Země zmaru
Daniel Gris
KONEC SVĚTA BYL TEPRVE ZAČÁTEK… Když Keisuke Endo v nečekaném výbuchu násilí v jednom nejvyšších tokijských mrakodrapů brutálně zavraždí šestnáct svých obchodních partnerů, o viru ještě nikdo neví. Za pacienta nula ho média označí až s odstupem. A to už je pro všechny pozdě. Pandemie CCR se v krátké době rozšíří po celé planetě – a uvrhne ji do chaosu. Jak se můžete bránit něčemu, co ve vašem mozku spouští nepředvídatelné reakce, klidně i proti vašim nejbližším? V Česku se z prezidenta přezdívaného Generál stává diktátor, který se snaží udržet zbytky státu ve funkčním stavu. I za cenu dalších životů. Nezjištěný počet lidí se tak ocitá v děsivém vězení, aniž by tušili proč a jestli se ještě někdy dostanou na svobodu. Mezi nimi je i zdánlivě obyčejný mladík, který rychle pochopí, že za mřížemi platí pouze právo silnějšího. Jestli chce v novém světě přežít, musí zapomenout na vše, čeho se dosud úpěnlivě držel. Včetně toho, co dělá člověka člověkem. ___ Brutální postapo, které dá vzpomenout na to nejlepší z McCarthyho Cesty a Mathesonova Já, legenda.... celý text
Přidat komentář
Máme tu tři dějové linie v první čtenář sleduje hlavního hrdinu, jeho snahu zorientovat se a přežít v násilím prodchnutém světě, jímž cela, v níž se z jemu neznámých příčin ocitl, bezesporu je. V druhé se prostřednictvím hrdinových vzpomínek seznamuje s tím, jak nástup pandemie CCR prožíval on a jeho rodina. A ve třetí autor čtenáře postupně seznamuje s tím, co k pandemii vedlo a především jak probíhala její eskalace v globálním měřítku. Tyto tři dějové linie splétá v organický celek, a to nejen pomocí dialogů či hrdinových vzpomínek, ale především jejich pravidelným střídáním. Přičemž každou kapitolu ukončí v tom nejnapínavějším momentu. Tím nutí čtenáře otáčet stránku za stránkou, dokud se slzami z nevyspání dočtenou knihu nezavře.
Pět let staré predikční modely založené na zkušenostech s pandemií covid-19 přišly o jakýkoli smysl. Neexistovala vstupní data, nebyl znám průběh nemoci, natož způsob jejího přenosu. (str. 111)
Reálie, které všichni znají, zasazení do nebezpečně blízké budoucnosti a ničím nepřikrášlená sonda do naší společnosti, to je to, co ze Země zmaru dělá jeden z nejvíce znepokojujících postapo příběhů od Neffova románu Tma. Fanoušci Larse asi budou překvapeni, do jakých vod jejich oblíbený autor s takovou vervou vplul. Nám nezbývá než doufat, že se Daniel Gris do světa rozvráceného pandemií CRR brzy vrátí, protože spousta otázek zůstala nezodpovězena a závěr románu zůstal otevřený stejně jako rána, která se nedokáže zacelit.
Postapo, asi si to musel zkusit.
No, čtivost zabrala od poloviny.
Téma nečekaně překvapivé, P.P. by měl o čem dumat, kdyby se k tomuto dílku dostal.
Jestli postapo je vykřičník, pak splnilo účel.
Čtivé leč k libosti daleko.
„Člověk
mohl věřit jen tomu,
co sám vidí.
Nikoli však lidem,
které vidí.“
Tahle knížka mi zůstala pár dní na stole, než nastal čas k ní napsat komentář. Problém však byl, když jsem si vlastně nemohl vzpomenout o čem byla. Musel jsem si na zadní straně přečíst anotaci, abych se dostal do obrazu. A hned jsem si vzpomněl na ty dlouhé pasáže, kdy je hlavní hrdina řečený „kluk“ zavřený s několika vězni v nějaké cele. Vlastně celá ta pasáž „uvěznění“ mi připadala divná, nelogická a zbytečná. Ale jinak vznik a okolnosti kolem viru, který v tomto příběhu odrovnává postupně civilizaci, byly povedené.
Citát: Překvapilo ho, jak rychle devalvoval z lidské bytosti na pouhého živočicha.
Jen jsem (a opět pochybnosti o logice) nějak nepochopil, kdo si dal dohromady tak rozdílné úmrtí po celém světě. Z pohledu čtenáře jsem mezi těmi třemi událostmi nenašel žádné pojítko. Nakonec musela nastoupit náhoda, kdy si jeden doktor postěžoval druhému a už to jelo. Tohle mě moc nebavilo, nebylo to záživné, nedokázalo mě to vtáhnout do děje a vlastně mě to i nudilo. Ostatně, když jsem si po čtyřech dnech nevzpomněl o čem to bylo, tak to za to rozhodně nestálo. Myšlenka viru je dokonalá, ale to prostředí kolem nebylo propracované, aby to dokázalo zaujmout.
Citát: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.
Patřím k lidem, kteří příliš nemusí ať už otevřené konce, tak ani spousty nevysvětlených dějových liní a příběhů v knize. Leč málokomu to dokážu prominout tak jako Grisovi (či chcete-li Goffovi) Tam se totiž vše odvíjí v opravdu podmanivé poutavosti při čtení, kdy se prostě opravdu těšíte, až knihu zas a znova otevřete. Země zmaru je postapo román zasazený...lépe řečeno okořeněný reáliemi, které každý z nás dobře zná a autor šikovně vpašuje do řádků i svůj pohled na věc, aniž by ovšem cokoli podsouval...nic totiž není černobílé. Jen jsem se prostě nemohl zbavit dojmu, že čtu původně zamýšlenou povídku, trošku násilně roztaženou do obsahu knihy. Nezbývá než doufat, že se jedná jen o začátek série, která nám čtenářům bude dělat nějakou dobu radost, protože autor je opravdu bez přehánění česká spisovatelská špička. Ono totiž těch nezodpovězených otázek je v knize opravdu dost. Ale jinak....bez výhrad!!!
Séria Lars od Daniela Grisa patrí k mojim obľúbeným, a preto som sa tešil na jeho postapo.
Plusy:
- druhá polovica knihy sa číta jedným dychom
- zasadenie do reálneho sveta sveta vrátane reálnych postáv a udalostí je často vedome vtipné
- technicky knihe nie je veľmi čo vytknúť, vidieť, že Gris je vypísaný autor
Mínusy:
- ide evidentne o prvý diel pripravovanej dlhočiznej série, kde nám autor len predstaví svet a postavy. Príbeh len vykopáva a končí v najlepšom.
- Prvá polovica mi prišla otravná
- CCR ako koncept mi prišiel ťažko uveriteľný
4,5*/5*, něco mi tam chybělo, ale četlo se moc dobře. I když to není kniha, kde by byla nekončící akce či třeskutý humor, přesto se mi líbila doufám, že co nevidět bude pokračování
Ke knížce mě přivedla souhra náhod, v posledních letech se na mě totiž valilo tolik postapo věcí, že už mě téma nelákalo. No - nakonec jsem rád, že jsem do toho šel. Je to velice dobře napsáno!
Mohlo by se zdát, že si autor úspěšných kriminálek střihl jen další příběh z vězeňského prostředí, ale tady je potřeba vzpomenout si že se Země zmaru odehrává pět let po vypuknutí pandemie, která převrátila svět naruby. Ale i to tady bylo v nesčíslných obměnách mnohokrát. Čím se tedy autor rozhodl zaujmout čtenářovu pozornost? Máme tu tři dějové linie, v první sledujeme výše zmíněného hrdinu, jeho snahu zorientovat se a přežít v násilím prodchnutém světě, jímž cela, v níž se z jemu neznámých příčin ocitl, bezesporu je. V druhé se prostřednictvím hrdinových vzpomínek seznamujeme s tím, jak nástup pandemie CCR prožíval on a jeho rodina. A ve třetí nás autor postupně seznámí s tím, co k pandemii vedlo a především jak probíhala její eskalace v globálním měřítku. Tyto tři dějové linie splétá v organický celek a to nejen pomocí dialogů či výše zmíněných hrdinových vzpomínek, ale především jejich pravidelným střídáním. Přičemž každou kapitolu ukončí v tom nejnapínavějším. Tím nutí čtenáře otáčet stránku za stránkou, dokud se slzami z nevyspání dočtenou knihu nezavře. Reálie, které všichni známe, zasazení do nebezpečně blízké budoucnosti a ničím nepřikrášlená sonda do naší společnosti, to je to, co ze Země zmaru dělá jeden z nejvíce znepokojujících postapo příběhů od Neffova románu Tma. Fanoušci Larse asi budou překvapeni, do jakých vod jejich oblíbený autor s takovou vervou vplul. Nám ostatním nezbývá než doufat, že se Daniel Gris do světa rozvráceného pandemií CRR brzy vrátí, protože spousta otázek zůstala nezodpovězena a závěr knihy zůstal otevřený, stejně jako rána, která se nedokáže zacelit.
Je tu nová pandemie. Autor popisuje drastické poměry ve vězení pro nakažené. Nedostatek vody, jídla a přeplněné cely, kde živoří muži i ženy společně. Nejsilnější vězni terorizují ostatní a ostraha není o nic lepší. V závěru knihy dochází ke vzpouře a část vězňů prchá. Depresivní příběh, který nemá s Larsem nic společného. Dane, zmaru už bylo dost, přidej radši dalšího Larse.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Říkají mi Lars |
| 2019 | Lars láme kosti |
| 2020 | Lars útočí |
| 2021 | Lars pod palbou |
| 2022 | Lars mele maso |
Kluk, co zbylo z České republiky, Generál a ti další. Knížka mě nejdřív nebavila. Nějak se mi nedařilo najít nic, co by bylo tak nějak nové a tak trochu jsem už tušil, co bude za jednu dvě tři stránky. Ale - měl jsem pořád zvláštní nutkání jí číst dál. Bavila mě. Oddechovka. Hodně dobrá. A pak zhruba v polovině se příběhy zlomí, změní a já jsem nevěděl, co bude na dalším řádku. Těch uvěřitelných twistů tam bylo hned několik a já se fakt bavil. Až tak často se mi nestane, že nejdu spát, abych ještě kousek přečetl, ale tady to fungovalo.
O jednu hvězdu ubírám za stereotypy v první polovině. Spokojenost.