Zaslíbená země
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247779/bmid_zaslibena-zeme-YLf-247779.jpg
4
208
208
Zaslíbená země je poslední román, na němž autor pracoval před svou smrtí v roce 1970. Podobně jako v některých dalších knihách se i v tomto nedokončeném díle věnuje tematice německých uprchlíků za druhé světové války, které fašisté donutili k emigraci. Děj se odehrává ve Spojených státech, „zaslíbené zemi“, v níž za války našla útočiště řada Evropanů, ať už Židů nebo jiných osob nepohodlných nacistickému režimu. P. S. Kniha je opatřena doslovem, který čtenáři nabízí senzační odhalení!... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Ikar (ČR)Originální název:
Das gelobte Land, 1970
více info...
Přidat komentář
První polovina knihy je především filozofické uvažování hlavního hrdiny, bylo tedy náročné se jako čtenář u této knihy udržet. Druhá polovina více rozvíjí děj samotný a to je už jiné čtení, škoda, že nedokončené…
(SPOILER) Remarque je prostě klasika, ale i když jsem se od Třech kamarádů nemohla odtrhnout, u této knihy jsem měla problém se začíst a trvalo mi dlouho, než jsem ji přelouskala. Hlavní postava Ludvíka zezačátku jedná jako robot, nelze si k ní vytvořit citové pouto, emoce má velmi osekané a vlastně jen sleduje děj postav okolo ní. Až závěrem knihy, poté co si Ludvík najde práci a rozjede se zápletka s Marií, mi konečně přijde, že má Ludvík nějakou osobnost a názory, ale poté kniha bohužel končí. Z poznámek lze jen těžko odhadnout, jak chtěl autor v knize pokračovat dále.
Tohle mě opravdu nebavilo. Bohužel. Remarque mám hodně rád ale tohle se mu nepovedlo. V podstatě to nemá žádný dějový vývoj. Pouze kniha rozvádí filozofické myšlenky Ludvíka Sommera. Ale abych nebyl jenom negativní, tak některé myšlenky byli opravdu zajímavé a stáli za zamyšlení.
Remarque je má srdcová záležitost. Když se něco srdce dotýká,je těžké být vždy objektivní...
Poslední a nedokončená kniha, přesto vydaná,z důvodů, které mě vlastně ani nezajímají. Nedokončenost a vědomí přicházejícího konce je fakt,ale i tak toto dílo zůstává Remarquem. .
Mezi mé oblíbené Remarquovi romány se Zaslíbená země nezařadí ( Vlastně pochybuji že by se u kohokoliv mezi nejoblíbenější mohla řadit), ale je to zkrátka Remarque, má srdcovka, takže není co řešit...
Od autora jsem četl už více děl a byl jsem nadmíru spokojen, ale Zaslíbená země je pro mě jednoznačně nejslabším článkem řetězu. Děj se posunoval šouravými kroky a ani hlavní postava mi nijak nepřirostla k srdci. Ocenit musím zajímavý popis americké společnosti.
Válečná literatura není úplně mým šálkem kávy, ale knihy od Ramarqua mám velmi ráda. Považuji za nejlepší knihy hotovo období. Knihy mají velké poselství, skvěle se čtou a příběh ve Vás zůstane již na pořád. A ani tato kniha není výjimkou.
Je neuvěřitelné, jak E. M. Remarque dokázal zpracovat a popsat myšlenky ohledně zoufalství a hledání štěstí v naprosto nejmenších detailech. Myšlenky na naději a hledání štěstí prostě v dané době byly jen buržoazním přežitkem pro většinu lidí. Poslední román tohoto autora se mi moc líbil. Jediná škoda je, že nikdy nebyl dokončen.
Příběh pro mne představoval procházku potemnělou krajinou nad kterou z nebe jako hvězdy září láska, sny, naděje a víra. Stejně jako hvězdy jsou však i tyto ideály příliš vzdálené a pro mnohé tak prakticky nedosažitelné. Tuto cestu dobře znám, a právě proto se vždy ke knihám od pana Remarqua rád vracím. Daný příběh sice tentokráte není plný pronásledování či koncentračních táborů, přesto je opět naplněn velkou spoustou myšlenek, alegorií a pečlivě poskládaných vět jež se před námi v pomalém tempu odvíjí jako klubko hřejivé vlny. Potěšila mne i tenká linka propující příběh s knihou Vítězný oblouk.
"Dvojče" knihy autora "Stíny v ráji". Kvůli odlišení je trochu pozměněn děj a většina postav z první knihy má jiná jména. U renomovaných autorů je to unikát ! Co bylo důvodem - peníze ? Jsem přesvědčen, že ne. Jde o poslední knihu E.R.M. Podle poznámek v závěru byly dvě verze o závěru tohoto románu, obě nesmírně depresivní. Proto si myslím, že je k prospěchu, že kniha vyšla v tomto uspořádání.
Každopádně čtenář, který má E.R.M. "načteného" vychutnává znovu jeho kouzlo, kdy mávnutím hůlky nabízí jedinou větu, ale jakou :
...Americký Funeral Home nemá vlastní krematorium, není tedy v tomto směru tak luxusně vybaven jako německé koncentrační tábory...
... Držel jsem ji v náruči, vše vypadalo najednou prosté a správné...nechceš jíst? Ne, řekl jsem a odnesl ji na postel... Když se opět vrátil čas, leželi jsme dlouho mlčky vedle sebe a jemně se dotýkali...
...Komtesa seděla v ošoupaném křesle recepce - "Udělám vše proto, abych zemřela slušným způsobem, než bych měla být převezena do chudobince, ale nemohu skoncovat se životem sama, to mi zakazuje náboženství, to mám tak železné srdce Vladimíre Ivanoviči ?" Je z nejdrahocennějšího materiálu jaký existuje, odpověděl Mojkov - ze vzpomínek a slz...
Erich Maria Remarque si změnil své jméno, narodil se v německém Osnabrücku jako Remark. Toho se chytili nacisté, kteří tvrdili, že jde o nepravé jméno (pravil Goebels). To pravé se musí číst pozpátku, jde tedy o Žida jménem Kramer. (Jak jednoduché stvořit pomluvu). Není divu, že se autor po válce nikdy mezi své bývalé soukmenovce nevrátil.
Opět plný počet bodů. U pana Remarqea to snad ani jinak být nemůže. Né jen v dnešní době k zamyšlení a úvaze, jaké to bylo a musí být vyhnancem-uprchlíkem.
DOPORUČUJU.
Remarque je moje srdcovka. Vážím si ho, zbožňuju ho, hltám ho! Proto mě strašně mrzelo, když jsem se dva měsíce nemohla prokousat tímto románem. Přiznávám, že jsem ho neodhodila do prachu v knihovně jen proto, že je to ON. Až během závěrečných stran jsem prozřela. On se snažil uchopit svůj klasický rámec trochu jinak. To, co mu takřka všichni včítají, že opakuje několik málo motivů (já ne!), je mu nyní vyčteno... Ale teď trochu objektivity; román průměrný, až poslední třetina mě zaujala hloubkou myšlenek a otevřeným koncem. Určitě bych doporučila hezkou řádku zajímavějších titulů tohoto skvělého autora, přesto jsem nakonec ráda, že jsem tu dávku beznadějosti neodsoudila hned s první kapitolou.
Remarqua si velmi cením, ovšem tato kniha je jeho průměrné až podprůměrné dílo.
Děj postrádal dynamičnost. Nedovedu si představit, že by dílo dokončil a mělo by ještě tak o 200 stran více (to soudím dle dvou předpokládaných závěrů uvedených na konci knihy - kdyby měl stihnout vše, co nastiňují {mimochodem s tou první verzí to snad nemohl myslet vážně, Remarquovská je ta druhá varianta}) ...
Jak mám Remarqua ráda, tak nějak nechápu, proč napsal v podstatě dvě totožné knihy. Vzhledem k tomu, že Stíny v ráji jsem četla celkem nedávno, nepřinesla mi četba této knihy nic, jen člověk dopředu ví, co bude. Pro mě veliké zklamání, dočetla jsem ji jen asi z lásky k autorovi.
... a opäť: hlboká poklona majstrovi pera!
.....SKVOST!! ..... čo iné napísať?... žiadne hviezdičky pre mňa nestačia, aby som ohodnotila Remarquovu tvorbu. Vďaka, že ste tu aj pre mňa bol !
Je to klenot, psaný vytříbeným stylem . Je to poklad , zážitek pro čtenáře. Dostávám chut na vodku. Jen po třísté stránce trochu začal nudit aby to pak dohnal. Sympatické postavy , k danému obsahu knihy vhodný obal. Ani jeden konec navrhovaný autorem se mi nelíbí. Co se stalo se všemi ? Přežila Jessie ? A stará komtesa ? A zůstal Ludvík s Marií Fiolou .? Kolik by asi kniha musela mít stran, aby jsme se to všechno dozvěděli....Těším se na Stíny v ráji.
Co dodat? Ne nadarmo dostal autor Pulitzerovu i Nobelovu cenu .Byl to poslední z jeho románů, který jsem četla poprvé, snad proto, že byl uváděn jako nedokončený. Jako všechny ostatní, je to zase nádherný příběh, nadčasový. Otázka emigrace je nekonečná a v jeho knihách je popsána se syrovou pravdivostí,
Pro mě je tato verze v podstatě stejného příběhu mnohem zdařilejší a čtivější, řemeslně propracovanější. Tady Remarqua poznávám. V knize Stíny v ráji na mě děj působil překotně a místy nepřehledně.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Krásně psaná kniha, prostě Remarque. V čtenáři zanechává tíživý pocit. Váleční emigranti to museli (a musí) mít vždy těžké, ale němečtí uprchlíci za 2. světové války dvojnásob.