Zasľúbená krajina

25.08.2015

Těžká kniha svým námětem, ale Remarque asi jiný ani neměl. Naposledy jsem ho četla někdy v mládí. Není to kniha, která se čte jedním dechem. Alespoň já jsem musela mezi kapitolami odpočívat u nějaké činnosti. Naštěstí konec chybí, oba předpokládané jsou špatné.

09.11.2014

Je pozoruhodné, že poslední dvě knihy, jimž se Remarque věnoval, vypráví prakticky tentýž příběh, jen s nevelkými změnami, a otevírají zbývající téma pojící se k uprchlíkům před nacismem, otázky možnosti nového života, poválečného návratu nebo pomsty. Tato, nedokončená, je oproti své sestře romantičtější a líčí osud německého emigranta v zaslíbené zemi, kam válka nikdy zcela nedolehla, v atmosféře postupného uvolnění se ze sevření věčného strachu, v prostředí shledávání se starých přátel z Via Dolorosa a jejich přemítání nad budoucností, v ovzduší prodchnutém láskou, v němž se tu a tam objeví stíny nově poznávaného světa i dob minulých. V úvahách o závěru románu je pak cítit snaha postihnout tragičnost poválečné situace pro ty, kteří přežili, ale nikam již nepatří. 80 %

24.03.2014

Až příliš stejný příběh s knihou Stíny v Ráji - později jsem našla že Stíny v Ráji jsou vlastně takovou druhou verzí této nedokončené knihy.
Příběh je opět velmi poutaví a pojednává o německém uprchlíkovi Ludvíkovi Sommerovi, který se dostal do Ameriky, jen škoda toho nedopsaného konce

08.06.2013

Posledný a nedokončený Remarqueov román o emigrantoch v zemi zasľúbenej, čiže Amerike.
Opäť krásny príbeh a postavy, ktorých život núti k zamysleniu sa nad bytím a zmyslom života. Aj keď vo mne kniha budila dojem, že niečo podobné sa dá nájsť v predchádzajúcich Remarqueových knihách, nemohla som sa odtrhnúť od príbehu a neuvažovať na autorovymi myšlienkami, ktorých je tu ako v každej jeho knihe, požehnane.

„Člověk je jediný živý tvor, který ví, že musí umřít. A jak s tím naložil?”
„Vynalezl náboženství"
„Správně. A tím intoleranci. Každé náboženství je to jediné správné.”
„A tím války. Ty nejkrvavější se vždycky vedly ve jménu božím. Ani Hitler se bez něj neobešel.”