Zeď
Marlen Haushofer
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421127/bmid_zed-39u-421127.png
5
63
63
Není už mnoho knih, které jsou v zemi svého vzniku již po několik desetiletí pokládány za kultovní dílo a byly také přeloženy do řady jazyků, ale do češtiny nikoli. Román Zeď rakouské spisovatelky Marlen Haushofer, poprvé vydaný roku 1963, k takovým případům doposud patřil. Je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce. Ústředním tématem jejích záznamů, v nichž postihuje každodenní události a od nich se odvíjející vzpomínky a úvahy, se paradoxně stává vzdor proti běžnému vnímání ubíhajícího času. Marlen Haushofer ztvárnila neotřelým a v určitém ohledu nedostižným způsobem smysl statečné vytrvalosti tváří v tvář mezní a podle všech běžných měřítek bezvýchodné situaci.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Revolver Revue (Společnost pro Revolver Revue)Originální název:
Die Wand, 1963
více info...
Přidat komentář
Neobyčejná kniha... vlastně knížečka se světle zelenými stránkami, hustě popsanými a bez kapitol. Jde tu o přežití, ale thriller (ani sci-fi) nečekejte. Je to pozoruhodný psychologický příběh jedné ženy bez jména a jejích zvířecích přátel - silný, dojemný, nadčasový. Snaží se přežít, jak jen to jde a píše, aby nepřišla o rozum. Na všechno je sama a mluvit může jen se svými zvířaty, která se pro ni stávají opravdovými společníky a smyslem jejího bytí. Jedna z těch knih, na které se nezapomíná, i proto se smiřuji s celkově smutnějším laděním, daným námětem a okolnostmi příběhu.
(Velký dík patří nakladatelství, obdiv autorce, o které se více dozvíte na konci knížky. Ráda bych si od ní ještě něco přečetla.)
Skvelá kombinácia robinzonády a mýtu o arche Noemovej. Stroskotať možno aj tak, že sa nikam neplavíte a ostanete na mieste, kde práve ste.
Zeď
Tato kniha mě opravdu chytla, postupem čtení jsem se tolik vcítila života hlavní hrdinky, která se se svým příběhem bezcílně svěřuje, a její pocity, samotu i vztah ke zvířatům prožívala natolik hluboce, že jsem naráz dokázala přečíst maximálně 20 stránek. Tolik smutku, melancholie a hloubky na 175 stranách se jen tak nenajde.