Zpátky ve hře
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/250859/zpatky-ve-hre-250859.jpg
3
245
245
Nová kniha Michala Viewegha dostala název podle jedné ze třinácti povídek, která je i povídkou finální. Autor v nich svou oblíbenou postavu — Oskara — vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu či nevěrám, ale také skoro jisté smrti. Stárnoucí hrdina ji sice přežije, ovšem záhy se ocitne ve víru těžkých následků. Jedním z nich je rozvod spojený s rozvratem Oskarových dosavadních jistot. Na povídkách teď znovu oceníme čtivost i spád a také další Vieweghovy tvůrčí přednosti, včetně ironie, melancholické grotesknosti a místy i překvapivě silné nadsázky. Stručně řečeno: nejpopulárnější český spisovatel je zpátky ve hře!... celý text
Přidat komentář
Život po životě se mi nelíbil. Přišlo mi, že bylo cílem vydělat na tématu. V této knize mi zmínky o pocitech autora vepsané do povídek vůbec nevadili, přišlo mi to přirozenější, jako kdyby v první knize byl honěn něco napsat, a bylo na to ještě brzy. V knize Zpátky ve hře už je vidět v textu ten správný odstup.
Co se týče jednoduchosti povídek, tak to už je snad u Viewegha standard ... ? Nechápu lidi, kteří vědí, že od něj nemohou čekat 400 stránkovou hlubokou knihu a stejně pak v recenzích ryjí, jak jsou jeho knihy jednoduché, naivní, ploché...takový on prostě je. Jednoduše se to čte, je to plné věcí, ve kterých se čtenář vidí, člověk si u toho odpočine ... proto ho mají lidé rádi. Každý autor má jiný styl a Michal má prostě tenhle - takové obyčejné, české čtení na dovču :) - proč ne - nemusíme pořád číst Jiráska :). A když se mi nelíbí počet stránek vs. cena, půjčím si to v knihovně :).
Já prostě nevím. Nemám Viewegha ráda, vlastně zastávám názor, že od Báječných let pod psa nenapsal nic, co by stálo za čtení. Navíc mi strašně vadí rozsah jeho knih, Zpátky ve hře je toho důkazem. Malý formát, velké písmo, po každé povídce 4 prázdné stránky... To má být kniha, za kterou v knihkupectví zaplatíte poměrně dost peněz? Navíc všechny povídky jsou prakticky stejné, Oskar je děvkař, kterému celý svět ubližuje. Mně se to prostě fakt nelíbí!
Začátek knihy mi přišel celkem nadějný (dost ze života) a přečetla jsem ji během jednoho večera. Ani mi nevadilo, že je obsah ovlivněn autorovou nemocí a taky se mi líbily ilustrace doplňující povídky, ale celkově mi kniha přišla obsahově zmatená. Za mě tahle kniha fakt nee...
Ok, pan autor je po těžké nemoci a je div, že přežil. Ale tak nějak nevím, jestli si všichni, kdo jej stále vydávají, nelžou do kapsy. Tohle je čistá esence toho nejhoršího z jeho knih, horší o to, jak je to naivnější a průhlednější. Jako kdyby měl za úkol napsat pár tématických povídek na téma jak jsem si zašukal dobře, jak jsem si zasouložil špatně. S jazykem se tam párkrát ještě objeví zajímavé hrátky, ale celkově jsou ty povídky o ničem, často bez pointy, a jestli to, co bylo na koncích povídek, měly být pointy, tak kdejaký začínající literát vypracuje překvapivější a emotivnější. Stále jsem čekal, dobře naladěn z dobrých zahájení povídek, kam se vyvinou, ale ony se nikam nevyvinuly, prostě vyšuměly a najednou skončily, jakoby v půlce. Některé povídky začínají skoro mysticky a tajuplně (třeba dárek k narozeninám nebo Jekyll a Hyde), ale nejsou nikam dovedeny. Každému neznámému pisálkovi by tyhle povídky vrátili, aby je dopracoval. Tedy jestli pointou všech povídek nemělo být to šukání. Jestli jo, je rozhled pana spisovatele stále velmi omezený a povrchní, a jeho nemoc mu tedy nijak nepomohla dostat se v pochopení světa někam dál než k nejbližší posteli nebo baru.
Po všech varováních a upozorněních na to, jak je kniha slabá, nudná a nezáživná, jsem byla velmi mile překvapena. Ač nemám povídkové knihy zrovna v lásce, tuhle jsem si užila. Některé povídky pobavily více, některé méně, ale jako celek mě rozhodně nezklamala. Až mě udivuje ta míra zatracení, kterou tady v komentářích čtu.
Nového Viewegha jsem si přečetla ze zvědavosti a taky z důvodu profesního zaměření. Po úvodních povídkách jsem měla dost, leč neumím knihy odkládat nedočtené. Ne všechny povídky jsou tak primitivní, v některých je i nápad, ovšem shrnout se to všechno dá do dvou slov: nářky a sex. Některé povídky čtenáře nutí přemýšlet o tom jaké to je, když "nemáte o čem přemýšlet", aneb jak se asi žije s amnézií. Z vlastní zkušenosti vím jak se žije s člověkem, který má problémy s pamětí a že to není žití snadné. Ovšem ty prasklé aorty a vzlyky mě už u MV začínají nudit. Ještě jsem to pochopila u předchozího dílka, kdy nám, svým čtenářům chtěl naznačit jak to s ním bylo, je a bude. Jenže tohle měl být návrat do hry. No, není. A pokud ano, čtenář při tom sedí na trestné lavici.
Přeji panu Vieweghovi opravdu upřímně hodně zdraví a štěstí v životě. Ale bohužel jeho ufňukanost mi v povídkách už byla až protivná. Chápu, že se mu změnil život ze dne na den, nečekaně a bez varování, ale mně třeba také a musela jsem se k tomu postavit. Chápala jsem to ještě v jeho první knize po vážné "zdravotní nehodě", ale nemůže takhle pokračovat, to by už mohlo omrzet i jeho velké fanoušky.
Upřímně, asi pod vlivem anotace, že autor je zpátky ve hře, jsem sice čekala trochu víc, ale celkově mě knížka nezklamala. Povídky jsou čtivé, není tady pochmurný nádech jako v předešlé knížce Život po životě.
Můj život po životě se mi zdál zbytečně ufňukaný, ale jakožto grafoman umím velmi dobře pochopit potřebu vypsat se ze svých osobních zážitků. A vzhledem k tomu, co se spisovateli stalo, bylo vcelku nasnadě, že to asi nebude veselá humoristická knížka. Od té další, Zpátky ve hře, jsem ale čekala víc. Hlavně proto, že anotace nadšeně hlásá, že nejpopulárnější český spisovatel je zpátky ve hře. To pak od té povídkové sbírky čekáte úplnou bombu, žejo. ...
Přečetla jsem během krátké chvilky, jako všechny "vieweghovky" :) Kniha připomíná již velmi dobře styl psaní z dřívější doby, což se mi líbí. Ale samozřejmě jsou v povídkách i nové náměty, o kterých dříve spisovatel nepsal, protože neměl zkušenost...Řekla bych, že Vieweghova nemoc je takový podstatný druhý zlom v životě, který velmi ovlivnil jeho tvorbu. Tou první byla smrt otce.. a je to samozřejmě pochopitelné..za mě jediné, spisovatel je zpátky ve hře, sice trochu jinak, než obvykle, ale o tom život je a já jsem za to ráda...
Chudáček "Oskar", jak mu všichni ubližují, hlavně manželka. Tyhle povídky se až na jednu (ta o mrtvém švédském turistovi, která je fakt super), nepovedly. Mám pocit, že si na nich autor léčí svoje frustrace.
Stale premyslim nad tim, kde bereme tu jistotu, ze jsme temi spravnymi odborniky "na vse". Nikdy jsme ja a ani nikdo z meho nejblizsiho okoli neprozili to, co pan Viewegh (a doufam, ze nas to nepotka), takze si nedokazu predstavit, kam tato zkusenost cloveka posune nebo odsune. To, ze je v jeho poslednich knizkach citit smutek a beznadej? No a co? Vim, jak bych se chovala ja? Ani omylem! Ale jak tak ctu, tak by se vetsina ostatnich oklepala, se vsim skvele vyrovnala a bez ohledu na to, ze by se jim treba zivot doslova otocil naruby, byli by bezmezne stastni a v pohode a to nejspis okamzite. No nic...
Ve vztahu k panu Vieweghovi a jeho kniham nejsem zcela objektivni...vlastne jsem zcela nekriticka. Zkratka mam jeho knihy rada a hotovo. Tak doufam, ze to nevzda a bude psat dal a taky, ze se mu v osobnim zivote opet povede tak, aby byl spokojeny.
Povídky čtu jen zřídka, u Viewegha jsem samozřejmě udělala výjimku, chtěla jsem zjistit, jestli se stav jeho mysli zlepšil a už se na svět dívá aspoň trochu pozitivně, což by asi potřeboval jako sůl, protože on na rozdíl od jiných to štěstí měl a přežil, tak proč nad svým osudem pořád brečí?
Z povídek však stále čiší beznaděj, smutek, zoufalství a ukřivděnost, žádná z nich mi bohužel nic nedala, nevzala za srdce, nezasmála jsem se nad ní, nezamyslela atd., za pár dní ani nebudu vědět, o čem byly (pro mě většinou o ničem). Chápu, že se ze svého psychického stavu chce vypsat, ale on se nikam neposunuje. Místy tam probleskla jiskřička ironie a nadhledu z jeho starších knih, ale bohužel vždycky hodně rychle zhasla:-(
Fandím mu a držím palce, ať se z toho dostane a je to zase ten "starý" Viewegh...
Dalo by se skoro řící, že jde o autobiografii. Samozřejmě nejedná se. Autor v této knížce popisuje krizi kterou asi prožívá. Určitě mně nezklamala.
Není to přesně šálek mého čaje. Povídky se čtou lehce, i když stojí za hlubší zamyšlení. Nicméně se neubráním pocitu, že jsou na mě někdy až moc vulgární, jen aby něčím zaujaly. Ale poslední povídka doufám, že vypovídá o tom, že autor je zase zpátky. Až vyjde další kniha, ráda si ji přečtu a snad se mi bude líbit zase o trochu víc:-)
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Od Michala Viewegha snad nikdo nečeká nějakou vážnou literaturu, hluboké psychologické drama a filozofické myšlenky. I takové oddechovky, jaké píše pan Viewegh jsou potřeba, někdo je vyhledává jen občas, když se chce odreagovat, další člověk zas jiný žánr ani nečte, ale tohle je celkem propadák. Horší byl snad už jen Román pro muže.
Jak tu bylo řečeno, po Báječných letech pro psa už to má jen sestupnou tendenci, občas je sice nějaká kniha malým zábleskem naděje, ale většina nevybočuje z průměru. Knihu můj život po životě jsem brala jako takovou sondu do pocitů člověka, který se potýká s vážnou nemocí a vrací se do života. Nejnovější kniha zpátky ve hře však ukazuje, že pan spisovatel zpátky ve hře ještě zdaleka není. Paradoxně mi předchozí kniha přišla lepší, než tato. Ve většině povídek chybí nápad a pointa, čeho naopak překypuje, je nebývalá spousta sprostých slov, která mají zjevně nahrazovat chybějící děj. Bohužel už to ani nešokuje, spíš vyvolává rozpaky. Michalovi zjevně došel dech. A obávám se, že prodělaná nemoc nebude jediná a hlavní příčina.
Jednu hvězdičku za povídku Subtilní věci chlapi nikdy nepochopí. A přidám další hvězdičku za variaci na Kafkovu Proměnu - povídku Zmenšující se muž.