Zmizet
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19756/bmid_zmizet-5oV-19756.jpg
4
1576
1576
Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila… Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.... celý text
Přidat komentář
Dílo, které já osobně považuju za jednoduše geniální. Alespoň tedy tu první část - tu jsem stihla přečíst už třikrát a pokaždé mě prostě a jednoduše dostane. Jazyk, který autorka používá, neuvěřitelně jedinečná a uvěřitelně bolavá situace, atmosféra deprese na hranici lidských sil - jsem z toho nadšená. Fakt se jedná o nejlepší české dílo, které jsem kdy četla. Je upřímný a bolí. Mám ho ráda. Ta druhá část je fajn a ta poslední docela průměrná, ale hej, nic není dokonalé, že?
"V tenhle megadivnej den, dneska je každý dítě šťastný, teda až na těch pár, o kterých se bude zítra psát v novinách, co se tak bojej rodičů, že se radši zabijou, prázdniny nikdy nebudou delší než dneska, ve vzduchu voní léto, jdu ven, jen tak, po několika měsících jsem sám venku."
U mě se Petra Soukupová umí trefit do vkusu a zacílit na “bolavá místa”. Hodně ze života.
Je to první knížka, kterou jsem od Petry Soukupové četla, a rozhodně patří mezi to nejlepší od současných českých autorů, s čím jsem zatím měla možnost se seznámit.
Příběhy a jejich postavy jsou velmi uvěřitelné. Autorka se z různých úhlů dotýká toho, co snad každý čtenář alespoň zprostředkovaně zná: vzájemného nepochopení a pocitů větších či menších křivd, které si nejbližší příbuzní (často s nejlepšími úmysly) umí vytvářet.
Podle popisu knížky nikdo nemůže očekávat, že se jedná o oddechovou četbu, ale za přečtení určitě stojí.
Výborná knížka. První příběh je ze všech nejlepší. Že je kniha depresivní, je také pravda. Ale ta schopnost zachytit ten pocit zmaru a rozpoložení, že někdy prostě nelze odpovědět na všechny otázky a dobrat se toho, co se skutečně stalo, to je provedeno dokonale.
Byli to takové lehké nelehké čtení zachycující sourozenecké vztahy, mnohdy velmi složité .
Za mě zase skvělé,i když náročné čtení..První povídka byla nejhorší,nemohla jsem u toho skoro ani dýchat,jak mi bylo těžko..
Ano,tohle je realita!!!
První, co mě odradilo bylo slovo"sem" místo "jsem".Vyprávěno dítětem....dobře. Celkově mi kniha připadala vypravěčsky zmatená. Nejvíc se mi asi líbila třetí povídka.
Vezměte jednu běžnou rodinu, rozpitvejte vztahy v ní panující na dřeň, naservírujte odhalené na podnose a škvírou ve dveřích šmírujte, co se bude dít dál. To jsou rodinná dramata Petry Soukupové. Jednoduše, stroze, bez příkras, bez happyendů. Čtení je to náročné, těžké, skoro by se slušelo přidat cedulku jen na vlastní nebezpečí. Za mne rozhodně jeden z nejlepších českých románů, které jsem v posledních letech četla.
Výborná knížka, příběhy ze života takové, jaké se opravdu dějí. Určitě si od ní přečtu i něco jiného.
Tři příběhy, které vás chytí a nepustí. Tak syrově ze života, tolik nedorozumění a přitom tak reálné. První povídka mě držela, nemohla jsem přestat číst. Pak mě trochu mrzelo, že se styl moc nemění, tím si jsou postavy podobné, mají stejné uvažování. Chvilku mi trvalo, než jsem se překlopila do dalšího příběhu. Jsem moc ráda, že je to bez šťastných konců, takhle by to totiž bylo. Smutky a nevyřčené křivdy se neztratily.
Petra Soukupová se umí zažrat pod kůži jak málokdo. Já osobně spatřuji jasnou návaznost na Šlejhara (Kuře melancholik) a Procházku (Ať žije Republika!)...
Na to, že ta kniha je v podstatě koncentrovaná deprese, se četla snadno a dokázala pohltit. Takové lehké nelehké čtení. :)
Tahle kniha mne dostala. Nečekal jsem takový zážitek. Asi bych po téhle knize nesáhnul, takže děkuji knižní výzvě, že díky jí, jsem si rozšířil obzor o další skvěle píšíciho autora z domácích luhů a hájů.
Občas mi vytanuly na mysli scénky z mladších let, kdy jsme společně vyrůstaly se sestrou. Skvěle popsané pocity. Určitě sáhnu i po jiné knize od této autorky.
Kniha se mi velmi dobře četla. Styl psaní, zde občas kritizovaný, mi nevadil, naopak se mi díky němu příběhy zdály autentičnější. První povídka mě parádně rozhodila, ale přesto jsem knížku nemohla odložit.
Hvězdička je za odvahu takovou knihu vůbec napsat. Nějak to pro mě bylo až moc depresivní, i když čtu knihy plné násilí, tohle mi přišlo tak nějak moc na jednu knihu. I ten styl psaní mi moc nevyhovoval.
Štítky knihy
česká literatura rozvod sourozenci rodinné vztahy osamělost dětský hrdina rodinná tajemství Magnesia Litera zmizení dětí despotický rodič
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Jsem velmi vděčná seznamu maturitní četby, že mi posloužilo jako místo setkání s Petrou Soukupovou. Nepamatuji si, kdy by mi z "obyčejných" rodinných příběhů mrazilo (Zmizet – opravdu tleskám). Neokoukaný použitý styl psaní, perspektivy, jazyka.. Všechno tak nereálně reálné.