Zpátky ve hře
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409382/bmid_zpatky-ve-hre-NZl-409382.jpeg
3
244
244
Výbor krátkých próz Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Autor svou oblíbenou postavu – Oskara – vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu, nevěrám či jisté smrti, kterou sice Oskar přežije, ale s těžkými následky. Jedním z nich je i rozvod. V povídkách si vychutnáme jejich literární rozmanitost i další autorovy přednosti, včetně ironie, nadsázky i melancholické grotesknosti. Po dlouhé zdravotní indispozici se náš nejpopulárnější autor ocitl zpátky ve hře.... celý text
Přidat komentář
Jak to napsat...asi takto: nenadchne, neurazí.Opravdu jen pár povídek bylo docela vtipných, jinak o ničem...
nevim ani co o tom napsat... a tak se mi zda, ze i pan Viewegh to mel pri psani teto knihy... ale dve hvezdy za to, ze psat opravdu umi. Jen tema asi neni nic pro me
Žánr povídky mám moc ráda. Tvorbu Michala Viewegha jsem nikdy moc nemusela, k jeho knihám se prokousávám až v posledních dvou nebo třech letech...Nicméně jeho "poaortní" fáze tvorby mi přijde jaksi zajímavější a čtivější...Možná to je mírně sestupující kvalitou textů, které jsou pak čtivější, mají větší spád, "na nic si nehrají", a tak se stávají přístupnějšími i těm, kteří dosud Vieweghovi zrovna neholdovali, nevím, velký znalec a milovník autora by to jistě dokázal posoudit lépe. Asi jde i o to, že Michal Viewegh mi nikdy moc neseděl ani lidsky, byl mi nějakým zvláštním způsobem nesympatický - hlavně ta nesourodost jeho vzhledu uťápnutého úředníčka s maskou Velkého Samce a Svůdníka, kterou si sám s oblibou ve svých románech (a pravděpodobně i v životě) nasazoval. Navíc mi vadila jeho neschopnost sebeironie, kterou u chlapů zbožňuju. Smysl pro vyprávění a pro humor Viewegh nepopiratelně má, ale nesmí se tnout do něj. ;-) Přijde mi, že tuto schopnost sebeironie a nadhledu začíná nacházet paradoxně až nyní, po velikých zdravotních nesnázích, které hluboce otřásly jeho světem (což je naprosto pochopitelné). Nikdy jsem Vieweghovu tvorbu nechápala jako nějakou "vysokou literaturu" (v tomto případě je komerční ladění jeho knih dáno nikoli neschopností autora, ale jedná se o čirý kalkul - hlubokomyslné intelektuálno se zkrátka vždycky prodávalo hůř a lepší to nebude, a to je důkazem Vieweghovy marketingové obratnosti). Nicméně jeho texty jsou svěží, vtipné, dobře stravitelné, výborné na relax do vany, na dovolenou na pláž, na líné nedělní podvečery...Povídky jsou zkrátka...různé. Některé velmi vydařené a zajímavě vypointované, jiné jakoby nedotažené, některé vyloženě slabé (nevěřícně otáčíte stránku s pocitem, že TOTO přece nemůže být už konec). Jak už tu někdo shrnul - jako celek kniha neoslní, ale rozhodně ani neurazí. ;-)
Knihu jsem dostala k vánocům od kamarádky. Říkala jsem si bezva, konečně si přečtu něco od Viewegha. Bohužel jsem byla hodně zklamaná. Kniha mě ničím neupoutala a byla jsem ráda když jsem ji dočetla, Nejcennější na této knize je vlastnoruční podpis pana spisovatele.
Nuda, nuda, nuda. Povídky jsou na jedno brdo. Nejvíc mě asi zaujala povídka o manželce, která trávila dovolenou se zesnulým manželem. Ani jsem knihu nechtěla dočítat, nakonec jsem se překonala a přečetla celou. Už nikdy více.
Po knize Můj život po životě, která mě díky neustálé sebelítosti vůbec nechytla, je v této znát návrat k "vieweghovskému stylu" psaní. Úvod je takový pozvolnější, ale tak od půlky knihy jsem se i docela bavila, takže ano, dá se říct, že Michal Viewegh je "zpátky ve hře".
Knihu bych si sama nikdy nekoupila, ale když už se mi dostala do ruky, tak jsem si řekla, že přestože nemám povídky moc ráda, od Viewegha jsem četla asi dvě tvorby, tak že si ji přečtu, že každá kniha si zaslouží být přečtena. Ale tím jsem s optimismem skončila. Nijak mne to nenadchlo, nijak neurazilo. Nejlepší si mi jevila povídka Zmenšený muž.
Michal Viewegh nepatří mezi autory, které bych vyhledávala. Jeho styl psaní mě nikdy nijak zvlášť nezaujal, proto jsem také od Zpátky ve hře moc neočekávala.
Jsem ale mile překvapena. Všech 13 povídek mě pohltilo. Žádnou sebelítost, zoufalství a ufňukanost jsem v knize nepocítila.
Pro mne kniha svůj účel splnila. Většina povídek mě donutila k zamyšlení a jen tak na ní nezapomenu.
Velmi mě zaujmula kniha Život po životě, proto jsem se těšila na Zpátky ve hře.
Těšit se příliš nemáme, očekávání přináší obvykle zklamání.
Není nic těžkého používat prasácké výrazy, je to trapně podbízivé k prodejnosti, snesitelné či některými čtenáři alespoň trpěné v naprosto jiném sociálním prostředí. Zde je to jak pěst na oko. Chlapáctví to autorovi naprosto nepřidává. Oni vůbec klátiči, ať už opravdoví či ti na puse, pro mě chlapáci nebyli nikdy.
Hodni obdivu jsou autoři, kteří jemně naznačí a hodně vzruší, zde je to přesně naopak.
Náznak sebereflexe, sebezpytování a pokory ze Života po životě, na kterých rozvíjení jsem se těšila, je zde přidušován opět se na světlo boží mocně deroucím macho egem, které si za škraboškou fiktivní postavy vyřizuje účty a všechny ukřivděnosti. Občas se mazaně snaží toto skrýt jako že pohledem z druhé strany, ale zobáčky vah spravedlnosti jsou stále žalostně nevyrovnané. Čtenářsky úspěšná povídka o dovolené s nebožtíkem je vykradené téma, ale zařazením alespoň trošku přispívá ke skromně zastoupenému ženskému pohledu na věc. Zmenšující se manžel je skvělá alegorie, za tu pochvala. Nebudu zde psát, že už nikdy Viewegha číst nebudu, ale skoro tři kila za jeho pidi knihu už opravdu nikdy nedám.
Pro mě průměr, četla jsem od Michala V. mnohem lepší, ale i horší knihy. Kniha je tenká, i jednotlivé povídky jsou kraťoučké. Většinou však čtivé, některé i trochu zvláštní:-).
Jednoduše psaná kniha povídek, přečtená za jeden večer. Neurazila, nepotěšila. Očekávala jsem víc, ale možná jsem si jen vybrala jednu z nejhorších literárních počinů tohoto autora.
Povedená povídka „Zmenšený muž“ je kafkovina (a jediná mi přišla skvělá), „Subtilní věci chlapi nepochopí“ je cyničtější „Ještě jeden den s panem Julem“ od Diane Broeckhoven, několik povídek je pouze o ztrátě paměti, popsané až až v jeho vlastním titulu „Můj život po životě“, jiné zase jen o nevěře. Prostě nic než tematický vývar, velmi krátká jednohubka od někoho, kdo psát umí, i po nemoci, ale seká to jako Baťa cvičky ještě očividněji než dřív. „Povídky o lásce“ z roku 2009 se mi líbily daleko, daleko víc.
Naprostý souhlas s Эvou. Nemám ho ráda od Účastníků zájezdu. Jeho literární styl urážel můj vkus. Skončila jsem hned na začátku. Kromě Viewegha nemám ráda povídky. Ale asi jsem nebyla dost hodná, protože mi Ježíšek nadělil...obojí. Když jsem při listování viděla spoustu barevných listů, aby kniha nabyla na objemu, nedalo mi to a zjistila jsem, že knihkupci si tuto "knihu" cení na cca 290Kč. Omlouvám se, není to recenze, jen sympatie s těmi, co to četli.
Přečteno na jeden zátah. S tvorbou "před rupturou" se to bohužel srovnat nedá. Nicméně za snahu, snad autoozdravný účinek a náznak pokory dávám nakonec dvě hvězdičky.
Mně se to líbilo. Jako celek mi to dávalo smysl a z některých point jsem byla vyloženě nadšená. Mám Viewegha ráda a touto knížkou mě určitě nezklamal.
Jednoduše napsaná kniha povídek. Jak už je u Viewega zvykem, žádnou složitou literaturu jsem nečekala...takže jsem nebyla nijak zklamaná. Trošku jsem se toho vzhledem k velkému množství negativních komentářů bála. Na druhou stranu ani žádné velké nadšení. Pan spisovatel již zpátky ve hře je, otázka, jakou ligu hraje.
Některé knihy od tohoto autora se mi líbily, jiné ne. Tato je pro mě nejhorší. A nejde o to, že by byla ufňukaná, jak tu někteří zmiňují. To by mi nevadilo, a dokonce, pokud je to autentický zážitek, tak je popis toho, jak se cítí, to nejlepší na celé knize. Spíš mi to přijde o ničem. Dlouhé popisování a žádný výsledek. Většina konců povídek mě až vytáčela. Kdybych to neslyšela na audioknize, určitě bych nedočetla. Ale jak to namluvil Dvořák, byl sam o sobě zážitek.
Od Michala Viewegha snad nikdo nečeká nějakou vážnou literaturu, hluboké psychologické drama a filozofické myšlenky. I takové oddechovky, jaké píše pan Viewegh jsou potřeba, někdo je vyhledává jen občas, když se chce odreagovat, další člověk zas jiný žánr ani nečte, ale tohle je celkem propadák. Horší byl snad už jen Román pro muže.
Jak tu bylo řečeno, po Báječných letech pro psa už to má jen sestupnou tendenci, občas je sice nějaká kniha malým zábleskem naděje, ale většina nevybočuje z průměru. Knihu můj život po životě jsem brala jako takovou sondu do pocitů člověka, který se potýká s vážnou nemocí a vrací se do života. Nejnovější kniha zpátky ve hře však ukazuje, že pan spisovatel zpátky ve hře ještě zdaleka není. Paradoxně mi předchozí kniha přišla lepší, než tato. Ve většině povídek chybí nápad a pointa, čeho naopak překypuje, je nebývalá spousta sprostých slov, která mají zjevně nahrazovat chybějící děj. Bohužel už to ani nešokuje, spíš vyvolává rozpaky. Michalovi zjevně došel dech. A obávám se, že prodělaná nemoc nebude jediná a hlavní příčina.
Jednu hvězdičku za povídku Subtilní věci chlapi nikdy nepochopí. A přidám další hvězdičku za variaci na Kafkovu Proměnu - povídku Zmenšující se muž.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Svěží čtení. Mám ráda, když píše MV o sobě.
To mu jde nejlépe.
A já jsem zvědavá :-)