Žert
Milan Kundera
Román Žert postihuje úděl intelektuála v totalitní společnosti. Ironický lístek adresovaný krásné, ale hloupé dívce a zachycený pozornými funkcionáři uvede do pohybu lavinu, která vrhá lidské osudy do nicoty. Svým existenciálním vyzněním však tento zoufalý románový výkřik přesahuje politické souvislosti. Doslov napsal Zdeněk Kožmín.... celý text
Přidat komentář
Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to všechno o tom, aby člověk byl takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se sami o sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám sebou.
Ale které vzpomínání není zároveň (a bezděčně) přemalováváním starého obrazu?
Které vzpomínání není současnou expozicí dvou tváří, té přítomné i té minulé? Jaký jsem opravdu byl - bez prostřednictví dnešního vzpomínání - to už nikdy nikdo nezjistí.
Největší ubohost je stydět se za svůj vlastní cit.
„K samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi.“
Ale věci končí jinak než předpokládáme.
.. že věci vzniklé omylem jsou stejně skutečné jako věci vzniklé právem a nutně.
Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí dvou duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni.
A začal jsem si uvědomovat, že náš černý kolektiv je stejně s to uštvat jiného člověka (poslat ho do vyvržení a na smrt) jako kolektiv lidí, co zvedali jednomyslně ruce, a jako snad každý kolektiv lidí.
Těžko žít s lidmi, kteří by vás byli ochotni poslat do vyhnanství nebo na smrt, je těžko se s nimi zdůvěrnit, je těžko je milovat.
Díky čtenářské výzvě jsem si konečně přečetla nějakou knihu od Kundery, ale výsledek je celkem rozpačitý. Z okruhu knih, které čtu, je Kunderův styl unikátní, osobitý. Líbilo se mi historické pojetí, vyprávění z pohledu více osob, osobnostně velmi odlišní vypravěči.
Problém jsem ale měla s námětem, s Ludvíkovým ublíženým postojem a jeho sobecká potřeba se mstít a vždy dosáhnout svého. Obecně všechny vztahy v knize byly pro mě docela nepochopitelné.
Jsem ráda, když mě knihy inspirují. Tahle spíš ukazuje ty horší přístupy, člověk si to musí obrátit. Což by nevadilo, ale ve výsledku jsem z knihy neměla moc dobrý pocit.
Nevím, proč jsem si tuto knihu zařadila do mně nesympatických. Po přečtení měním názor, líbila se mi...
Kniha se mi líbila ... četla se neuvěřitelně skvěle .. bylo zde báječně popsané, jaká byla těžká doba komunismu, když z jednoho nepochopeného žertu se Ludvíkovi zkazil zcela život
Můj první a definitivně ne poslední román od Kundery. Nikdy před Žertem jsem totiž nečetl knihu, která by dokázala být ve stejný čas natolik cynická i citlivá, tragická i komická, drásavá i čtivá, plná ubíjející skepse i osvobozující vitality.
Myslím si, že tato dualita dojmů, kterou text vyvolává, pramení především z vyprávění. Každá část je vyprávěna v ich-formě jednou z klíčových postav příběhu (kromě poslední, kde se vypravěči střídají), což čtenáři umožní orientovat se v jejich motivacích i chování a napojit se na ně.
Souběžně s tím je ale potlačena jednota času, prostoru i děje, což vyvolává naopak pocit odcizení k postavám (čtenář nikdy neví, jestli se s onou postavou někdy znovu setká). Ještě silnější je tento pocit u Ludvíka, kterého sice při čtení potkává znovu a znovu, avšak charakterově se mění natolik, že působí jako několik postav v jedné.
Obdobně působivé jako hry s formou a narací mi přišlo, jak moc dokáže Kundera propracovat samotný obsah. Ačkoliv je (podle mě) Žert především románem o lidksých vztazích, ilustruje souběžně s tím i Československo padesátých let nebo moravský folklór. Obě tyto "boční" roviny knihy fungují především k dokreslení té hlavní, - o vztazích mezi lidmi a člověka k sobě samému - avšak zároveň jdou do takové hloubky, že se po přečtení budete orientovat ve společenské situaci v ČSSR padesátých let bez potíží.
Od "No tak to fakt nedočtu!" jsem postupně došla k "Tak tohle rozhodně nečtu naposledy"... S každou stranou si mě kniha získávala čím dál víc a nakonec se zařadila mezi nejlepší, co jsem četla.
Ke knize jsem se dostal až po přečtení několika jiných od stejného autora a ano, řekl bych, že je asi nejlepší ze všech. Hodnocení 4/5.
nebudu o tom moc psát. Zkrátka mi připadá, že kniha není zas tak dobrá, jak by hodnocení zde naznačovalo.
Prvá polovica išla veľmi rýchlo, druhá veeľmi pomaly. Obraz o vtedajšej dobe pekne vystavaný, relevantný.
Mé třetí setkání s Kunderou je opět v mnoha ohledech diametrálně odlišné od předchozích dvou, zároveň je však v některých věcech naprosto totožné. Styl, jakým autor vypráví, je mi velice sympatický. Ich-forma nám umožňuje osobnější (mnohdy až intimní) kontakt s postavami, ačkoliv může být (zejména v sedmém díle, kdy vypráví na přeskáčku Ludvík, Jaroslav i Helena) trošku matoucí.
Stejně jako všichni Kunderovi hrdinové, jsou i hrdinové Žertu lidští a uvěřitelní. Některé jejich názory a negativní vlastnosti jsou zde zvýrazněny více než rysy pozitivní, což ale ještě více přidává na jejich „lidskosti“ a skutečnosti. Nejvíce se mi líbila postava Kostky, který je jakýmsi protipólem postavy Ludvíka, a ačkoliv jsou jeho životní postoje a názory protikladem hlavního hrdiny, autor dokázal jeho pohnutky a přesvědčení bezchybně obhájit i vysvětlit, až mě samotného udivuje, že dokázal být autor „objektivní“ natolik, aby uvěřitelně dokázal popsat dvě naprosto protichůdná přesvědčení. Sám mnohdy přemýšlím, jaké stanovisko by v této věci zaujímal sám autor, což je pro mě asi největší kouzlo Kunderových knih.
Už ze samotného názvu Žert dýchá trpká ironie, která se v podstatě nese celou knihou, stejně jako (pro mě) stěžejní téma pomsty, tragikomického životního údělu a bezútěšné touhy po jistotě a ukotvení ve světě. Člověk se až diví, co všechno může odstartovat jeden nevinný žertík a jak se i další vtípky a drobné zlomyslnosti mohou obrátit proti jejich strůjci…
Pěkné. Na "českou" knížku s ohledem na české "dějiny". Není to můj šálek, kniha mi byla vnucena a původně byla předem odsouzena. Spletl jsem se. Propadl jsem do jejího světa, vžil se do příběhu hlavních postav, zamýšlel se i mimo obálku a zamýšlet se ještě chvilku budu.
Pěkně napsané, až na nějaké trošku nudnější chvilky.
Ale znám i lepší knížky a abych zachoval smysl systému hodnocení, dávám 4 z 5.
Kolik po světě asi běhá hrdinů z románů... :)
Generační kniha, kterou jsem vnímal úplně samozřejmě, protože nešlo o ojedinělý případ. Skvěle popsána vojna u PTP, kterou těm chudákům ještě umocnil na x-tou zloduch Čepička (a přitom se po něm na konci jeho života nikdo nevozil-odešel zapomenut v klidu a míru) favorit Moskvy. A pak trapná epizoda s Helenou. Copak taková je dlouho připravovaná pomsta ? Pro čtenáře poučení : Hajzl zůstane vždy hajzlem...
Perlička: dočetl jsem se, že ve filmu byla režisérem Jirešem role Zemánka nejprve nabídnuta Pavkovi Kohoutovi. A on obratem kategoricky odmítl. (Nic proti L.Munzarovi-výtečný a uvěřitelný).
Knížku jsem potkala u popelnice cestou z práce. Tak proč ji nesebrat :) Teď už je v boxu Knihy v ulicích.
Úryvek jsem četla někdy před maturitou a pamatovala jsem si, že mě bavila. Celou knížku jsem přečetla dost rychle a jsem ráda, že jsem ji potkala.
Ze začátku mi dělalo problém doba socialismu. Děj knihy mě rychle vtáhl.
Páni, tak nečekané, překvapující souznění jsem nezažila od Rilkeho Elegií!
Vnímám Žert jako román o identitě, o snaze potvrdit smysl svého životního příběhu (spřádání legendy, budování útočiště), ale všechny legendy se ukazují nedostatečné, křehké, všechna útočiště se hroutí. Co je nosné, co vede dělicí čáru mezi postavami a odlišuje (nedaří se mi najít přesnější výraz) vykoupitelné od nevykoupitelných, je nakonec právě jejich touha po něčem pravém - anebo její absence, jakási nepotřeba domova, bezproblémové zařízení se v tom, co zrovna je.
Okouzlující drobnost - žena, a co na tom, že jen literární postava, která obdarovává muže květinami. Já myslela, že v tomhle jsem sama :o)
Tato Kunderova kniha ve mne zatím asi nejvíce evokovala takový ten pocit "starých dobrých" časů, na které vzpomínají naše babičky. Příběh samotný je poměrně přímočarý a žádné velké překvapení se na konci nekoná. Pouze čistá surová realita.
Tak jako vyzní do ztracena pomsta hlavního hrdiny knihy, vyznívá pro mě do ztracena celý tento příběh v podání Milana Kundery. Možná vlivem nepřímočarého jazyka, možná něčím jiným, ale za celou dobu nedošlo k žádnému sepnutí, které by mě zachytilo a nechalo nést se příběhem. Výsledkem je nuda, šeď a pocit ztraceného času, který, ač si mnozí budou ťukat na čelo, nemohu ohodnotit jinak.
Kdysi, když pukaly ledy, jsem absolvovala film - a rozhodla se, že knihu si nepřečtu, i když jsem čerstvě objevené Kunderovy romány louskala jak na běžícím pásu. To autorem a režisérem Jirešem téměř s rozkoší popisované trapno a banálno mi bylo nepříjemné (a dojem nezachránilo ani to, že Josef Somr tu podal téměř životní výkon). Uplynulo pár desetiletí - a ejhle: Žert čtu, trapno a banálno vnímám, ale kromě nich i absurditu, nepochopitelnost a neomluvitelnost jisté epochy, Kunderou nemilosrdně a skvostně analyzované - a také lidskost, bezradnost a něhu. Tohle byl dobrý návrat...
Ovšem. Kolem knihy jsem nějakou dobu chodila, holt mi na hodině češtiny musel být vyzrazen děj, abych si ji přečetla. Ale nelituju. Jen některé pasáže na mě byly moc zdlouhavé a zbytečně filosofické. Ale nějak jsem je vypustila a v celku zbyla pěkná kniha - román. Viděla jsem i film, ochuzený právě o alespoň pro mě nadbytečné části a byl skvělý
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská Ostrava
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Jako vzdy to byl ctenarsky zazitek. Ja Kunderu miluju od puberty a Zert se navic cte tak lehce.