Ztracený obzor
James Hilton
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129985/bmid_ztraceny-obzor-8uU-129985.jpg
4
162
162
V díle Jamese Hiltona zaujímá román Ztracený obzor zvláštní místo. Je to jeho nejzajímavějši, nejpoutavější a myšlenkově nejzávažnější kniha. Tento brilantně vyprávěný napínavý příběh z exotického prostředí, příběh snově poetický a symbolický, je podobenstvím o pohádkovém ráji na Zemi, v němž může být člověk šťastný, když se dokáže zbavit všeho, co ho poutá k vnějšímu světu. Současně ale podobenstvím o tom, že ani ráj by neměl být člověku vnucován. Ve třicátých letech, za povstání Baskulu, jsou čtyři osoby uneseny letadlem do odlehlých, nezmapovaných končin tibetských velehor, do lamaserie Šangri-La. Toto podivuhodné prostředí se zdá vysněným rájem hlavní postavě příběhu, konzulárnímu úředníku Conwayovi, zatímco mnohem mladší Mallinson v něm vidí vězení, z kterého chce za každou cenu uniknout. Nejen tito dva, ale všechny postavy románu jsou lidé obyčejní, někdy trochu směšní a zároveň nešťastní, avšak maji vynikající lidské vlastnosti, kterými získali svému autorovi oblibu čtenářů. V jejich lidskosti spočívá nejcennějši odkaz Jamese Hiltona. 7. vydání, v tomto překladu vydání první.... celý text
Literatura světová Romány Náboženství
Vydáno: 1991 , MelantrichOriginální název:
Lost Horizon, 1933
více info...
Přidat komentář
Nevím, jestli to bylo tím, jak byla knížka napsaná nebo tím, že jsem se více méně dokázal ztotožnit s hlavním hrdinou Conwayem a nebo obojím, ale ta knížka ve mně zanechala něco víc, než jen obyčejnou vzpomínku, pravda, že velmi příjemnou. Zanechala ve mě spíš něco jako nový pohled na svět. Nový pohled na lidi kolem mě a na mě samého. Z téhle knížky jsem si nevzal jen to, co tam autor vložil, ale naučil jsem se i něco o mně samém.
Už jsem přečetl spoustu knížek. Některé mi dokonce něco vzaly. Některé mi pro změnu nedaly nic, ale tahle mi toho dala hodně. Ale pozor! Její myšlenka je jen tak hluboká, jak hluboko jste ochotni do ní nahlédnout.
Hledání ztraceného ráje v oblasti Tibetské náhorní plošiny nabídl spisovatel James Hilton svým čtenářům již v roce 1933. Jeho myšlenky jsou aktuální i dnes.
Kniha: Jsme jediným záchranným člunem, plujícím v rozbouřeném moři, můžeme pobrat několik lidí, kteří tu bouři náhodně přežijí. Ale kdyby sem měli přijít všichni trosečníci a měli se nám vyšplhat na palubu, také bychom se potopili. Všechno je otázka stanoviska z něhož pohlížíme na věci. Přenést se z tajemného údolí kláštera lámů Šangri-La do světa reality. Dosáhnout cíle, ale vzápětí se ho vzdát, pro další cíl. Být odsouzen uprchnout od moudrého rozhodnutí a přinucen stát se hrdinou. Umět utišit bouři touhy a svoji přítomností se dotýkat srdce. Je to krásně napsaná a dnes již kultovní kniha. Určitě doporučuji přečíst.
Příběh se mi líbil, odkazovalo na ni několik knížek co jsem četla. O životě v podobné komunitě jsem také uvažovala, ale dlouhodobě spokojená bych v ní nebyla. Už proto ne, že autor zapomněl zmínit nějaký cíl té skupiny. Nebo jsem to blbě četla.
naprosto úžasná kniha, konfrontace západního a východního myšlení, dva naprosto rozdílné světy; nutí k zamyšlení;
knihu jsem četla už dávněji, ale vracím se ke komentářům - které jsem si tady pročítala - asi bych to cítila ve dvaceti jako něco jako klec, ale dnes, kdy je mi skoro padesát a člověk více přemýšlí nad "světem a jsoucností" si myslím, že by to bylo krásné místo na světě. Je škoda, že je to jen výplod fantazie, i když nádherný, že taková místa neexistují. Kniha se mi četla nádherně, prostě jsem zatoužila tam být, a být součástí toho všeho - moudra, dobroty, klidu, nenásilí, lásky k dobru a lidem.
Líbila se mi základní myšlenka knihy. Uvítala bych ale větší propracovanost děje, postav a asi by mi i seděl jiný styl vyprávění. Prostě z toho víc vytěžit. Ale přesto přečtení nelituji.
Začátek knihy má pomalejší rozjezd a taky si člověk musí zvyknout na spisovatelův styl psaní,ale po přečtení mám z knihy dobrý pocit a opravdu se mi líbila. Jen bych ocenila, kdyby příběh nebyl tak rychle utnut a zajímali by mě další osudy Conwaye.
Od Hiltona jsem nic jiného nečetl a ke Ztracenému obzor jsem došel skrze web Čítárny. Není to špatné, chápu, že je to spíše konverzační kniha o zamyšlení se nad sebou a nad světem, ale mě to místy prostě nudilo. Sice jsem si nepřipadal jako když mám nutkání knihu odložit, ale prostě mi tam něco chybělo. Každopádně si celkový koncept fungování a pricipů Šangri-La budu pamatovat. Moc se mi líbil.
Knihu jsem četla už před nějakou dobrou, po návštěvě výstavy Šangri-La (kde ku podivu o knize není ani zmínka, a přitom právě tato kniha jméno Šangri-La učinila známým v západní kultuře) a docela se mi zalíbila.
Začala jsem číst s velkým očekáváním, které tak nějak nebylo naplněno...nejvíc mě bavilo si představovat jak to asi v reálu vypadá, ty hory kolem...jinak jsem to brala jako dobrodružný příběh, který mě přiměl se zamyslet, ale nijak pro mě zásadní dílo (navzdory očekávání)
Kde se vlastně vzal pojem Šangri-la? Schválně jsem se zeptal několika lidí, odpověď vždy zněla ve smyslu "to je nějaké místo v Tibetu". Pojem známější než samotná kniha, která ho zavedla. Kniha mě donutila přemýšlet o tom, jestli bych takový vynucený ráj chtěl nebo nikoli. Může být vůbec rájem něco, co je nevyhnutelné, místo, kde nemáte na výběr? Pokud nechci zapadnout do abstraktních úvah, zda je svoboda poznaná nutnost, tak zcela přímo řeknu, že nikoli. Pociťoval bych to jako stejné vězení jako jediný ze čtyřky unesených, pro kterého byla všechna ta "umírněná" zábava a "umírněná" uměřenost a tak dále ocelovou klecí, ve které se nemohl nadechnout.
Neměnnost a stagnace likvidují jakoukoli hodnotu, kterou může člověk ocenit. I radost je radostí proto, že člověk zná a pociťuje také smutek. I láska má hodnotu proto, že jde o křehkou věc a člověk se z ní může těšit snad právě díky tomu, že se o ni musí snažit, že nejde o samozřejmost. I života si lze vážit jen pro jeho vzácnost a konečnost. Ne, nejsem člověkem pro ráj, ani umírněný ani utržený ze řetězu.
Na závěr citát z Červeného trpaslíka: "Máš pravdu, Kryťáku. Trochu kaviáru. Šampus a džus. Musíme pryč z týhle pekelný díry."
Jsou knihy tak špatné, že je až škoda k nim cokoliv psát. Naopak jsou knihy tak dobré, že k nim není prakticky co psát, protože žádné napsané slovo dokonale nevystihne ten povznášející pocit zažívaný při jejich četbě. Nejlíp se tedy píše o knihách které jsou někde mezi tím. Což ale není případ Ztraceného obzoru. Ten právě patří k těm výborným knihám, u nichž se nedostává slov vyjádření (a sami nutně uznáte, že jsem musel použít hodně velký a silný oslí můstek, abych alespoň něco kloudného a chytrého napsal). Příběh různorodé čtveřice, která uvízne v klášteře někde uprostřed nehostinného hornatého Tibetu prostě a jednoduše obejme, pohltí a zevnitř i zvenčí hladí. Nekolikrát jsem se přistihl, jak se při čtení blaženě a potutelně usmívám. Hiltonova slova plynou krásně jako voda v horském potoku a slévají se do vět jako ony potůčky do řek v údolí. A stejně jako je krásné zout si boty a brodit se po kotníky v jejich chladné čiré vodě, je osvěžující usednout, rozevřít ji a začíst se do jejích řádků. Vlastně jsem mohl napsat je jedno: Má oblíbená ediční řada Světová četba prostě opět nezklamala. Ztracený obzor patří k tomu nejlepšímu z té zhruba stovky svazků, co jsem z edice zatím měl tu čest číst. A je to další moc dobrý důvod, pohlédnout se po svazku dalším, protože tato edice skvěle vystihla můj vkus a krásu mnoha neznámých románů a ostatních literárních útvarů rozesetých po celém světě.
Pro mě zajímavá kniha s ještě zajímavější osobní historií - půjčila mi jí kolegyně mojí matky, s tajemným spoluspiklenectvím že už budu vědět.. Pár let poté jsem zjistil, že přestože měly s matkou docela vřelé vztahy, kolegyně (teď už bývalá) s mámou přestala komunikovat, a za dalších pár let už nešlo touhle cestou ověřit, jestli ještě vůbec bydlí ve stejné vesnici. Vysvětlení je možná prosté, třeba měla jen jiné starosti, stačilo by dojet do nedaleké vesnice a přesvědčit se, ale já si hýčkám tu šílenou myšlenku že ... x)
Štítky knihy
Tibet zfilmováno anglická literatura utopie únosy fiktivní cestopisy Šangri-La
Autorovy další knížky
| 2004 |  Ztracený obzor |
| 1992 | Sbohem, pane profesore |
| 1992 |  Byla to vražda? |
| 1947 | V zajetí minulosti |
| 1948 | Díky, pane profesore |
Lost Horizon - kniha, která vznikla před více jak 80-ti lety, avšak stále aktuální. Některé myšlenky z této knihy jsou tak moc současné, že z toho až mrazí. Filozofické rozmlouvy Conwaye a Čanga se týkají otázek, které si dnes klademe možná častěji, než současníci pana Hiltona. Kniha, která nutí k přemýšlení o světě kolem nás, o tom, co je důležité, jak moc naše životy ovlivňuje čas.. Ano, čas a umírněnost, nejčastěji používaná slova. Času se nám opravdu nedostává, stále se za něčím honíme, zastavit se je luxus dnešní doby. O to více rozumím Conwayovi, že podlehne iluzi klidného a dlouhého života, kde dostatek času je tou hlavní devizou. Rozhovor s Mallisonem v závěru knihy je tím nejlepším z celé knihy. Těžko se přiklonit na jednu či druhou stranu, toto dilema si musí vyřešit každý čtenář sám v sobě. Ale ať tak či tak, život v Šangri-La obklopeného hradbou hor, je možná tím pravým životem - člověk se zde vrací k postatě sebe sama a života.
Několik stále současných myšlenek, které jsem si musela poznamenat:
“Vy se na všechno díváte jinak, v tom to vězí - pro vás čas neznamená tolik, kolik pro většinu lidí”.
str.110
“Víte, my věříme, že vládnout dokonale znamená vyvarovat se toho, aby se vládlo přespříliš. A přitom přece nemáte žádnou demokratickou mašinerii - volby a tak podobně? Ovšemže ne. Naše lidi by šokovalo, kdyby museli prohlašovat, že jedna politická linie je naprosto správná a jiná naprosto špatná”. str.114
Možná bychom v době předvolebních kampaní a povolebních jednání měli přemýšlet o tom, jak moc tyto tahanice o moc ovlivňují naše životy. A co je vlastně demokracie.