Život po francouzsku
Jean-Paul Dubois
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/6325/bmid_zivot-po-francouzsku-AIT-6325.jpg
4
99
99
Vypravěč Života po francouzsku je obyčejný Francouz: Paul Blick vyrůstal jakoby ve stínu svého zemřelého bratra, po bouřlivácké éře 60. let se dobře oženil a usadil, začal pracovat jako novinář. Teď má na krku padesátku a jako kdekdo polyká prášky na uklidnění. Žije sám, žena ho zruinovala, děti se mu vzdálily. Přemýšlí o svém životě i o tom, kam směřovala a směřuje jeho země. Je naštvaný na politiky a vývoj společnosti ve vlastní zemi, na její pokrytectví a konzumní styl života. Spolu s tímto úpadkem jeho bedra tíží i osobní armageddon, postupná ztráta blízkých. Tragikomické momenty každodenního života se prolínají s klíčovými událostmi země od éry de Gaulla přes Mitterranda až k prezidentu Chirakovi. V pozoruhodném románu, znějícím v tóninách rozčarování i sarkasmu, ironie a černého humoru, se zrcadlí celé půlstoletí nejen Francie, ale celé Evropy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , OdeonOriginální název:
Une vie française, 2004
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavá kniha, určitě literární lahůdka, co se týče stylu psaní, jazyka, formy... Život hlavního hrdiny Paula Blicka zasazený do francouzských dějin 2. poloviny 20. století. Náročné pro nás, kteří tyto dějiny nemáme "v malíčku" a pouze si matně vzpomínáme, jak jsme jména francouzských prezidentů slýcháváli ve sdělovacích prostředcích. Mnoho reálií, odkazů na slavné osobnosti. Bez podrobného rejstříku na konci knihy pro mnohé z nás "ne úplně srozumitelné čtení". Jde o to, že právě díky jazyku a stylu psaní byly "jemné niance" ve smyslu odkazů na různé reálie, pro dokreslení příběhu velmi důležité. Za mě celkem náročné čtení, ne však ztráta času!
Hlavní hrdina, Paul Blick, obyčejný Francouz, který vyrůstal ve stínu svého zemřelého bratra. Sledujeme jeho život od dětství, přes bouřlivé mládí, až po dospělost. Přemýšlí nad svým osudem i nad osudem své země. Tragikomické události od éry de Gaulla až po Chiraka.
Po dlouhé době jsem zase sáhla po Odeonce a jako obvykle jsem moc spokojená. Příběh jednoho života podán chytře i vtipně, a to vše na pozadí světové a francouzské historie. Je to psáno tak poutavě a důvěryhodně, až bych uvěřila, že čtu o skutečném životě skutečného Paula Blicka.
Je tu hodně informací o francouzské historii a politice, je fajn, když o ní máte alespoň nějaké povědomí, ale na druhou stranu se dozvíte spoustu nového, a to mám u knížek ráda, když se u nich můžu i vzdělávat. Kromě toho je to zajímavý rodinný příběh, spousta lidských osudů a nechybí tu ani moudré a krásné myšlenky.
Tato kniha vás rozesměje, zhnusí, dojme i vzdělá. Je tu od každého něco. Autorův styl mě moc bavil, někdy dokázal popsat banální situace až teatrálně na několik stran, třeba takovou návštěvu u zubaře.
Celý příběh zrál jako francouzské víno. Ze začátku mě úplně nenadchl, ale čím dál jsem se „propíjela“, tím více lahodil mým chuťovým pohárkům.
Román Život po francouzsku (Une vie française, 2004, č. 2006, 2020) francouzského spisovatele Jeana-Paula Duboise (*1950) byl oceněn Prix Femina a stal se bestsellerem; zcela právem: byla to zase jednou literární lahůdka po všech stránkách, od které jsem se nemohl málem odtrhnout. Příběh, postavy, styl, překlad, to všechno na vysoké úrovni. Autor sleduje svého hrdinu Paula Blicka po dobu více než čtyřiceti let, od dětství, kdy na konci 50. let ztratil o dva roky staršího bratra, až po první roky nového tisíciletí a druhého mandátu prezidenta Jacquese Chiraca, kdy je Paulovi přes padesát a musí se vyrovnat s nenadálými otřesy ve svém životě. Ne že by je nezažil už předtím – bratr mu chybí celý život –, ale teď, kdy si začne užívat roli dědečka a je hmotně zabezpečen, by takové otřesy už nečekal...
Dubois román člení podle funkčních období pěti francouzských prezidentů (de Gaulle, Pompidou, Giscard d'Estaing, Mitterand, Chirac), k nimž je levicově zaměřený vypravěč Paul nebývale kritický, jako ostatně k celé politice, ať je levicová, pravicová nebo liberální. Vedle tragických momentů a běžných životních situací nebo menších či větších pohrom má v románu silné místo také ironie až sarkasmus, stejně jako nadhled, s nímž Paul o svém životě v Toulouse a o Francii vypráví. Byl sportovním novinářem, pak fotografem, který vydělal jmění na dvou úspěšných knihách o stromech; oženil se s podnikatelkou a sám se v domácnosti staral o dvě děti. Měl rodiče, přátele, milenky i svoji samotu a odtržení od reality, do níž ho prudce vrátí náhlá nutnost opět pracovat a znovu najít vztah k odcizeným dětem. Podnikání jeho ženy zažije krach a ani o jeho fotografie už není zájem...
Autor citlivě popisuje proměny doby i hrdinova života až k období, kdy, jak si povzdechne Paulův tchán, "...já na tomhle světě už ničemu nerozumím. Zdá se mi, že někdo změnil pravidla hry, aniž nás předem varoval." Vyprázdněnost dlouholetých manželství různých postav kolem Paula i jeho samého, kolotoč nevěr, soužení a chvilek štěstí. Hodně sexu a hledání místa v životě. Trochu to upomene na Michela Houellebecqa a ještě víc na americké autory, na Johna Updika, Philipa Rotha či Johna Irvinga... Ještě si chci přečíst autorův román Na světě žijeme každý jinak (2019), za který získal Goncourtovu cenu.
Přeložila Alexandra Pflimpflová, vydal Odeon, 2020 (2. vydání).
Pokud bych měla hodnodit krásu jazyka a překlad, bylo by to určitě pět hvězd, takhle je to tak 4,5 hvězdy :-)
První polovina knihy mi přišla nudnější, hlavní hrdina zbytečně ufňukaný, politické odkazy na francouzské prezidenty a premiéry mě nebavily, protože o nich prakticky nic nevím (být Francouzem, tak to asi vidím jinak). Ale v momentě, kdy Paul dospěl, oženil se (nebo přesněji byl oženěn) a začal žít reálný život, jsem mu začala fandit. Bavilo mě, že je jiný, introvertní typ, netlačí na pilu, je pořád stejný "mimoň", ať je bohatý nebo chudý, je v jádru hodný člověk, nepodléhá tlaku okolí, aby si našel práci za účelem hromadění peněz. Poslední čtvrtinu knihy jsem četla jedním dechem. A nesmím zapomenout na jemný humor, občas jsem se u knihy těm situacím smála :-)
"Ani jeden ani druhý nikdy nezvýšil hlas. Žádná bujarost, nikdy ani sebemenší hněv. Hladina jejich nálad a citů jako by byla stanovena jednou provždy. Vypadalo to, že jejich radosti i starosti jsou jakoby filtrované, očištěné do té míry, že zůstávala jen kapka výtažku, která pak nesmírně jemně zavlažovala všechny jejich vnitřní snímače."
"Smrt se vracela do matčiných úst jako všudypřítomný refrén. Ne jako některý z těch stařeckých pamlsků, které přežvykujeme a přitom omíláme odvanulý svět, ale jako lhůta tak blízká, že stačí se zaposlouchat, a uslyšíte její krok."
Psáno z pohledu ex-levicového zapálence, na kterého se permanentně usmívalo štěstí, než přišel fatální závěr, vše posazeno do kontextu historie francouzských prezidentů a častého plivání na USA, velmi dobrá kniha, čtivá, Francouzi prostě a jednoduše romány umí
Kniha na mě velmi dobře zapůsobila. K tomu, aby autor sdělil něco závažného, začal něžně a zlehka. Později přeřadil na vyšší rychlost.
(SPOILER) Životní bilance muže, který na pozadí politických a společenských dějin Francie 20. století rekapituluje svůj život od dětství, které bylo ovlivněno smrtí jeho bratra, celoživotního vzoru, přes sexuální revoluci 60. let, studia sociologie na univerzitě, první milostné vztahy, až k nepovedenému manželství a postupnému odcizení od svého okolí. Útěchou se mu kromě novinářské profese stává svět fotografie, kde nachází životní harmonii. Osobitá bilance muže, která je dokladem jedné éry francouzských dějin. Doporučuji.
Je to zábavné a dojemné - a je to nudné a ufňukané. Zasazení jednoho čtyřiapadesát let trvajícího života se všemi rodovými a rodinnými vazbami do sociologických a politických souvislostí a popis cesty k deziluzi až k jakémusi vyhnání z ráje kvalitativně kolísá a nepomáhá ani smysl pro ironii, ani bezvadně působící paradoxnost - ale emocionální dopad se nakonec, byť téměř nečekaně, projeví.
výborný počin. hoci sa mi zo začiatku videlo, že toho ľahkého erotična je tam viac než dosť, dostalo to neskôr zmysel - ako šiel čas, dostávali sa do popredia iné dôležité súčasti života. A našiel som tam múdru charakteristiku našej súčasnosti:
„Politický systém, jemuž je podřízena společnost, je vždy výrazem ekonomického systému, jenž existuje uvnitř této společnosti.“
Autorom je ruský anarchista Kropotkin. ale akoby bol medzi nami, v našej roztrhnutej a besmi zmietanej krajine.
Kniha, u které bych řekl - uspokojí, ale nenadchne. V mnoha případech jsem měl dojem, že autor podceňuje hlubší analýzu svých postav. Jeho postavy mají předem daných dojem, který mají ve čtenáři vzbudit. Pisatel pak vše zjednodušuje, vynechává skutečnosti, které nezapadají do jeho konceptu. Jeho hlavní postava však toto zjednodušení, tuto plochost popisu nemá - možná je to dáno "ich-formou", která sama o sobě autora přivádí k popisu myšlenek z různých úhlů pohledu. Knihu bych neoznačil za dílo, ke kterému bych se ještě někdy vrátil, nicméně čas věnovaný přečtení zcela určitě nebyl ztracený.
Knihy jako tato a dokumenty jako Manželské etudy mne naplňují obavami, že jakkoli slušný život budete žít, po ohlédnutí zpět za pár desítek let s ním stejně nebudete spokojeni. Hrdinovi tohoto s lehkostí napsaného románu v určité životní fázi prakticky nic nechybí. Jenom štěstí. A respekt. A láska. A mládí. Dubois shrnuje pět dekád francouzské historie očima vcelku obyčejného muže, který se od nerealizovaných ideálů propracoval k usedlému rodinnému životu. Krátkodobý úspěch s knihami fotografií mu ve věku padesáti let stěží může být náplastí na čerstvé rány osudu. Čeho dosáhl, komu pomohl, kam od svých studentských let pokročil? Nabízející se odpovědi nejsou moc uspokojivé.
Prohlubovaný existenciální zmar hrdiny jen minimálně poznamenává autorův vyrovnaný styl psaní. Jeho jazyk je bohatý, nikoliv opulentní. Kulturní a politické odkazy prozrazují široký rozhled, aniž by k sobě strhávaly nadbytečnou pozornost. Lítost nad hrdinou se ambivalentně mísila s radostí z četby. Pravda, místy jsem se cítil provinile, jak dobře se mi čte o všem špatném, co Paula v životě potkává, ale pokud přistoupíme na to, že je kniha jeho dílem, jak lze usuzovat z ich formy, nakonec může mít dlouhodobou radost alespoň z toho, jak čtivý literární tvar své mizérii dal. Milá záležitost na jedno přečtení.
Výborná věc. Četl jsem před léty a dodnes si pamatuji některé pasáže i celkové vyznění knihy. Hodí se jako pandán k Houellebecqovu Podvolení.
Členění knihy podle hlediska volebních období prezidentů mi připadalo vtipné, ale i výstižné. I ten, kdo se tzv. nezajímá o politiku a nechodí ani k volbám musí připustit, že se v hovoru běžně užívají výrazy, že to bylo "za Husáka", "za Novotného"apod. A to nemá u nás prezident zdaleka takovou moc jako v systému francouzském...
Smýšlení ústředního hrdiny a jeho nekonformní názory mne zpočátku dost iritovaly, ale brzy jsem své vnitřní polemiky s autorem zanechal, přestal se dohadovat o autobiografičnosti děje a vžil se do osudů postavy. Ani jsem nepostřehl, ve kterém momentě se má původní odtažitost, která mi málem zabránila knihu dočíst, vytratila a začal jsem se s Paulem sžívat. Přiznávám, že k tomu mohlo přispět vícero momentů v jeho životě, ve kterých jsem nacházel paralelu s osudy mými vlastními.
Kromě několika poněkud nešťastně přeložených výrazů a neobratně poskládaných souvětí paní překladatelky, jsem si s potěšením užil bohatou vrstevnatost autorova vyjadřování a celkově na mne kniha zapůsobila velmi silně a vyrovnaně. Chystal jsem se shánět další jeho tituly, ale jak zjišťuji, budu si (snad) muset počkat, objeví-li se další překlady. Moje francouzština bohužel na originál nestačí...
Shodou okolností jsem nedávno dočetl knihu, podobně zaměřenou, kterou bych rád doporučil, pokud se vám líbila tato. Je jí "Mapa a území" (Michel Houellebecq).
Ak beriete knihu do rúk v očakávaní idylického príbehu s atmosférou francúzskych pekárničiek, kaviarní, prechádzok po bulvároch – zabudnite. Obálka také niečo možno naznačuje, avšak život vo francúzskom štýle v podaní J.P.Duboisa má s romantikou spoločné veľmi, veľmi málo, ak vôbec niečo. Osou príbehu je rekapitulácia života päťdesiatnika Paula Blicka - človeka, ktorý celý svoj život prežil v tieni svojho staršieho „lepšieho“ brata. Jeho osobná spoveď nás prevedie nielen kľukatými zákutiami svojho vskutku interesantného osudu, ale i politicko-dejinnou situáciou v krajine, ktorá mala nepriamy dopad na kľúčové momenty v jeho živote. Príbeh nenudí, prvý dojem vyplývajúci z podozrenia na politický podtón románu je mylný (môže vyplynúť z toho, že kapitoly sú členené podľa ér jednotlivých prezidentov) a rozhodne má čo ponúknuť čitateľovi, ktorý má rád čierny humor a obratnú manipuláciu s iróniou. Je možné, že bizarnosťou výjavov zakomponovaných do často nečakaných scén sa niektorí nechajú odradiť, z každej vety však cítiť, že tento Francúz písať vie, a ide mu to viac ako slušne! Odeon ma zasa raz potešil dobrou knihou.
"Ta žena měla ďábelský zadek a prsty jak Houdini" :-) Tak tuhle větu asi do smrti nezapomenu. Román se sice "rozjede" až nejak ve druhé polovině (nejlepší pasáž fakt ta o focení stromů), ale i tak jako bilanční a politicky komentátorský kousek je velmi dobrý.
Knihu bych zhodnotila jediným slovem: nevěrohodné. Vypravěč z naprosto nepochopitelných důvodů etapizuje svůj život a a nadepisuje jednotlivé kapitoly knihy jmény franc. prezidentů a daty jejich prezidentování, aniž by bylo zřejmé, čím - kromě totální a bezvýjimečné nechuti a pohrdání vůči jejich konání a konání úplně všech franc. politiků - se prezidentování de Gaulla, Mitterranda nebo Chiraca projevilo v jeho životě. Nejhezčí pasáže jsou popisy foto-turné za stromy, ale působí jak z jiné knihy a jakoby je ani nemohl zažít ten chladný, sobecký, necitelný vypravěč.
V překladu mě zarazily dvě věci: v rumunské epozidě bych tipovala, že šlo patrně o všeobecně světoznámou organizaci "Lékaři bez hranic", v knize však nazvanou "Lékaři světa"; a že na vypravěče v silvestrovském telefonátu promluvil vnuk Louis-Toširo v mateřštině? - to sotva, když jeho mateřštinou (tj. řečí jeho matky) byla japonština a s dědou jinak normálně mluvil francouzsky.
Přečetla jsem na jeden zátah. Je to životní bilance padesátníka, od dětství přes dospívání , poznávání , uspokojivé okamžiky i životní prohry, rány osudu a zpětné uvědomování si toho co jsme udělali dobře či špatně až po vyrovnání se se vším co bylo a přimutím všeho, to vše propojené s událostmi v jeho zemi. Vzdáleně mi to připomnělo knihu Forrest Gump, samozřejmě v jiném podání, s úplně jiným hlavním představitelem.
Život po francouzsku se řadí mezi ty knihy, po jejichž boku se určitě nudit nebudete. Je čtivá, je hravá, psaná lehkým stylem s nadhledem. Přesto všechno však sama za sebe hodnotím tuto knihu 3/5. Občas mi trošku vadilo, že autor se uchyluje k určitým stereotypům v rámci svých postav. Když nám chce ukázat pravicové smýšlení emancipované ženy, zachází do přílišných krajností, které odmítají jakékoliv odstíny barev. Totéž pokud nám chce ukázat levicové naklonění postav druhých. Pro autora zde existuje pouze černá nebo bílá. To mě však zpětně trochu zaráží, protože hlavní postava Paula Blicka se pohybuje v té nejširší škále barev. Chvíli jej milujeme, chvíli nenávidíme, litujeme nebo si říkáme dobře mu tak.
Kniha mi přišla taky málo propracovaná. Jakoby jí chyběla důmyslnost. Myslím, že některá témata, která zde byla jen zmíněná, by si zasloužila celou jednu další knihu. Tím docházelo k tomu, že jsem měla pocit, že autor hodně věcí v příběhu zanedbává. Jakoby vše jen nakousl a šel dál. Možná je však právě to ten důvod, proč je kniha tak svižná a čtivá.
UKÁZKA
V jedné tropické oblasti jsem zažil neslýchané bouře, dunící jako bombardování, otřásající zemskou kůrou tak, že to připomínalo první okamžiky zrodu světa. Všechny ty obrázky, všechny ty zážitky se ve mně hromadily. Při osamělých pochodech jsem často myslíval na otcovu zahradu, na bratrův fotoaparát, na vůně svých dětí, na Anniny ohavné vířivkové vany, na náš nadměrný dům, na tichou práci matky. Znovu jsem viděl i dědu, matčina otce, jak stojí na vrcholku svého kopce a žasne nad krásou hor.
Štítky knihy
Francie francouzská literatura odcizení ze života osamělost smutek život padesátka (věk) ironie
Autorovy další knížky
| 2006 |  Život po francouzsku |
| 2020 |  Na světě žijeme každý jinak |
| 2015 | To nemyslíte vážně, pane Tanner |
| 1972 |  Ako ľudia žijú |
Vyprávění je velmi odtažité a postihuje 50 let života Paula Blicka.
Ta odtažitost má svoje kouzlo - nenutí vás zaujímat stanovisko. Prostě sledujete život chlapíka, který měl v něčem fakt štěstí a v něčem úplně šílenou smůlu. Stejně jako my všichni. Ale tím vůbec neztrácí svou naléhavost.