Ztracený svět
Josef Augusta
Autor zpřístupňuje dětem beletristickou formou v řadě příběhů paleontologické poznatky o životě pravěkých zvířat a o geologických epochách, ve kterých žila, od veleještěrů až po člověka doby kamenné.
Přidat komentář
Všechny Augustovy pravěké knihy jsem četla v hlubokém dávnověku a od té doby čekaly v knihovně na mého osmiletého prasynovce, se kterým jsem je teď četla znovu. A na rozdíl od mého dětství jsme si nyní navíc hráli s figurkami všech těch ještěrů, plazů a ptáků, jejichž jména si chlapec pamatuje už několik let, zatímco pro mě jsou to prostě "dinosauři". Přesto jsem ty knihy četla se skoro stejným zaujetím jako tenkrát a už se těším, až je budu tak za pět let číst ještě jednou s vlastním vnukem, který už teď ty potvory zná taky.
Ve své době to jistě byla naprosto výjimečná kniha. Z dnešního pohledu má pár nedostatků, ale nelze srovnávat jablka s hruškami, že?
Tato kniha mě docela hodně zklamala. Velmi jsem se přitom na její čtení těšil. První, co mě zklamalo bylo to, že každý příběh končí smutně a vůbec tam bylo mnoho smutných okamžiků. A to nebylo třeba. Nebylo tam ani moc obrázků, přitom, kdyby jich bylo více, mnohem výrazněji by to dokreslovalo atmosféru celé knihy. A pak přišel doslov, kde autorovo pojetí doslovu bylo, takhle to bylo a tak to prostě je. Nezodpovídá však na většinu otázek, kde jich autor spíše mnohem více položil. Ztracený svět je kniha, kterou stojí asi za to si přečíst, ale dal jsem jí tři hvězdičky. Víc jí prostě dát nemohu.
Další krásná kniha v mé dětské knihovničce, doplněná krásnými ilustracemi pana Buriana.
Pánové Burian a Augusta stojí za mou posedlostí paleontologií. Jako malé dítě jsem měla sešitek, kam jsem si zapisovala jednotlivé dinosaury, včetně jejich znaků, potravních zvyklostí a různých zajímavostí.
(audiokniha) Kdybych před touto knihou neposlouchal dva jiné skvělé tituly, tak hodnotím možná trochu výš. Takto mi to přišlo takové fádní a ploché.
Jako dítě mě ke knize nejvíce přitahovaly vynikající ilustrace Zdeňka Buriana. Dnes si s chutí přečtu i povídky. Vlastně mají pořád stejnou strukturu, jako v předchozích dvou knihách. Jedná se o jednoduchou epizodu ze života nějakého pravěkého zvířete, která nezřídka končí smrtí hlavního aktéra. Autor totiž pracuje se skutečnými archeologickými nálezy, jejichž původ je nám vysvětlen v doslovu. Výjimku tvoří poslední "Tajemný idol", popisující těžký život pravěkého lovce, který opustil tlupu. Tady zapracovala fantazie naplno a já se spolu s Aglim brodil sněhovými závěji. Jak je u autora zvykem, kniha je uzavřena populárně naučným textem, tentokrát o geologické historii Země. Jen škoda jeho tendenčnosti. Vypadá to, jako kdyby veškerý výzkum prováděli pouze sovětští akademici a Bedřich Engels. Ale to je jen malá piha na kráse.
Knihy Josefa Augusty mě fascinovaly celé mé dětství i následné roky dospívání. "Ztracený svět" byl tou první, kterou jsem vlastnil (vánoční dárek od staršího bratra).
Pravěk mě uhranul na dlouhá léta. O porevolučním boomu pravěké literatury a výpravných encyklopedií jsem si v 70. letech mohl nechat jenom zdát. Vše mi nahrazoval pouze pan Augusta ( a z pozdějších období Eduard Štorch), oba skvěle doplněni ilustrátorem Zdeňkem Burianem. Byl to šťastný trojlístek mého dětství.
Oficiální encyklopedie nebyly k mání a tak jsem si je vytvářel sám. Z knih jsem si překresloval jednotlivá pravěká zvířata a z textů k nim přidával krátké popisky a charakteristiky. Velice mě to bavilo. Ty sešity mám ještě někde schované.
Po revoluci jsem si pár kvalitnějších encyklopedií pořídil a dokoupil i další zásadní díla Josefa Augusty, tedy "Zavátý život", "Z hlubin pravěku", "U pravěkých lovců" a "Lovci jeskynních medvědů". Občas je prolistuji a vzpomínám. Už je nečtu. Chci, aby mi v paměti zůstaly takové, jak jsem je vnímal tehdy. Kdysi dávno, pradávno.
Doslov mě doslova dostal. Jen mi v něm chybí ještě Marx, Lenin a Stalin, případně Gottwald (Béďa Engelsů nechybí), což je na pováženou. Vynecháme-li tedy údernický úvod a zmíněný doslov, pak nelze než smeknout nad autorovou odbornou erudicí a bujnou fantazií. Bohužel spisovatelem nikdy nebyl, není a nebude. Slovní obraty naivní, stylistika mizerná. Za obsah a jako vždy skvělé Burianovy ilustrace dávám čtyři hvězdy. Především mládeži, doporučuji.
Opět pěkně vykreslený dávnověk Země. Na začátku každé povídky je nastíněno životní prostředí té doby, což doplňuje příběh dané povídky. Dobrý je i doslov na konci knihy.
Kniha mého dětství a vždy jsem litovala,že ten svět je opravdu ztracený.
Snila jsem o cestě v čase a možnosti vidět ten svět a sáhnout si na něj ,
ale nic není ztraceno.Naděje umírá poslední.....
V knize jsem hltala každou větu a rozhodně jsem se u toho nenudila. Je to originální dílo s nádhernými ilustracemi Zdeňka Buriana. Nikdy předtím jsem nečetla podobnou knihu a je podle mně jediná svého druhu. Bavily mě spíše kapitoly s prehistorickými tvory, pravěcí lovci mě až tak nebrali. Přesto rozhodně doporučuji přečíst, otevře se vám tak okno do prehistorického světa...
Všechny knihy Josefa Augusty jsem miloval a dodnes je mám v knihovně. Ztracený svět byla první, kterou jsem četl. Pravěká flora a fauna na obrazech Zdeňka Buriana mě fascinovaly dvacet let před Jurským parkem.
Knihy o pravěku Josefa Augusty jsou v kontextu české literatury poněkud unikum: čtivé povídky z pradávného světa, jejichž obsahem jsou - v kontextu dobových znalostí vědy - události tak, jak mohly být a jak se mohly odehrát. A s věru zvláštními hrdiny... Praobojživelníci, prakrokodýli, mořští dinosauři, třetihorní šelmy, pravěcí jeleni... Naučná literatura kamuflovaná za zábavnou dobrodružnou a to vše v harmonickém celku. Jako vždy ilustroval Zdeněk Burian.
Tuhle knihu z pravěku jsem si v dětsví vybral v knihovně kvůli obálce.A nelitoval jsem.
Štítky knihy
paleontologie pravěk protohistorie dinosauři doba kamenná
Část díla
Autorovy další knížky
1968 | Ztracený svět |
1971 | Z hlubin pravěku |
1975 | U pravěkých lovců |
1942 | Divy prasvěta |
1956 | Hlubinami pravěku |
Z dnešního pohledu se může zdát, že jsou knihy pana Augusty poměrně nezáživné, ale jako dítě jsem se v jeho světech rád ztrácel. A to, že téměř každý z jeho příběhů končil smrtí hlavního protagonisty mi vlastně ani moc nevadilo. Konec prostě k životu patří.