Život je jinde
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/896/bmid_zivot-je-jinde-Gn3-896.jpeg
4
591
591
„Tématem mých románů není kritika společnosti. Život je jinde je situován do roku 1948, do doby zešílevšího stalinismu. Ale mou ambicí nebylo kritizovat režim! Kritizovat ho v roce 1969, kdy jsem román dopisoval, by bylo nošení dříví do lesa. Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka.“ Milan Kundera: Poznámka autora [prosinec 1992] v románu Nesmrtelnost, Atlantis 2006, s. 376. Milan Kundera napsal Život je jinde česky v roce 1969; poprvé vyšel francouzsky pod názvem La vie est ailleurs v Éditions Gallimard roku 1973. V témže roce román získal francouzskou literární cenu Prix Médicis. První, exilové české vydání vydalo v roce 1979 nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu. Obálku s použitím autorova obrazu navrhla Barbora Munzarová.... celý text
Přidat komentář
Kundera se na své postavy vždycky dívá trošku shora, má od nich odstup, ale tak dokonale cynický postoj k hlavní postavě přece jen nikde nepředvedl. Celkem mrazivá doba, mrazivé téma, podáno s lehkostí a vtipem. Je na každém, jak si to pak v sobě srovná. Výborné.
Říká se, že kniha Život je jinde je absolutní Kunderův vrchol, musím tu tezi podpořit, myslel jsem si, že půjde jen o román o rádoby zapáleném rozmazleném fakanovi a komunistovi, co bude jen tak klouzat po povrchu..opak byl pravdou, existenciální fraška, která se Vám dostane hluboko pod kůži a závěr je absolutní vrchol
Kundera počtvrté (4). Ale jde o jeho druhý román (2). A když přidám sebe (0), mám 420, uknow'amsayin'. Ale něco na tom zacyklení bude, protože u každého Kunderu se vracím k podobným myšlenkám. Jak řekl Slavoj Žižek, Žert je jeho nejlepší kniha, vše ostatní jde z kopce dolů. A to se opět potvrdilo. Možná je to spíš tím, že první Kundera bude vždy ten nejlepší, ale já začal Žertem. Opět nemůžu přehlídnout hlavně to, jak autor chápe médium (román) a plně ho využívá. Tenhle je opět totiž tak literární, v tom, jak pracuje s textem, příběhem, humorem, že nemůže jinak, než jako kniha, fungovat - což je déjà vu, které zažívám od momentu, co jsem s Kunderou začal a které musím pokaždé zmínit, protože málokdo umí tak nechutně čtivě psát (minimálně v první půlce, v té druhé mě to tempo vykleštilo, abych použil básnických obratů). Je hned několik způsobů, jak text interpretovat a obecně, když je autor dostatečně sofistikovaný, vždycky rozpoutá diskuzi, a to Kundera samozřejmě umí. Těžko zaujmout k jeho knize vyloženě jedno stanovisko. Jaromil (hehe, ale já byl málem Hynek, tak bacha) mi přišel jako parodie na mládí, naivitu, všechen ten idealismus nepochopeného génia (trampoty s nasazováním kondomu mě fascinovaly, ale hádám, že tohle se zkrátka skutečným géniům stává - s lidma se má jednat na rovinu a když se vám náhodou začnou smát, spražíte je hněvem... a pokračujete s dalším ze slovního arzenálu nadávek), toho, že když vás rodič vychová s tím, že vám do hlavy vštípí, že jste Mr. Worldwide, permanentně vás tím poškodí pro váš budoucí život, ale poškodí vás velice specifickým způsobem, což můžete na postavě Jaromila vysledovat... moje zkušenost byla opačná, máma mi častěji říkala, že jsem idiot a strávila půlku života tím, že mě tolčokovala a kritizovala vše, co dělám, což vás v určitých aspektech života přiměje se víc snažit... mít zodpovědnost vůči věcem, ale taky mít věci v pi** a všechny tam i poslat... drahokam se vám jen tak nezjeví u nohou, protože jste génius, drahokam se objeví, když vezmete krumpáč a budete tak dlouho mlátit v dole, až zapomenete kdo jste a proč to děláte... a jednoho dne, když už to nebudete čekat, se to na vás usměje a vy jen pokrčíte rameny, protože drahokam vás už nebude zajímat. Asi nějaká analogie o dětství a dospívání. Všichni jsme nějak poznamenaní. Ale tahle kniha mě od Kundery z těch čtyř, co jsem zatím četl, bavila asi nejméně, i když jsem se chytal a chápal ji, druhá polovina se táhla a nudila mě. Připadal jsem si, jako bych sledoval nějaký solo video Kundery na xvideos, jseš dobrej, chápu, ale ta kniha mohla být klidně i kratší, nebylo nutný to zvrtnout v tak dlouhou onanii - a uvědomuju si, jak krátkozrace to vůči velikánovi, jakýmu se tu všichni klaněj, působí, ale je mi to celkem jedno. 7/10
Za mě nejlepší Kundera. Kniha mi prostě sedla. Chápala jsem ty přesahy do literatury, především té anglické. Pro mě naprostá bomba. Skvěle se četla a bavilo mě, že jsem věděla, co Kundera myslí těmi svými náznaky.
Život je jinde, ale ne v této knize. Kundera má svou poetiku, ale připadá mi podivná, jaksi až příliš a uměle vzletná, či jak to říct. K postavám si čtenář nevytvoří prakticky žádný vztah a když už ano, začnou se chovat iracionálně a nevěrohodně. Scéna, která to ilustruje (a je to paradoxně jedna z nejzajímavějších částí knihy) když matka v domě slyší, jak se syn s miluje s milenkou, a zuřící vtrhne dovnitř s tím, že podle zvuků slečna dostala záchvat žlučníku, že ji jde pomoct. Je to podivně bizarní. Pár zajímavých úvah, zvláště ta nad nezkušeností básníků, ale například podstatná otázka, kde se v básníkovi vzal socialismus, o tom tam není ani slovo. Zajímalo by mě, nakolik je to autobiografické a taky to, kde autor neustále do svých knih bere ta nesympatická jména postav (Jaromil, Xaver). Hodnotil bych 50%.
Kunderovo psaní je často trochu zvláštní a tady se to odrazilo víc než dost. Pohled Jaroslava je naivní, jeho postava místy až otravná, ale přesto má takový být. Oproti tomu surrealistické části z Xaverova pohledu jsou přesným opakem, ač je někdy těžké sledovat jeho děj.
Pustil jsem se do knihy, páč mne kamarád nalákal na panickou osobnost básníka protagonisty a já cítil potenciál synáčkovství. A ano, smál jsem se, když malíř poukazoval na to, že Jaromil je stále panic a on rudl jako rajčátko. Smál jsem se, když na pláži maminka chtěla, aby se její stydlín převlékl do plavek. Avšak představa, že mu maminka udělá závoj z ručníku, byla stále natolik trapná, že neviděl jiné východisku úniku, než-li panický útěk.
Grotesknost tohoto románu však překrývá závoj melancholie.
Jaromilova osobnost byla zformována labilní výchovou jeho nesebevědomé maminky, která si ze svého synka udělala nezpochybnitelný důkaz vlastní podstatnosti. Nepřipravila ho do života, nedala mu svobodu - jen ho svou škodlivou láskou mačkala ke své hrudi, ke svému prsu... Kolik jen lidí by se nemělo množit, protože není schopno vychovat solidní lidskou bytost?
Jaromil je do jisté míry obětí vlivu své maminky, ale to neomlouvá jeho chování. Nejistý panic se bál vlastní budoucnosti a tak sympatizoval s komunismem, protože v něm nacházel jistoty. Ideu použil jako náplast pro vlastní strachy a dopadl stejně uboze jako žil.
Chtěl shořet jako pochodeň - být světlem, zářivým bodem, ale nakonec se utopil ve své vlastní niterní hlubině.
Není to i do jisté míry sebekritická zpověď, jenž je zakryta právě tou Kunderovou perspektivou jenž je přeci krutá svojí chladnou konstancí a trefností, jenž poukazuje na to, jak uchcaný vystrašený slabý človíček dělá ubohé chybičky a skrývá se za něco, čim není, ač být by chtěl... Kundera není Jaromil, ale nějaké jeho neduhy můžou být znásobeny a začleněny do jinak smyšlené postavy.
Co si o tom myslet? Kundera je z jedné strany génius, geniální psycholog, vůbec nechápu, jak může být schopen tak výstižně popsat lidské pohnutky a motivace k činům, při čtení člověk zjišťuje, kolik toho vlastně dělá, aniž by o tom věděl, a nestačí se divit, jak to, že to Kundera dokáže tak popsat.
Na druhou stranu jsem asi od knihy očekávala cosi jiného, přišlo mi, že konec se k příběhu nehodil, myslela jsem si, že to bude méně ... patetický konec, a on byl patetický dost. Asi. Přišlo mi to celkově takové bezvýchodné a beze smyslu. A štvou mě tam vždycky takové ty vsuvky, kdy vám autor cpe svoje moudrý moudra. Sice jsou, narozdíl od jinejch knih a autorů, fakt moudrý, ale stejně mě to vždycky zbytečně dekoncentruje a do formátu románu se to dle mého názoru nehodí.
Velice zajímavý a typicky kunderovsky odosobněný román je plný metafor a filozofických úvah, které doplňují příběh jednoho básníka, který si vytvořil vlastní, odvážnější alterego, jemuž přisuzoval hrdinské skutky, sám byl ale zbabělec, upsal se nastupujícímu komunismu a celý život byl pod silným vlivem panovačné matky. Dilema umělců krutých padesátých let tu Kundera vystihl výborně a na Jaromilovi popsal velkou část národa, která se sklonila před totalitou a nebála se udávat. Velkou roli tu opět hraje pro autora zcela signifikantní nevinný žert, který se změní v osudovou záležitost a změní život hned několika lidem. Autorova schopnost ironie je zcela jedinečná, a vzhledem k tomu, že nad svými hrdiny má nadhled a de facto se jim vysmívá, je pak pointa celého příběhu o to krutější. Možná, že si mohl ušetřit srovnávání Jaromilova života s ostatními básnickými velikány, to je ale snad jediná výtka, kterou lze k románu mít. Život je jinde je výborná kniha o selhání levicového intelektuála, české malosti a o tom, jaká tragédie je nemít vlastní názor, být neustále pod něčím vlivem a o zoufalé snaze proslavit se. 80 %
La vie est ailleurs?
Non, la vie est ici, jen je potreba ho za ten spravny konec uchopit. Ale co je to vlastne "zivot"? Jak poznam, ze ziji plnohodnotne? A co to znamena? Jsem sobec, kdyz chci zit jen svuj zivot? A proc si to rodice tak casto mysli?
To, jak si Kundera dokáže hrát se slovy a metaforami je až neuvěřitelné. Zpočátku vás nechá, ať si malého Jaromila oblíbíte, poté ve vás začne vzbuzovat myšlenku, že je jenom malý a rozmazlený fracek a u posledních kapitol budete Jaromilem jenom opovrhovat, ale přesto Kunderovo vyprávění zůstane krásně milé, jedinečné, příjemné. Život je jinde je důkaz toho, že hlavního hrdinu můžete bezmezně nenávidět ale knihu bezmezně milovat.
Jako i v jiných Kunderovo knihách se příběh týká společnosti a člověka, který se v ní pohybuje. Stalinismus, revoluce, udavačství. Jaromil, jehož příběh je vyprávěný od úplného začátku - a tím začátkem mám na mysli dobu, kdy ho jeho maminka čeká - a vlastně až do úplného konce. Jaromil, který propadá komunismu a v revoluci vidí spásu, cíl. Básník, protloukající se životem, mladík, z kterého se postupem stává muž. Složitý vztah matky a syna, žárlivost, závislost jednoho na druhém, nenávist.
Tohle všechno (a ještě mnohem víc) je v knize popsáno a já na závěr řeknu už jen jedno - Kundera mě opět nezklamal!
Ke knihám Milana Kundery mám poněkud ambivalentní vztah. Na jednu stranu, díky jeho vypravěčskému odstupu z chladných bezemocionálních výšin, ve mně budí dojem jakési až lehce nepříjemné literární "pitvy" s podprahovým výsměchem, jeho hrdinové jsou vesměs arogantní, sebestřední a mstiví zneuznanci a citoví mrzáci, (ženské postavy obvykle zase hloupě naivní a slepě oddané), a proto mám často pocit, jako bych četla jednu a tutéž knihu v různých variacích. Na stranu druhou psát umí zajímavě, čtivě a mistrovsky, a tak je stejně vždycky zhltnu jedním dechem.
Nejinak tomu bylo i v případě narcise Jaromila, který pod jhem výjimečnosti vtiskávaném mu od dětství jeho matkou, celý svůj krátký život hledal prostor pro svou prorokovanou velikost, až jej využil a řádně zneužil v neblahé poúnorové době.
Kundera se vším, co k němu patří. Poetický jazyk, filozofické úvahy a otázky, vyhrocené milostné vztahy, velmi problematické hlavní postavy. Život je jinde je pro mě velkým překvapením a čtenářským zážitkem. Ano, Jaromil je ryze nesympatická postava, nemohu se však zbavit pocitu, že je pouze obětí své doby a své matky, jejíž všeobjímající mateřská láska vychovala ze syna sobeckého jedince. Duchem básníka, který se narodil do špatné doby. Hledajíc své místo v dospělém životě stává se sloužícím komunistického režimu, o jehož smyslu a významu nemá nejmenších pochyb. První měsíce po převratu v roce 1948 musela být těžká doba. Ponurá, chaotická, plná strachu. Nikdo nemohl tušit, co, resp. kdo opravdu se skrývá za tváří jeho přátel, sousedů, spolupracovníků. Ve jménu lepší budoucnosti se lidé houfně udávali. A i přesto, že se velká část románu odehrává právě v tomto období, není na první pohled v textu cítit “pach doby”. Příběh Jaromíra však tento “pach” nese s sebou, pod rouškou lyrické textu a lyrických básní. V tom je, podle mého názoru, kouzlo této knihy a vlastně většiny Kunderových knih. Je z nich cítit atmosféra doby, která mě vždy doslova zaplaví nepříjemnými pocity. Proto bychom se k nim měli vracet, abychom nezapomínali a tu podivnou atmosféru neustále na vlastní kůži prožívali.
A co je na knize ještě krásné, jsou vsuvky vracející se k zivotům jných velkých básníků. Jakoby byly jejich životy navzájem propojeny, a to i s životem básníka Jaromila. Lermontov, Puškin, Rimbaud, Wolker...
“A pak odložil pero a raději chvíli snil; snil o tajemného prahu, který musí překročit chlapec, aby se stal mužem; zdálo se mu, že zná jméno tohoto prahu; nebylo to jméno láska, ten práh se jmenoval povinnost.”
“A jestliže náhle odhalíme vlastní malost, kam od ní utéci? Od ponížení lze utéci jen směrem vzhůru!”
přesně typ knihy, kdy opravdu z celého srdce nenávidíte hlavní postavu - tedy Jarmila. Podle mě je Jarmil zcela zaujat sám sebou a myslí si, že jemu patří celý svět a jeho názory jsou vždy ty správné.
Uff, mam to za sebou. Moje prvni a s nejvetsi pravdepodobnosti posledni kniha od Milana Kundery. Neni to tim, ze ten roman neni dobry. Cele je to o tom, ze jeho styl intelektualne nezvladam ja. A nebavi me se trapit takrka od zacatku do konce. Jistotou behem cetby je ale obrovska nechut, kterou clovek pociti k hlavni postave. Totalne sebestredny, bezohledny jedinec s neuveritelne nevyvinutou sebereflexi.
Fajn příběh o zrodu básníka až po jeho skon. Lyrický, filosofický, politický, ale i jednoduše psaný příběh. Někdy bylo více filosofie jindy lyriky. Celkově vyvážené čtení o dávné době.
Ne příliš zdařilý pokus o karikaturu lidí i doby. Důraz a soustředění jen na některé rysy vede ke zjednodušenému a schematickému vykreslení postav, které postrádají životnost a uvěřitelný vývoj. Text je nevyvážený, místy ztrácí tempo i náboj. Celek působí bizarně jako Jaromilovy výtvarné počiny – psi s lidskými těly a bezhlavé akty.
Štítky knihy
autobiografické prvky komunistický režim romány o umělcích (tzv. Künstlerroman)
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Moje první setkání s autorem, který má evidentně svůj dost osobitý styl psaní, který mě ale zaujal, takže nepochybně ještě po nějaké jeho knize sáhnu.