Zmizelá Šumava
Jan Fischer , Emil Kintzl
21 příběhů z míst, která na dnešních mapách Šumavy už nenaleznete! Do osudů obyvatel Šumavy nemilosrdně zasáhly „velké“ dějiny 20. století, nejprve obě světové války, poté odsun německých obyvatel, neprodyšné uzavření hranice a vytvoření vojenského výcvikového prostoru, kterému musely ustoupit nuceně vysídlené obce i osady. Emil Kintzl, pro nějž je Šumava celoživotní láskou, a Jan Fischer, režisér stejnojmenných dokumentů internetové televize Stream.cz, poutavě a jadrně líčí svérázný život horalů a připomínají bohatou průmyslovou a kulturní historii tohoto regionu.... celý text
Literatura faktu Cestopisy a místopisy Příběhy
Vydáno: 2020 , VoxiInterpreti: Petr Štěpánek
více info...
Přidat komentář
Zajímavé příběhy, ráda bych taková stará místa navštívila.
Neměla bych nic proti žít v lesích, na samotě, někde zalezlá :).
Příběhy ze zmizelé Šumavy, které vás nemohou nedojmout. Příběhy, které mne lákají zmizelá místa navštívit a jsou velkou inspirací pro dovolené i víkendové výlety. P. Kintzl a p. Fischer jsou velmi milí a setkání s nimi při křtu jejich druhého dílu v Českém Krumlovu bylo hezkým zážitkem.
Mám moc ráda Šumavu a při každé návštěvě vídám v různých íčkách knihy o tomto krásném kousku Čech. A nedalo mi to... Krásné fotografie o lidech a místech, která dříve žila svými příběhy a dnes tvoří krásná zákoutí. Moc pěkné.
Taková dvouvečerová jednohubka o místech, která z valné většiny z mapy Šumavy už dávno zmizela. A taky o několika lidech, na které se už zapomnělo. Krásné fotky, věcné texty zasvěceného znalce Šumavy. Asi není moc třeba dál dodávat. Snad jen, že toho mohlo být i víc:).
První prodloužený květnový víkend jsem strávil na Šumavě a na pronajaté chatě byla i tato kniha. Prolistoval jsem ji, prohlédl obrázky... a pak během dvou večerů přečetl (a že byl i jiný program :) Šlo to snadno, kniha je čtivá, rozčleněná na tématické kapitoly a především doplněna množstvím obrazového materiálu, takže textu není až tolik. Opět jsem si uvědomil, kolik závažných událostí za několik desetiletí tenhle kraj postihlo a jak moc ho to změnilo.
Můj skoro rodný kraj, takže povinnost. Šumava je nádherná, i když dost zničená. Snad se vzpamatuje. Pan Kintzl píše velmi krásně, krásně se to čte a krásně ta kniha vypadá. Za mě plný počet.
Když vezmete knihu do ruky, uvidíte na přední straně obálky historickou fotografii Zhůří pod Javornou. Černobílá fotografie, hodně chalup, kostel a procesí lidí. Pak knihu obrátíte. Strnete. Na co se to díváte? Barevná fotografie. Stejné místo. Krásná krajina. Louky, stromy, v dáli malý domeček - snad kaplička? Nic nepřipomíná, že zde bylo zalidněné Zhůří.
Co říci o knize? Je krásná, smutná, okouzlující. Přesně taková jako celá Šumava. Je to kus naší historie, zaniklé historie.
Šumavák pan Emil Kintzl říká: "Šumavu miluju.Prožil jsem tu celý život. Přijeďte se na tu krásu podívat."
V knize jsou popsány příběhy několika lidí, kteří byli spojeni s místy, která již dnes neexistují, bohužel. Dobové fotografie dokumentují, že dříve bylo na Šumavě více domů, které jaksi zapadly do krajiny. Domy byly svým způsobem malebné a krásné, ikdyž chudé. Popisovaná místa přežila R-U, přežila Hitlera, jen soudruhy nepřežila. V horách je lid více spjatý s přírodou a je i takový více pospolu. Je jen škoda, že už takový způsob života mizí. Knihu by si měli přečíst všichni ti, kdo mají rádi Šumavu a hory vůbec, ti, kdo mají rádi starý způsob života obyčejných lidí. Tím starým způsobem života myslím starý, ne zastaralý. Jejich způsob života se dá žít i dnes, když se chce. Tento způsob žití by se jen trochu upravil dnešní době. Žilo by se líp. A až vymřou i poslední pamětníci oněch dob, zůstanou jen takovéto pěkné knihy.
Kdo má rád přírodu, svou vlast, dobré lidi a srovnání minulosti se současností, tak jej tato publikace nadchne, stejně jako mě. Navíc mám skvělí typ na vánoční dárek a v létě jedu na Šumavu! GPS u zmiňovaných míst, někdy hodně zapadlých, je boží, děkuji :-).
V podstatě povinna četba pro všechny milovníky Šumavy. Po přečtení této knihy dostávají známá místa úplně nový rozměr.
Pro mě největší překvapení je, že na Filipově Huti žilo 500 lidí. Z dnešního pohledu téměř nepředstavitelné.