Zničiť

04.02.2023

"To, co nesnášel, uvědomil si znepokojeně, byla pomíjivost sama o sobě; myšlenka, že nějaká věc, ať už jakákoliv, končí: to, co nesnášel, nebylo vlastně nic jiného než základní vlastnosti života."

29.01.2023

šetřil jsem si nového Houellebecqa na období našich prezidentských voleb, už pro tu cynickou atmošku, ale z politického a mediálního marastu (jakoukoli lidskou motivaci dokáže nahradit vidina peněz) s vtipnými narážkami na autory fikcializované historie (v zájmu křesťanství je hřešit, protože čím víc hříchů, tím víc milosrdenství) se vyprávění postupně přelévá k existenciální frustraci (pomalé umírání nevyléčitelně nemocných) a míří k hlubším ontologickým úvahám (vědomí vlastního konce a svobodná volba) = titul románu nabízí v těchto rovinách nesčetné varianty interpretace, stejně jako symbolika Paulovy nemoci s potenciální možností vyříznout jazyk v kontextu politika-pravda-komunikace

určitě doporučuju přečíst, ale varuju: s posledními stránkami na mne padl ukrutný smutek, tak tíživý jak Sisyfův balvan, takové bolavé smíření (asi jako když mi poprvé v životě došlo, že jednou umřu, a že se tomu nedá zabránit, ani když si budu čistit pravidelně zuby a přestanu odmlouvat a šťourat se v nose)

08.01.2023

Povedala by som, že MH má aj lepšie romány so silnejším, neodbytnejším posolstvom. Tu politická linka, ktorou román začal, vyfučala do stratena, vzťah dvoch hlavných protagonistov... no, ako to povedať... (nechcem použiť slovo bullshit); vnímam ho ako pokus autora popísať konečne jeden normálny vzťah po všetkých tých beznádejných prázdnych vzťahoch z minulosti, teda, z predchádzajúcich románov. Pekné, ale tak trochu plytké. Oveľa viac sa mi páčili pasáže, v ktorých dochádza k stretnutiu s chorým otcom, spoločné niekoľkohodinové mlčanie za pozorovania krajiny za oknom, kedy sú akékoľvek slová nakoniec zbytočné.. postupné vyrovnávanie sa so svojou smrteľnosťou. Pevne verím, že toto nie je jeho posledný román, a že MH nám ešte má čo povedať.

06.01.2023

Houllebeqův"vánoční"román odehrávající se v období Vánoc a přelomu let 2026-2027,pokračující do září.
Na pozadí zásadní rodinné události vypráví příběh, dotýkající se témat existence, lásky a smrti.Prošpikovaný nekorektními názory,humorem, ironií,cynismem; občas přihodí trochu sexuálních scén, zároveň jemný, citlivý.
Trochu politická fikce,trochu vědecká,trochu pátrání ve stylu příběhů Dana Browna,pro mě skvěle namíchaný, chutný koktejl.Popis zákulisí boje při prezidentských volbách je zajímavý.
Popisuje znovunalezení téměř ztraceného manželství hlavní postavy, péči o otce, osudy rodinných příslušníků, odhalujících jejich životní názory,charaktery, to vše s neoddiskutovatelným spisovatelským mistrovstvím.
I když nihilistické názory autora nesdílím, čtení jsem si užil, ostatně při pozornějším čtení autorových "bonmotů" lze zjistit, že nemají smysl ani hloubku a označení jako "Kazatele nihilismu" od autorova překladatele se mi zdá přehnané;snad jím byl v knihách před "Mapou a územím."
Spíš se vyrovnává z jeho pohledu s pomíjivostí života, nevyhnutelností smrti, zároveň obdivuje sílu lásky a rodinné soudržnosti v těžkých chvílích.
Pro mne po dlouhé době kvalitní ,"velký společenský" román.

02.01.2023

(SPOILER) 29/2022 Houellebecq je vynikající spisovatel obdařený neuvěřitelným talentem. Zároveň je ale nenapravitelný provokatér, který na každou stránku knihy úplně zbytečně cpe svůj vyhrocený světonázor, který lze velmi zjednodušeně shrnout tak, že muslimové jsou fanatičtí islamisti a islám je čiré zlo, ženy jsou objekt existující pro mužskou potěchu, imigranti jsou hrozba, vegetariáni, feministky a levičáci jsou idioti a obecně západní společnost neodvratně směřuje ke své zkáze. Klasicky "dříve-bylo-líp" boomerský přístup starého bílého heterosexuálního muže, který se cítí ohrožený světem, jemuž nerozumí. Houellebecq je jako stařec nadávající na mraky, ale přitom zapomíná, že svět je dnes ve stavu, v jakém nám ho on a jeho generace zanechali. Mileniálové a Generace Z zatím ještě nic pořádně udělat nestihli. Jestli je se světem něco špatně, tak je to vinou či zásluhou boomerů. Všechny jeho poznámky na tato témata mě pravidelně triggerovala, což mě vyrušovalo od jinak skvěle napsaného románu. Chápu samozřejmě, že čtenář sdílející Houellebecqův světonázor si z toho nic nedělá, naopak ho slavný spisovatel utvrdí v tom, že jeho (zastaralé) názory jsou OK. Ale pojďme se na některé ty problematické body podívat detailněji. Všimněte si toho, jak je ve svých názorech podivně nekonzistentní, což podle mě přesvědčivě dokazuje, jak moc to má v hlavě pomotané a jak jeho názor zaostává za skutečným stavem světa.
1) Celý vztah Paula a Prudence je totální bullshit. Sorry, ale nejdřív se ten vztah rozpadne kvůli jejímu veganství. WTF! (Přesto pak sám Paul doporučuje Brunovi, aby nejedl tolik uzenin a dal si radši víc zeleniny.) Po deseti letech se nicméně dají zase dohromady, ale proč? Co se v nich změnilo, jaktože to najednou funguje? Samotná Prudence je napsaná jako bezduchá, jednorozměrná postavička bez jakékoliv hloubky, funguje skutečně jen jako Paulův objekt zájmu, nemá žádnou psychologii, nikdy se nedozvíme, proč se s Paulem dává zase dohromady, co jí na něm kdysi vadilo a proč už to najednou nevadí. Její největší předností je dobrý vzhled, Paul si pochvaluje, jak skvěle její zadek vypadá v minišortkách. A nyní si představte, jak by to probíhalo, kdyby nevypadala tak výjimečně dobře. Ještě pořád by o ní Paul stál? Jasně, že ne. Patriarchát a povrchnost triumfuje.
2) Celou knihou se vine myšlenka, že západní společnost směřuje k zániku - díky feministkám, změkčilým mužům a levičákům. Naštěstí je tu ministr Bruno Juge, který "ztělesňuje obnovu pomocí průmyslu" (s. 272). No, to je Houellebecquv vlhký sen. Takhle uvažuji technokrati, lidé neschopní si připustit, že nekonečný růst neexistuje, že se člověk zkrátka musí uskromnit, že ne všechny problémy lidstva vyřeší věda a technika. Hlavně se neomezovat! Když dojde na teroristické útoky, komentuje to Houellebecq ústy Paula: "Bylo-li cílem teroristů zničit svět, tak jak ho znal, zničit moderní svět, nedokázal jim to mít tak úplně za zlé." (s. 226) Takže tu máme další skvělý protimluv: útok islamistů nebo možná snad levičáků, jež Houellebecq nenávidí, je vlastně OK, jejich cíle schvaluje, protože sám je nespokojený se stavem západního světa. Geniální.
Jinde zas Houellebecq popisuje, jak se francouzské hospodářsví konečně staví na nohy díky automobilovému průmyslu (LOL, tady si někdo nevšiml, že 20. století už skončilo) díky výrobě super-luxusních Citroënů, jež směle konkurují i Mercedesům. Ve svém vztahu k luxusu je ale stejně nekonzistentní: jakmile někdo popíše chuť drahého alkoholu tak, že se "vyznačuje aromatem po citrusech, ananasu, lípě, pečeném jablku, kapradí a vanilce", tak se tomu vysmeje, že to je pitomost. Dobře tedy.
Ale pozor, všechna technika není automaticky samospásná. Takže, automobilový průmysl je dobrý, ale mobily/wifi/tinder špatný. Houellebecq lamentuje nad navazováním lidských vztahů: "K čemu zavádět 5G sítě, když už (lidé) nedokážou navázat kontakt a vykonat základní pohyby, jež lidskému druhu umožňují se rozmnožovat a někdy, občas, také zakoušet štěstí?" (s. 263). Tak určitě.
3) Vztah k ženám a emigrantům už jsem nakousnul. Obojí lze dobře shrnout jedinou větou: uprchlíci jsou zlo, ale černé dívky z Etiopie uchvacující svou smyslnou krásou jsou požehnání. O-K.
Přesto, abych jen nekritizoval, považuji knihu za velmi dobrou. Co naplat, Houellebecq je vynikající spisovatel a ve své zatím poslední knize působí dokonce občas až smířlivě. To se týká zejména vztahu se ženou a vztahu s otcem (další téma, ke kterému se Houellebecq vrací opakovaně). Dobře na mě působila dějová linka týkající se tajemných videí a teroristických útoků. Videa šířící se virálně po internetu mi připomněla knihu Rozpoznání vzorů od Williama Gibsona. Nemožnost dobrat se pravdy a rozluštit záhadu zase připomnělo film Utajený od Michaela Hanekeho.
Kéž by neměl z mého pohledu až dětinskou potřebu dštít síru a neustále vynášet hodnotové soudy, jež jsou z mého pohledu tak strašně mimo. Ale to nejde, on si neumí pomoct, a musí provokovat, ačkoliv knize samotné to nic nepřidává.

01.01.2023

Brilantní. S největší pravděpodobností nejlepší autorův román.

Pokud jím řekl Houellebecq poslední slovo, odchází na vrcholu. Jeho hlas však bude bezesporu chybět.

31.12.2022

(SPOILER) Poslední kniha roku 2022 (do půlnoci daleko, ale nejen literaturou živ jest člověk) - a jednoznačně kniha měsíce, ne-li celého roku (ale proč přehánět, že). Život a smrt rozumného Paula jako záminka k zobrazení světa, který je vykloubený, přitom logický a můžeme s ním nesouhlasit, ale to je asi tak všechno... Při všem pinožení v politických kruzích - neboť osou knihy je prezidentská kampaň Paulova šéfa a ministra hospodářství a financí, který se jmenuje, jak jinak, Bruno - ho určují především technologie a ekonomika... Kdy člověk umře, určují odbory a nárok památek na údržbu zájem čínských turistů... Když chcete člověku zajistit aspoň trochu lidskou péči, musíte si zjednat aktivisty, aby ho unesli ze zařízení ala podprůměrná LDN... Vztahy kromě těch v užší rodině - protože dění mezi Paulovými nejbližšími příbuznými je další osou románu - pokud k nim vůbec dojde, nic neovlivní a nic neznamenají... Sex je stejně (ne)důležitý jako otec v kómatu nebo terorista rozesílající dopisové bomby (pokud zrovna nesouložíte s neteří)... Mezi hledáním boha, sektářstvím a směskami pohanských rituálů a magických praktik není rozdíl... Do toho mediální hvězdy, auta, sny prostupující realitou a bolest zubů. A najednou, zničehonic znovuzrozená láska mezi dlouholetými manželi, rodinná vzájemnost, sex jako nástroj snesitelné existence a opatrná naděje na přežití. A když jste v nejlepším, přijde funebrák - a ani se neusměje... A přesto je to, hned po Platformě, Houellebecqova nejlaskavější kniha. Mám radost. Ať je rok 2023 taky takový.

30.12.2022

Houellebecq napsal svuj bezesporu nejlepsi roman. Snad se konecne zaradi po bok nejvyznacnejsich francouzskych spisovatelu a prestane se na nej pohlizet jako na enfant terrible.

27.12.2022

(SPOILER) Nejlepší z vánoční literatury! Klasika od Michela - když už to trochu proti logice věci začíná vypadat, že to dopadne dobře, přijde rakovina a po pár dnech prchavého štěstí, které je vykoupeno deseti lety ukrutné samoty, zabije hlavního hrdinu - viz minulá kniha, kde to tedy vyletí do povětří, tady je to naopak plné dlouhého umírání, otce, tchána a nakonec taky Paula.

Na druhou stranu je kniha asi nejméně bezútěšná z kompletní produkce tohoto geniálního spisovatele - skoro bych řekl, že něžná (to se o ostatních knížkách moc říci nedá, například Elementární částice jsou zcela brutální.) Trochu se mi zdá, že Michel ve všem tom srabu objevil smysl života, a to je tedy pecka.

A co mě potěšilo, je jeho záliba v A.C.Doylovi, kterého též považuji na někoho, kdo nám může třeba pomoci překonat chemoterapii nebo nešťastnou lásku ;-)

23.12.2022

Naprosto výborná záležitost, přátelé!

Moje první setkání s autorem, byť několik jeho knih mám na svém reading listu drahnou dobu. A setkání to bylo více než úspěšné. Jsem naprosto nadšena z Houellebecqova literárního stylu a vypravěčského umu. Zejména na něm obdivuji jeho otevřenost a přímost. To, že se nevyhýbá žádné oblasti a tématu, je v dnešní době opravdu ojedinělé, jelikož tzv. “superkorektnost” nás zavádí do slepých uliček, kdy o některých věcech, pro jistotu, nemluvíme vůbec a některé se snažíme zaobalit do lepšího a mlhavého hávu, abychom se náhodou někoho nedotkli.


Kniha začíná jako celkem běžný politický thriller, v dnešní době zejména postavený na kybernetické bezpečnosti, následně v další části ustupuje rodinnému dramatu a finální část textu se věnuje smrtelnosti člověka a jakémusi ohraničení lidské existence. Autor si v žádném úseku nebere servítky a věnuje se širokému spektru motivů - politická soutěž, volby, teroristické útoky, sexualita, sourozenecké a manželské problémy, rodinná traumata, sebevraždy, nemoci, incest, ekologie, důstojnost stáří, rasová otázka, přistěhovalectví, “hovadství” lidí na všech úrovních, neduhy společnosti a doby,
sociální smír, rozdělení společnosti , vymizení střední třídy, náboženství, politické zřízení (je snad demokracie v dnešní době jen přežitkem a jakýmsi reliktem doby minulé?), rovnováha světa, rozdělení moci, vyloučené čtvrti, popkultura a mnoho dalších.


“- nejhorší bylo, že bylo-li cílem teroristů zničit svět, tak jak ho znal, zničit moderní svět, nedokázal jim to mít tak úplně za zlé.”


“Nebyli jsme moc uzpůsobeni k životu, viď ?”

O autorově odvaze svědčí také konstatování ve spodní části strany 286.

Knihu vřele doporučuji, zejména pro otevření jistých obzorů, na které jsme možná již pozapomněli a krom výpovědní hodnoty knihy, také kvůli autorově literárnímu jazyku.

12.12.2022

Velký milostný román

06.12.2022

Od Mapy a území sleduju v Houellebecqových románech stále vetší přitažlivost v jakési příjemnější formální dikci a vytrénované, plynulejší formy: navzdory všem reklamám o dalším literárním skandálu (či naopak v tomto případě o utahaném tempu a nedostatku skandálu atp.) – což bývají narychlo sebrané blbosti určené pro čtenáře soudobé poloseriózní rychlé literatury‐konzumu. Pro takové to asi už nikdy ten pseudoskandální Houellebecq raných románů nebude. V tomto díle se mi to vše zase pěkně potvrdilo. Zklamaný rozhodně nejsem, naopak. A asi není náhodou, že Houellebecqovy poslední čtyři romány s výrazně plynulejší autorskou poetikou takřka vždy zmiňují citace z Claudela či Péguyho, ba Podvolení je dokonce plné katolického buldoka Bloye atp.

03.12.2022

Po přečtení Houellebecqova debutu Rozšíření bitevního pole mi došlo, že není takový cynik a misantrop jak se skrze texty projevuje. V hloubi duše je nesmírný romantik a vlastně idealista, který jen vidí úpadek lásky ve světě a v mezilidských vztazích a takto vyprázdněnou skutečnost ztvárňuje ve svých dílech. A v románu Zničit tato jeho skutečná povaha prosvítá skrze stránky doposud nejvíce.

Postavy se zde nachází v mizerných a na první pohled bezútěšných situacích a postupem času se skrze skoro-smrt v rodině začnou mezi sebou navzájem sbližovat a nacházet to, u čehož se dlouho domnívali, že je definitivně pryč – naděje a láska.

Vážně bych nečekal, že se až tak moc dokáže Houellebecq otevřít světu. Tak krásný popis změny vztahu Paula a Prudence jsem doposud v příliš románech neviděl. Znovuobjevování ztraceného citu a sbližování dvou lidí, co spolu žijí jen ze setrvačnosti a následná proměna takřka celého vnímaného světa, která se s tím pojí. Poprvé se mi stalo, že mě kniha od tohoto „cynika“ skutečně dojala. Hlavně závěr knihy je emocemi napěchován až k prasknutí a jsem rád, že je Zničit pořádná bichle. Díky tomu je v ní více prostoru pro vyjádření a těch pět set stran uteklo jako voda.

Vynikající dílo. Houellebecq mne opět dostal.

02.12.2022

Opět ukázka velkého románu se vším co k němu patří. Hrdinou je opět posmutnělý a notně melancholický měšťák před padesátkou, který se snaží tlačit tu káru života, jak to jen jde. Ty niterné postřehy a sebereflexe jsou opět skvělé, i když v intencích jeho předchozích románů, takže ti, kdo mají Háčka načteného, se tak ve Zničit setkají s dost podobnou fabulí a pozvolným psychickým (a tady i fyzickým) rozpadem osobnosti. Je tu i kupodivu něco jako naděje a láska, a to láska "dvou opotřebovaných těl". To patří k tomu nejsilnějímu na románu. Jinak ale opět spousta převážně francouzské politiky. Tohle má Háčko skoro v každé knize a upřímně už mě to trochu nudí. Píše o tom ale dobře a trefně. Stopáž je taky možná trochu přepálená a občas, hlavně zpočátku, se mi stalo, že jsem přečetl stránku či dvě a přitom myslel na něco jiného. Trochu té nudy a vatáže navíc tam je. Ale zas na druhou stranu ta určitá vláčnost a pomalost je pro autora příznačná a tady je navíc v kontrastu s těmi mnoha turbulentními změnami, které se v Paulově životě náhle odehrají. Místy až láskyplně smířlivý (ale je to láskyplnost Schopenhauerovská, tedy spíše pesimistická), takový je román Zničit, na který by možná seděl i název Zaniknout nebo Odejít. Doporučuji.