosto vážně a bez okolků, autorka si určitě zaslouží obdiv a respekt.
Ano teď si mnozí jistě klepou na čelo, jak mohu někoho takového obdivovat?
Alkohol je všude kolem nás, tak nějak jej myslím nevnímáme, jako strašáka.
Je opravdu velmi tolerovaný v naší společnosti. Je super, že autorka vystoupila z anonymity. Tuším jsem zhlédla nějaký pořad v televizi, již před přečtením této knihy.
O závislostech, jako takových, by se mělo mnohem více hovořit, mělo by se to doslova prát mezi mladé lidi a vůbec generacemi napříč.
Pracuji jako zdravotník, se závislýma na alkoholu a jiném, se setkávám poměrně často (byť to není prioritní zaměření mého pracoviště). A taktéž se setkávám s těmi na kterých pravidelná konzumace, již zanechala následky. Bohužel jsem také zažila pár totálně rozpadlých osobností vlivem alkoholu.
Nesoudím, to mi nenáleží a ani nikomu jinému. Za každým jedním člověkem stojí nějaký příběh, osud. Mnohdy velmi tvrdý a krutý, často si říkám, že v takových situacích bych, asi také hledala útěchu třeba i v té lahvi.
A bohužel i dnešní doba tomu nepřispívá, lidé neumějí vzájemně komunikovat, řešit problémy, ventilovat své vlastní emoce a pak potřebují nějakou ,,berličku“. Pak už je jenom krůček, od toho spadnout do nějakého průšvihu.
A odraz, ze dna, zpět do běžného života je pro tyto lidi opravdu velmi těžký.
Měla by to být možná povinná četba, ale myslím si, nactiletí - mlaďošci to stejně nevnímají? Vlastně možná je to spíš problém střední generace… nevím? Je tu mnoho otázek? Nad kterými se člověk zamýšlí, ale důležitá je podpora člověka, který se rozhodne všechno změnit. Je to pořád forma nějakého duševního strádání - úplně se mi nelíbí pojem nemoci, to co řeším běžně v práci já, jde změřit - zvážit, jde přijít na to proč? Proto je pro mě cokoliv trošku psychologického či psychiatrického fascinující... . Tady opravdu musíme naslouchat, protože bolavou duši poznáme právě většinou, až když se začne projevovat nějaká závislost, sebedestrukce aj.
Smekám i nad rodinou autorky, mnohdy i rodiče a ta nejbližší rodina zavrhne závislého. Maminka a bratr i muž autorky, si zaslouží obdiv za svou sílu. Za to, že s ní překonali toto období, že jí byli oporou, vždyť v těchto situacích se běžně rodiny rozpadají.
Já se po přečtení této knihy jenom utvrzuji v tom, že opravdu nelze soudit, nelze říkat nikdy….
Autorce přeji sílu, ať zvládne celoživotní boj ona x alkohol.
Kniha byla určitě edukativní, žádné složité čtení. Ale půjdeme-li do hloubky složité téma to určitě je. A myšlenka je také velmi hluboká, záléží jak jí každý uchopíme, co si z toho každý z nás vezme.
Tato kniha a i blog pomohla určitě spoustu lidem, kteří buď mají s alkoholem problémy a nebo také jejich nejbližší. Je škoda, že styl psaní byl opravdu blogový a bylo to takové spíše shrnutí uplynulých let, což je za mě škoda. Alkohol je téma, které je celkově u nás přehlížené a nebylo by od věci zajít více do podrobností ohledně emocí. Mám pocit, že v dnešní době pije spousta lidí každý den a nepřijde jim to divné, ale kde je ta hranice abychom si řekli, že už jsme alkoholici? Zajímavé téma, za mě málo využité. Míše samozřejmě moc fandím!
Na knihu jsem se moc těšila, ale vadil mi styl psaní, hodí se to opravdu na ten blog. Spousta situací se mohla víc rozepsat, je to spíš takové shrnutí a to je škoda.
Jinak Michaele moc fandím.
Na mě moc zjednodušené, zrychlené. Ano, jsou to blogové zápisky a jako takové by měly zůstat. Pokud se rozhodneme pro knihu, myslím, že za to úsilí by stálo to trochu upřesnit. Nicméně účel to myslím i u mě splnilo. Uvědomit si, co to je si tím projít a co vůbec to je dát si 1 skleničku vína a v co se to může zvrhnout, je opravdu šílené. Nejsilnější byly nakonec pohledy maminky, bráchy a hlavně manžela.
Audiokniha :
Od knihy jsem neměla velké očekávání, ale nakonec se mi líbila. Hezky se to poslouchalo, ani chvíli jsem se nenudila. Nejvíc mě dostalo závěrečné vyprávění blízkých. Vzalo mě to až za srdce.
Silný příběh a určitě důležité téma, o kterém by se mělo mluvit, protože mi přijde, že pití alkoholu se bere za normální věc, která patří k dobré zábavě. Občas mi až zůstával rozum stát nad tím, jak je možné, že tělo dokáže unést takové množství alkoholu každý den. Osud tatínka autorky byl smutný příklad, kam až závislost může dojít.
Co tedy musím také vytknout jsou neustálé popisy hádek s manželem a na závěr jedna věta o tom, že jsou zase spolu. Ale takový je prostě asi život.
Jistě záslužná kniha - hlavně pro alkoholiky - stávající či potencionální. Ale jinak je vidět, že autorka není spisovatel - profesionál, opravdu je poznat, že jde o literární zpracování blogu. Chyběl mi větší psychologický vhled do jednotlivých aktérů i do autorky samotné. Její neustálé hádky s manželem či jeho rodiči jsou pouze konstatovány, nikoliv objasněny. Stejně jako náhlé prozření a důvody jejího návratu k manželovi, který jí dlouhé měsíce deptal nechutnými zprávami jsou shrnuty pouze do několika málo vět typu - uvědomila jsem si, kde jsme udělali chyby... A to je žalostně málo.
První část knihy byla celkem zajímavá, ale možná by mě víc zajímalo, co takový alkoholik prožívá. Druhá část knihy o vztahu s manželem už byla jen ztráta času.
Michaelu Duffkovou sleduji na sociálních sítích už dlouho a stejně tak dlouho jsem si její knihu chtěla přečíst. Když jsem ji viděla v knihovně, neváhala jsem proto ani minutu. Nadšení ale vystřídalo zklamání. Stejně tak jako mnoho čtenářů v komentářích pode mnou - jsem zklamaná.
Styl psaní mne nikterak nechytl - neustálé opakování vět a stejných frází. Házení špíny na manžela, odchody a následné návraty. V neposlední řadě mi chyběly Míšiny myšlenky, když si pro láhev vína šla nebo myšlenky při ranní morální kocovině.
Na druhou stranu se mi velice líbila dějová linka příběhu Míšininýho tatínka. A však mi přišlo najednou docela zvláštní, jak se Míša ujmula role spasitele.
Neberte to špatně - negativní komentáře ani recenze nepřidávám často, tady ovšem musím udělat vyjímku.
Podle mne jde o skvělý životní příběh, který se ale uchytil poněkud nešťastně. Nemluvně o zbytečně protahovaném konci, kde už nešlo o popis Míšininýho boje s alkoholem, ale o příběh vztahu paní Duffkové s jejím manželem.
Paní Duffkové ale i tak fandím, stejně tak jako jejímu projektu Alkos.
Opět jedna kniha, která se úplně nepovedla a její obsah měl zůstat jen v podobě blogových zápisků.
Autorku obdivuji za to, že dokázala udělat ten první krok, uvědomila si, že má problém a začala se léčit. Přestože to je boj na celý život, přeju jí, aby vytrvala a k pití se nevrátila.
Od knihy jsem očekávala, že mi pomůže pochopit, jak se cítí alkoholik, co prožívá, jak vnímá okolí, jak mu může okolí podat pomocnou ruku nebo naopak čím ho můžeme (nevědomky) podkopávat. Případně třeba i nějaké rysy toho, že má člověk sklon k alkoholismu, případně toho, že už je alkoholik a nějaký základní seznam kroků, co by měl člověk podniknout, pokud se rozhodne s tím skoncovat. Ocenila bych i nějakou autorčinu sebereflexi, zhodnocení, co si ona myslí, že to v jejím případě spustilo.
Možná vás to překvapí... Ale v knize nic z toho nenajdete.
Vždy si po přečtení takové knihy říkám, kde byl redaktor.
Závěrem bych ještě dodala, že mít manžela a tchánovce jako autorka, tak asi piju taky.
(SPOILER)
Knihu jsem přečetla na jeden nádech za den, mám z ní ovšem takové zvláštní pocity.
Sama se snažím s pitím přestat, proto jsem zabrousila do tohoto žánru. Uvítala bych, kdyby se spisovatelka více ponořila do toho procesu přestávání, v tomhle podání mi to přišlo moc zjednodušené, nemůžu si pomoct.
Taky mi dost vadil manžel a jeho toxické chování, upřímně nechápu, že se k němu vrátila. Osobně si myslím, že byl jeden z hlavních důvodů jejího pití. Ale to soudím jen podle toho, co jsem přečetla. Samozřejmě do toho nevidím. Jen popisuji, jak na mě kniha působila.
Abych to zkrátila, kniha se četla sama, jen ke konci jsem se už trochu nudila. Bohužel nenaplnila má očekávání.
(SPOILER)
Jako mama dvouletacky si nedokazu predstavit, ze bych si prvni tri roky zivota sve dcery nepamatovala, neoslavila s ni jeji prvni narozeniny, Vanoce,… protoze chlast. Z tohodle mi bylo uzko a Misa muze dekovat bohu, ze se nic dceri nestalo, vzdyt ji v opilosti mohla upustit nebo cokoli…radsi ani nepomyslet. Obdivuju ji, ze nakonec chtela dat manzelstvi sanci, protoze po tech vsech hnusnych zpravach, nevim jestli bych se k nemu chtela vracet (a ano, on si s ni take musel v dobe zavislosti uzit sve). Ale jsem moc rada, ze se z toho dostala, ze zabojovala a chce sirit osvetu dal. Preju ji hodne sil!
Knizka se jinak cetla hezky, nemusela bych tam asi mit ty facebookove posty.. naopak pohledy rodinnych prislusniku byly zajimave.
(SPOILER) Hlavní hrdinka je dosti nesympatická. … jdu pro víno- piju jak duha- hádka/ nebo jsem stihla usnout… je dost zbytečně rychlé a opakující se asi tak tisíckrát. Čtenář, aspoň tedy já, by raději aspoň trochu více rozvedl ony události o myšlenkách cestou pro víno, o čem byla hádka a trochu popisu všeho okolo. Jinak by vlastně šla první půlka knihy napsat i jednou větou. V druhé půlce (té abstinenční) to bylo za 1. pokračování kydání hnoje na svého manžela … 2. proč musím něco dělat o vánocích … 3. Jsem úžasná tak už si to všichni uvědomte …. Jediné co na této knize bylo opravdu dobré a stojí za to přečíst … je to co nepsala autorka ale bratr, matka a manžel… Hodnotím pouze knihu. S bojem proti alkoholismu držím MD palce a smekám co již dokázala
Štítky knihy
ženy rodinné vztahy alkoholismus závislosti podle skutečných událostí Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2020 |  Zápisník alkoholičky |
| 2021 | Zápisník abstinentky |
| 2024 | Zápisník nealkoholičky |
Cením si autorky za její odvahu a otevřenost, protože hrozba alkoholové závislosti se u nás pořád bere na lehkou váhu a ženský alkoholismus je úplné tabu. Knihu hodnotím hlavně z hlediska jejího společenského přínosu.