Žízeň
Esther Gerritsen
Coco se se svou matkou Elisabeth vídá jen sporadicky. Jednoho dne se náhodou potkají na ulici, kde matka dceři mezi řečí oznámí, že umírá. Coco cítí povinnost se o ni postarat a nastěhuje se k ní. I když nerada, snáší Elisabeth dceřinu přítomnost, protože ví, že se od matek očekává pochopení a trpělivost. Esther Gerritsen k Žízni říká: „Občas se do něčeho pustíte, i když víte, že byste to neměli dělat. Bývají to nebezpečné věci, ale ty jediné důležité. Může to být muž, kterého nesmíte políbit, protože víte, že budete chtít víc. Může to být pití, se kterým byste neměli začínat. Nebo touha jít si lehnout a strach, že už nikdy nevstanete. A přece to uděláte. Pijete, líbáte, jdete si lehnout. Pomůžete své umírající matce, abyste se cítili jako lepší člověk, i když víte, že to nebude stačit.“... celý text
Přidat komentář
Kniha mi přijde jako umělecká exhibice autorky, jak být co nejoriginálnější. Vezme se těžké téma umírání, přidáme k němu nějaké ty ujeté charaktery, co na tom, že zcela nevěrohodné. Matka by snad měla vypadat jako člověk s Aspergerovým syndromem, ale tomu neodpovídá její tendence uvažovat v metaforách, dcera je snad ještě divnější. Postavy spolu budou komunikovat velmi úsečnými dialogy a přidáme trochu odvážného sexu... Jen nějak nevím, proč by to měl někdo číst.
Zakoupil jsem tuto knihu v touze přečíst si něco o vzniku legendárního šlágru kapely Kabát, ale jak se ukázalo, Esther Gerritsen pouze zneužila toto populární české slovo a nazvala jím knihu o umírající buchtě. Já ji odpouštím, ale jestli se tohle dozví Pepa Vojtek, asi bude mít z ostudy Kabát (hahahaha!).
Jak jsem už napsal, buchtóza umírá a tak se k ní nastěhuje její dcera, Buchtóza džunior, a v ten moment to začne bejte dost divný, protože obě dvě jsou ujetý, každá z nich ovšem bohužel ujela jiným směrem. Takže stará umírá, což jí jde docela dobře, a při tom řeší všechny kokotiny co udělala předtím, a mladá aby měla co řešit až bude za pár let umírat začne taky dělat kokotiny a to doslova, protože kokotů je kniha a její pusa plná. Všechno to docela příjemně utíká a kdyby Coco nekouřila jen tlustým chlápkům, možná by mě Gerritsenová i přemluvila k erekci - umí totiž dost dobře vyškrábat z vět smyslnou, údernou a sarkastickou část, což knihu dost žene dopředu.
Na konci ovšem zůstane trochu trpký pocit, protože i když to bylo hezky napsaný, nemělo to v podstatě žádný přesah a formát povídky by tomu slušel daleko víc. Ovšem je docela možné, že cílová skupina, mladé baculky, které řeší, jestli si koupit legíny nebo se podřezat, si z toho odnesou něco víc.
Jde o poměrně těžké téma a velmi smutné. Ani smrt nedokáže spojit matku s dcerou, protože k sobě vlastně nikdy cestu nenašly, obě ve svých rolích selhaly. I přesto však mají podobné myšlenky a chování a jsou vzájemně svázané víc, než se na první pohled zdá. Matka cítí, že se jí dcera stále pohybuje v břiše, jako by nikdy neodešla... Příliš se mi nelíbil odměřený styl psaní, a to i dialogů mezi postavami, často jsou nám předkládány pouze náznaky k pochopení děje. Ale tento dokument o vztahu matky a dcery určitě za přečtení stojí.
Poměrně tíživé téma (rakovina jedné z hlavních postav) slouží nizozemské autorce Esther Gerritsen k vykreslení leckdy absurdního vztahu mezi matkou – která skutečnou matkou nikdy vlastně nebyla – a rozpolcenou dcerou. Díky mnoha strohým a úsečným dialogům knížku přečtete relativně rychle, ale výsledný dojem je – alespoň dle mého – dost rozpačitý. Jednání dcery je dost často na facku a matky jakbysmet. V edici Současná světová próza se jedná o jeden ze slabších titulů...
na čem spisovatelka jela ?????? rozhodně "střízlivá" nebyla .... přečetla jsem to celé jen díky tomu,že knížka je útlá ,jinak by to už dávno letělo do tříděného odpadu ...